A je tady. Poslední den školního roku. Loučení i toužení... Letos jsem měla možnost vytvořit dva plakáty na památku. Jeden byl pro deváťáky, jako upomínka na roky strávené na základní škole. Jejich skvělá třídní má vkus a styl, a proto se mi její jednoduché, graficky pojaté zadání moc dobře plnilo. A asi mají všichni ve škole fajn zázemí, protože jsme pak ještě dodělávali modrou verzi pro sousední třídu. Jsem zvědavá, kdo si plakát na památku pověsí, a kdo ho odhodí do kouta, a vyloví s nostalgií až po letech... To už já se ale asi nedozvím... Někdy (teda vlastně vždycky) by mě osud mé práce po letech moc zajímal. 

Druhý plakát byl pro milovanou paní učitelku od její třídy. Strávili spolu celých pět let od prvňáčků až po páťáky. Neznám mnoho tak sehraných kolektivů. Třídy, kdy paní učitelka upřímně děti chválí, kdykoliv ji potkám, a děti (a vlastně i rodičové) bez přetvářky mluví o paní učitelce tak hezky, až to jednoho dojme...

Milí exkolegové, milé děti, užijte si překrásné léto! Především vy všichni, kteří vychováváte a vzděláváte budoucí generace, užijte si ZASLOUŽENÉ prázdniny! Díky za tu dřinu, kterou celý rok odvádíte. Chápu, jak vám teď asi je. Kdo nezažil, nepochopí. Hoďte nohy hore a čerpejte energii plnými doušky!

Povím vám pohádku... O čekance. Dříve dívky a ženy věřily, že když ve dvě hodiny odpoledne o svátku sv. Petra a Pavla utrhnou čekanku a řeknou: "Čekanko u cesty, trhám tě pro štěstí, abys mi milého popřála, kteréhos darmo čekala.", brzy je potká pravá láska. Kamarádka tohle všechno před pěti let splnila. A teď už čeká další přírustek do rodiny...

Dnes jsme poškádlili i další pověru vážící se k svátku Petra a Pavla, tahle se ale naštěstí nesplnila... Nemělo by se koupat v řekách a jiných vodních tocích, protože voda si žádá své letní oběti... Jenže... Copak existuje krásnější místo k focení? Neustále žasnu, že tak nádherné zákoutí u nás ve městě existuje... A dnes jsme měli vůbec celkově štěstí. Předbouřná mračna vykouzlila úžasné světlo...

Věřte na zázraky! Vážně se dějí!

Reklama na léto!

V létě se pořád někam jezdí, a zvadlá kytice ve váze nepatří zrovna k nejhezčím (a nejvoňavějším) uvítáním... Přesto chci mít na stole něco pěkného, co mi bude dělat radost, když se vrátíme z cest zpátky domů. Lépe se mi domov opouští, když vím, že se pak budu vracet do útulna a uklizena. Udělala jsem proto letní věnec z darů, které jsem posbírala během června v přírodě... Z polí jsou obilné klasy a malé makovičky. Z louky bobule bodláků a ulity. A z říčních břehů oblázky a omletá dřívka... Korpus jsem udělala z popadaných větví bříz před domem...

Mít kde zapálit svíčku hromničku během letních bouří se hodí... Už aby déšť přišel...

Asi je zbytečné stěžovat si, jak mě to horko zmáhá... Určitě nebudu sama. Vodu miluju odjakživa, a teď ještě více než kdy jindy mám každou vteřinu dne neodolatelnou touhu být rybou nebo aspoň obojživelníkem... Včera jsme sjeli na kole k řece a na hodinu si až po krk sedli do ledové vody. To byla taková nádhera... Aspoň ta dřívka jsem si domů donesla, chlad s námi bohužel nešel...

Ach, kolik já jich prožila... Určitě se dnes nebudu pouštět do nějakých vztahových úvah. Mluvím o odmítnutích pracovních. Trvalo to. Trvalo to hodně dlouho, než jsem se vydrápala do pozice, kdy ke spolupráci oslovuje moje tvorba, a nemusím to dělat já sama... Tedy aspoň ne pořád. Pravda, občas někam napíšu, když se mi nějaký projekt nebo produkt obzvláště líbí. Bohužel je moje zkušenost dost často taková, že odpovědí je buď naprosté mlčení a nebo právě odmítnutí... 

Není to příjemné, není to snadné, ale je to potřeba. Prožít si pocit, kdy s vaší prací někdo nesouzní. Proč? Aby si člověk uvědomil, že ne každému se musí jeho styl líbit a vyhovovat mu. Ale hlavně aby si ujasnil, zda si i přes to za svou prací stojí či nikoliv. Dosáhnout autorského sebevědomí není nic snadného. Ale bez něho tvořit nelze. A když vás odmítnutí nakopnou, a donutí se zlepšovat, je to jen a jen dobře. A když se stále více mění v přijetí, nebo ještě lépe zájem zákazníků, kteří jsou na stejné vlně, není nic krásnějšího. Protože pak vidíte, že je dobře, že jste nedali odradit, a vytrvali. 

A víte co je úplně nejlepší pocit? Když vás časem sám osloví někdo, komu jste prve třeba ani nestáli za odpověď. Protože se dost často dozvíte, jaký je problém, aby se správný email dostal na správná místa a ke správným lidem. Důležité je nebrat si nic osobně, to už jsem se snad naučila... 

Měla jsem za ten rok a půl obrovské štěstí, že mi povětšinou byla nabídnuta spolupráce, ze které jsem byla nadšená. Myslím, že na tom má zásadní zásluhu právě blog a docela podrobné portfolio. Oslovují mě lidé, kteří ví, co dělám, a líbí se jim to. Už mám za sebou ale i zkušenosti, že jsem se octla v pozici, kdy jsem byla já tou, která odmítala. To je snad ještě horší, než když se odmítnutí dočkáte sami. Napsat někomu, že s jeho prací svoje jméno nespojíte, protože vás prostě nezaujala. Až moc dobře si dokážu představit, kolik do svého dílka dotyčný vložil úsilí i nadějí... Nedá se nic dělat, i to se jeden musí naučit. Rozhodnout se, kdy je pověst důležitější než všechny prachy světa... Většinou se řídím intuicí, zatím mě nezklamala. A pokud mi hned na začátku "říká", že tohle dobře nedopadne, neodporuju jí... Párkrát jsem to zkusila, a stejně se na konec ukázalo, že měla pravdu... 

I dnes frčím na nostalgické vlně. Onen překrásný dárek, o kterém jsem psala včera, mě nakopl, abych zase trošku pokročila s deníkem, se kterým jsem před neuvěřitelnými pěti lety začala, a stejně rychle jsem s ním zase skončila. S deníkem rodinných příběhů, událostí, plným fotografií, a tak trochu tajným, protože v něm píšu bez obalu, a velmi upřímně. Zaznamenávám do něho své vzpomínky, postřehy, také křivdy a smutky. Nechci, aby ho někdo četl, nebo aspoň ne celý... Nebo aspoň ne teď. Myslím, že další generace si budou moci mé krátké úvahy přečíst bez zbytečné přecitlivělosti... Modlím se, aby deníkový gen dědy Lexy po mně zdědil i někdo další, kdo bude mít chuť uchovávat rodinnou historii... 

A abyste si nemysleli, jsou v něm i příběhy krásné, a plné něhy, to zase jo! A taky rodinné recepty, které je třeba si zapamatovat. Některé příběhy už dokonce znáte. Třeba o obraze a vzpomínkách, nebo o tom, jak jsme se loučila s babiččinými věcmi... A dneska Vám odtajním ten, proč nežiju v Rusku...

Může za to tento muž. Jakub Sergejevič Antonov. On zapříčinil i to, že jsem do 27 let nosila příjmení Antonovová,  a že mi v žilách koluje kapka ruské krve. Praděda, kterého jsem nikdy nepoznala. Tatínek dědy Lexy. Žil se svou rodinou na krymské Bachčisaraji. Jenže... VŘSR... A Jakub byl bělogvardějec, nesouhlasil s rudou revolucí... Několik jeho sourozenců zemřelo na tyfus v zajateckém táboře na Kypru, jeho rodiče dožili v ubohém zahradním domku. Jakubovi se podařilo uprchnout do Čech, kde se oženil a zplodil syna Alexandra. V 50. letech ho dostihl komunismus i u nás. Jenom zázrakem ho nepostihlo nic horšího, než zabavení veškerého majetku. A tak nemám ani solné doly v Bachčisaraji, ani několik domů v Praze...

P.S.: Jeho žena Růžena, aby si ho mohla vzít, musela přestoupit na pravoslavnou víru, a s ní přijmout jméno Zinajda. Asi ho vážně milovala...

P.S.: Stalo se něco moc hezkého. Byla mi přislíbena zakázka, která pokryje pracovní červencové dny, a já si tak budu moci užít ty dovolenkové opravdu v klidu a s čistým svědomím. A to se v létě běžně nevstává... Asi odměna za to, že jsem byla pevně odhodlaná nepanikařit, a léto si užít za každou cenu. Mám velkou radost, o to více, že se jedná o opravdu krásnou práci. (I když, jako bych poslední měsíce dělala nějakou jinou...) A tak vím, že si můžu dovolit kapku zvolnit, a dopřát si takové libůstky, jako je tvorba deníku, přijde-li na ně chuť...

Uvědomuju si, že moc nejsem taková ta teta nebo kamarádka, co peče dorty a štrúdly a vaří nedělní obědy, pohlídá děti, vezme je na výlet, a já nevím co ještě... Snažím se lidem kolem dělat radost aspoň tím, co je pro mě přirozenější... Třeba že nafotím fotky na památku... Pro mě je to prostě jednodušší, než udělat ten nedělní oběd... Každý dáváme lásku najevo jinak, že jo.

Na oslavě jsme Tomově mamince předali společný dar - fotoplátno s vnoučaty, a tak vám můžu konečně ukázat fotky, které jsme při té příležitosti s neteřemi a synovcem nafotili. Jsem moc ráda, že jsem dostala od švagrové svolení je publikovat, protože se, troufám si tvrdit, povedly. Líbí se mi atmosféra, kterou se nám podařilo zachytit. Břízy, les, mech, jarní květiny... A kdybyste viděli, jak se potom ty něžné víly a skřítek servali, úplná pohádka! Být teta za foťákem není úplně jednoduchá pozice, ještě že mi záda jistil přísný mamčin pohled...

Poslední focení bylo hodně rychlé, hodně improvizované, a pro mě i dost adrenalinové. Protože v koňské ohradě... Jeden kůň před objektivem, další dva mi pochodovali volně za zády. To je jako byste mě dali doprostřed hejna žraloků, uf. Když ona si Barča sladila těhotenství se svou klisnou Jiskrou, a nastal nečekaný poplach, že už se možná hříbě chystá na svět... Tak aby se ta břicha dohromady stihla... (Proto ty polední stíny...) A já už teď marně přemýšlím, jak celé jejich rodinné uskupení vmáčknu na jeden snímek... Kobyla, pes, Toník, Barča, Pavlík, mimino, hříbě, uuufff...

"A tebe to focení fakt baví?" ptala se mě vílí kamarádka, když jsem jí na památku pořizovala fotky s těhobříškem. No, baví... Protože mám pořád a neustále velké nutkání vyrábět něco hezkého. Ale kreslit a tvořit bez odpočinku nejde... A fotka je zase něco jiného. A kytky vlastně taky. Takže je pro mě focení a vázání kytek vlastně takový kreativní relax od kreativní práce... I když mi napsal jeden profi fotograf, jehož fotky opravdu obdivuju, že bych se měla teda raději držet ilustrování... Reagoval na fotky stolečků, a já na ně byla zrovna tak pyšná, jak se to všechno povedlo naaranžovat a pěkně nacvakat! Cením si postřehů od skutečného profíka, nemyslel to vůbec zle, a moc dobře vím, že já profi fotograf nejsem. Z focení mám velký respekt, a provozuji ho jen pro radost nebo na výslovné přání, a s opakovaným ujištěním, že nevadí, když se výsledek nevyvede... Aspoň je pořád na čem pracovat a kam se posouvat...

P.S.: Omlouvám se za sníženou četnost příspěvků na blogu. Prostě to teď nějak nejde. Strašně ráda bych psala tak často, jako to normálně dělávám. Protože to přináší radost především mně samotné. Ale asi mi tělo signalizuje, že bych měla zvolnit, a to, co mi jde běžně úplně lehce, mi teď ubírá strašně moc energie... V pondělí se nadechnu, a je najednou pátek. Až se to skoro bojím napsat, ale na začátek příštího měsíce plánujeme dovolenou. Vloni to dopadlo tak, že jsem skončila ve špitále, dovolená se musela přesunout, a já jsem pak byla měsíc bez práce, protože jsem pořád tvrdila, že přece budu mít dovolenou... Snad to tedy letos klapne dle očekávání, a proto vás prosím, chcete-li na červenec nějaké přání, obrázek, pozvánku, dárek, prostě cokoliv, napište mi ještě teď... Do třicátého jsem vaše. A potom zase až v půli července...

Vždycky mám pocit, že krásnější kytici už přece uvázat nedokážu. Že to nejde. A pak vyrazím ven, stačí týden, pár dnů... A vzduch zase voní úplně jinak. Zelená je jinak zelená, a v příkopu kvete nový plevel. Stačí chvilka, a jsem lapena. Nejde to jinak, než tu krásu zhmotnit, aspoň na chvíli donést domů, vyfotit, uchovat... Tak strašně rychle se to všechno mění, rozkvétá a odkvétá... Poslední kytice je ze zahrady, lehce polévková. Ne že by se zvonky hodily do vývaru, ale dost výrazné aroma tvoří květ libečku a petržele, a zdobí ji i hrášek... 

Kytku jsem uvázala i mamce, takovou střapatou, polní, neskutečně voňavou. Ale nepodařilo se mi ji hezky vyfotit, škoda... Při sběru jsem si rovnou schovala nějaké ty klasy, traviny a makovičky na sušení. Loňská myšlenka adventních věnců, ve kterých se zrcadlí uplynulý rok, se mi zamlouvá. Nemáte prosím někdo na zahrádce bělotrn? Nemůžu sehnat, a tak ráda bych si ho nasušila... Jestli máte, a byli byste ochotní pár kouliček darovat, ráda za něco vyměním...

 Červen:

Květen:

Takže... Kdybych pracovala takovým tempem, nebo teda spíš nepracovala, jako poslední týden, tak si nevydělám ani na slanou vodu. Vím, vím, odpočívat se musí, ale vymlouvat se ještě v pátek na pracovní víkend, to už se nehodí... Už včera jsem se sama na sebe zlobila, jak jsem nevýkonná, a tak jsem se pustila do ověřené činnosti, která mě většinou dokáže aspoň trochu dostat do pracovního tempa. Do úklidu skříně s výtvarnými potřebami. Ačkoliv mám dojem, že mám celkem přehled, co se uvnitř ní ukrývá, a že ji udržuji v jakž takž pořádku, stejně jsem vždycky překvapená, co z ní na mě vypadne. Tentokrát se mi podařilo poprat s odloženou šperkovnicí, pytlíkem na různé věci a dřevěným A4 rámečkem. Taky jsem objevila několik pláten různých velikostí, rámy, cedulky na dveře, šest úžasných plátěných běhounů... To všechno třeba zase příště. Nebo kdybyste chtěli, můžu udělat na míru... Mrkněte se mnou, co tu pro vás dneska mám...






1. Plátěný pytlík. 34 x 40 cm. Batikovaný, pomalovaný barvami na textil. Na různé "bebechy". Klubka, šroubky, hračky, ponožky... Nahoře je poutko, dá se stáhnout, aby z něho nic nevypadlo. Cena 250 Kč.



2. Běhoun. 41 x 153 cm. Šedá bavlna. Pomalováno barvami na textil, zažehleno. Doporučuju praní na nízké otáčky i teploty, případně ruční čištění. Žehlit přes utěrku či ručník. Cena 400 Kč.

Mám tady dalších šest volných běhounů, béžové a šedé. Můj amsábl barev na textil je omezený, ale pokud byste si vystačili s neutrálními odstíny, šedou, bílou, černou, béžovou, a pak ještě se světle zelenou, modrou a žlutou, ráda vám udělám běhoun na míru...



3. Velká šperkovnice. 21 x 21 x 8 cm. Recyklovaná. Uvnitř byly původně přepážky, nyní je v ní volný prostor. Dokážu si ji představit ne jen na korále, ale třeba taky na šití, památeční drobnosti... Nebo třeba pro novomanžele na finanční dar! Pomalovaná vodou ředitelnými barvami, lakovaná. Cena 450 Kč.




4. Rámeček A4. Dřevěný rám, pomalovaný vodou ředitelnými barvami, lakováno. Fotka či plakát krytý plexisklem, zadní strana z kartonu, poutko na pověšení i podpěrka na postavení. Cena 250 Kč.
5. Taky jsem objevila dvě prázdné cedulky. 16 x 16 cm. Dají se nalepit přímo na dveře nebo pověsit za poutko. Jedna má zaoblené rohy, druhá ostré. Pomalování rozhodně na přání... Cena 350 Kč za kus.



6. Ještě připomínám, že tu mám pro vás jeden překrásný snídaňový stolek se srdcem. (Samozřejmě bez nápisu a data, foto je ilustrační.) Cena 1380 Kč.

...z Femme Artale... Já myslím, že za takovouhle akci by nám lidi v Praze nebo Brně líbali ruce. Úžasní prodejci (více viz dále...) a úchvatné prostory. Jenže jsme ve F-M, že jo... A taky si přiznejme, je dost na čem zapracovat... Takže jedeme, plusy a mínusy...

+ Prostory slezanské budovy jsou opravdu skvělé, nádherně industriální a krásně "otřískané". Místo na takovou akci jako dělané. Zhustila bych všechny prodejce a vystavovatele dovnitř budovy, venkovní prostranství bych vynechala. 

+ Velmi, velmi, velmi mile mě překvapila úroveň vystavovatelů. Nebylo jich mnoho, ale ta kvalita! Jak zboží, tak prezentace. Můj soukromý objev byla Jezuskote, přírodní kosmetika, mimo jiné třeba parfémy, a i naprosto éterická bytost ji tvořící ... Šperky se sušenými kvítečky od Ančičaka znám už od Barči z POKOJE, a okouzlily mě zase. Dokonce i ve stříbře... Opravdu křehká krása. Celou dobu mi dělala neskutečně milou společnost Kačka a její Pečwork. Mňááám! A Káča je super baba, tak jsem jí i odpustila, že se všichni chlapi točili jen kolem ní... (Vůbec se jim nedivím...) Myslím,že někteří mladíci utrpěli těžké přežrání, jak si chodili pořád přidávat dobrot. U Inéz si chci nechat ušít opravdu překrásné šaty na plesy. Jestli tohle klapne, tak bude můj šatník bohatší o další jedinečný kousek... A taky tam byly dřevěné motýlky, nábytek a solitéry ze dřeva, betonové šperky, pivo z místního pivovárku, atd., atd. ...

+ Vzhledem k mizivým nákladům a i navzdory nízké návštěvnosti jsem fakt spokojená s výdělkem. Byla jsem na akcích, kde proudily davy, a vydělala jsem prd.

+ Takový obrovský prostor k prezentaci, zapůjčení stolů a stojanů, to by mi jinde neprošlo. Na každé jiné podobné akci zaplatíte za metr čtvereční životního prostoru přímo majlant...

+ Hlavně v pátek mě hodně potěšila a povzbudila návštěva spousty známých! Moc ráda jsem vás viděla, popovídala si, díky!

- Taková akce vyžaduje delší přípravu, a hlavně mnohem delší a důkladnější propagaci. Já osobně bych zvolila i poutavější grafiku plakátů, což může znít jako "kyselé" hrozny, protože můj návrh neprošel... Ale opravdu, dost lidí si plakátů vůbec nevšimlo... Šířit mnohem déle a skrze více informačních kanálů... (Slezanů je ve městě hodně, někteří bloudili...)

- I na místě to chtělo mnohem více informačních cedulí, šipek, návodů, kudy a kam vlézt... "Tady je workshop" a jaký... "Tudy vstoupíte ke stánkům..." Možná i nějaké jednotné označení prodejců...

- Mně osobně před začátkem akce dost chyběl informační email pro prodejce, ve kterém by bylo shrnuto vše podstatné. Kam dorazit, v kolik dorazit, kde parkovat, na čem se bude vystavovat, co si vzít, co si nebrat. Prostě nějaké shrnutí nejdůležitějších informací. Já jsem cca tušila, ale kdybych jela poprvé a bez informací, byla bych asi dost nervózní. (Podobně jako na akci před rokem u Olomouce.)

- Shlukla bych program na jeden den. Během pátečního odpoledne se toho událo více než za celou sobotu. A taky bych shlukla více akcí uplynulých dvou měsíců do jedné. Raději jedna promakaná než více roztříštěných.

- Padl návrh na změnu termínu... Ale kdy? Třeba před Vánoci? To by se mohlo hodit, ne? Krásné dárky na jednom místě...

- Tohle všechno se podepsalo na hodně nízké návštěvnosti, která byla asi vůbec největším mínusem.

Příští ročník už bude perfekto, nedostatky se dají vychytat levou zadní... Moc děkuji KulturaFM za chuť a odvahu uspořádat ve městě akci, která tady sakra chyběla. Bez potřeby na tom rýžovat, bez předražených prodejních míst, a šíleného vstupného. Jenom prostě proto, aby se ve městě dělo něco fakt zajímavého! Ne, tohle opravdu není běžný přístup... A já jsem opravdu ráda, že jsem mohla být u toho. 

P.S.: Jestli se divíte, proč mám na sobě šálu a svetr, tak vězte, že jsem po dnešku dost promrzlá... Tak, a teď mi závidíte, se spálenými nosy a rameny, a litujete, že jste se nepřišli zchladit, co?
P.S.S.: Tak mi došlo, abych to Kačce nějak doma "nezavařila"... Pusinky rozdávala jen ty z cukru!
P.S.S.S.: Málem bych zapomněla. Dostala jsem k narozeninám náááádhernou bohyšku. Doufám, že ji neumořím a že mi bude na balkoně dělat radost dlouho a dlouho! Děkuju, Danko!