Stesk

středa 21. října 2015
"Tak, a je to tady, už mi to došlo, naplno. Stesk. Smutek. Prázdno." běželo jí hlavou, když za okny pozorovala notoricky známou krajinu. Cesta se klikatila mezi hnědými poli a ona vzpomínala, kolikrát v životě už ji asi absolvovala. Cestu k babičce. V jedné zákrutě se pousmála. To když si vzpomněla, že právě tady jí pípla smska od kamarádky: "Udělaly jsme příjimačky! Jsme přijaté na VŠ!" Ten pocit absolutního štěstí, které se jí tehdy rozlilo po celém těle, jen tak nezapomene. Maturita složena, přijatá na výšku, tři měsíce zasloužených prázdnin...  To už je let... 

Do současnosti ji vrátil první úder kladívka v hlavě. Jak jinak. Podvědomí se dere na povrch. Bolest hlavy je nevyhnutelná. Vůbec se jí do toho bytu nechtělo. Ale zase chtěla mít něco na památku. Po babičce. Před dveřmi se jí rozklepala kolena. Otevřel otec. Táta. Vypadal stejně přejetě jako ona. Ještě že tu byl Tom, vcelku nezúčasněný člen "výpravy", poctivá racionální  kotva. Jinak by už dávno brečela.  Zamířila ke knihovně. Wilbur Smith, Řeka bohů, všechny tři díly. Asi brak, ale právě ten ji kdysi v těžké pubertě přivedl ke čtení. Pozdravila se s otrokem Taitou, nechala se za zavřenými víčky pohladit egyptským sluncem a uložila tři tlusté knihy do starého kufru. U hromady látek se jí udělalo až nevolno. Vůně babiččiny skříně. "Co vyhodit a co nechat? Jak o tom rozhodnout? Jak můžu vyhodit babiččinu vůni?" běželo jí hlavou když třídila ubrusy, polštáře, zástěry i deky. U fotek to bylo ještě horší. Nelze vyhodit fotky, to prostě nejde... Alba poctivě popsaná letopočty, událostmi, jmény... "Po kom tu mánii deníků asi tak mám, dědo?" Tolik dovolených, zážitků, cest... Na obrázcích dva zamilovaní lidé, mladí, šťastní, pak o něco starší a nakonec už jen babička... Svatební oznámení. Promoční oznámení. Úmrtní listy. Rodinná historie v jedné složce.

Zase to na ni padlo. Stesk. Smutek. Prázdno. Tak málo že zůstane po člověku? Prázdné místnosti? Hromada starého harampádí, které nikdo nechce? Tašky plné věcí do kontajneru? Možná pár alb a cibulákový talíř a korále z tygřího oka a oblíbené knihy, které si odveze vnučka na památku. Do svého života. Ke svým modrobílým talířům a do své knihovny a ke svým albům z dovolených. Co asi zůstane jednou po ní? Kde skončí její oblíbené věci, které ráda nosí, na které ráda sahá, které ráda používá...?

Tři kufry plné vzpomínek zavřela doma do prázdného pokoje a šla si lehnout, aby nabrala sílu na jejich další probírku. Usínala na modrobílém pruhovaném kanafasovém polštáři, který jí taky kdysi dala babička. Usínala těžce. A ráno? Stesk. Smutek. Prázdno. Plný pokoj babiččiny vůně.


15 komentářů:

  1. to je tak krásně napsané a přitom tak smutné. Taky kolikrát přemýšlím co bude až.................
    krásný den Majka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem toho plná, zatím se mi to nedaří zpracovat... Jestli se něco takového dá zpracovat... P.

      Smazat
  2. No, tak jsi mě spolehlivě rozbrečela...

    OdpovědětSmazat
  3. Odpovědi
    1. To asi to počasí, že to na mě zase všechno tak sedlo... Díky. P.

      Smazat
  4. Tenhle týden jsem se taky zadívala na svoje věci a říkala si: co s tím potom? Jde to do vetešnictví? Nebo se na tom obohatí nějací vyklízeči z vyklízecí firmy? Nebo se to musí dát do pytlů, když nejsou příbuzní, a někdo z obce to probere?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pro mě jen další argument, proč nehromadit, ale obklopovat se jen oblíbenými věcmi, které používám a každý den mi dělají radost... Ale je to hustý, takový myšlenky. Já doufám, že na světě ještě třeba aspoň 40 let pobudu... Ale kdo ví, že? P.

      Smazat
  5. Nemôžem sa dotýkať tak vnútornej témy...možno za mňa, verím že my máme prázdno,keď sa skončí cesta tu... oni vstupujú do plnosti...
    TerezainOslo má posledný príspevok tiež o strate ..., možno by si si ho chcela pozrieť.
    Chcela som ti ešte, že môj muž má mamu pôvodom z Ruska, dokonca majú pôvod v rode Radziwilli... a otec bol z Rakovníka od Prahy, preto mám české priezvisko.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Někdy bych se tam chtěla podívat, do Ruska... Údajně mám kořeny u Bachčisaraje. I když, v současné situaci asi ani raději ne... Praděda sem utekl po revoluci a pak ho stejně ve 48. dohonili... P.

      Smazat
    2. Aj muž to tak má so starými rodičmi, po 17 roku cez Egypt, v Prahe štúdium, deda bol Donecký kozák, vraj gróf a babi bola spod Uralu, vraj z kniežacieho rodu, dcéra preštudovala rod až do 10 storočia, boli tam križiacke vojny atď.
      Ako som už písala kdesi , my sme vydedení...my sme ich zahanbili vraj svojim životom, dieťaťom z ústavu atď.
      Ale tých ruských starých rodičov som ja už nezažila, muž veľmi v dobrom spomína na dedu (vyslovovali to dida)
      Ja som bola v Leningrade. Bolo to čosi neskutočné, ešte pred revolúciou.

      Smazat
  6. Čtu a pláču. A vzpomínám. Na babičky a dědečky, které jsem znala i na ty, které jsem nestihla poznat. A je mi smutno. Ale to asi k tomuhle období patří. Držte se, bude líp, opravdu! Myslím na Vás. Maru

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Většinou vzpomínám beze smutku, spíš s nostalgií, ale tohle vzpomínání je ještě příliš čerstvé... Maru, díky. P.

      Smazat
  7. Dojemné psaní, poslední roky nemám štěstí na ženy a založení rodiny. Mám v sobě hodně stesku, roku 2014 jsem narazil na podvodnici a teď mě opouští kamarádka, kterou mám moc rád, pomalu se mě hroutí svět a mám z toho strach, hlavně z mé budoucnosti. Honza

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Honzo, to je mi líto. Necítím se být tou správnou osobou, která by to měla nějak komentovat nebo radit... Ale můžu aspoň popřát spoustu štěstí a aby bylo zase brzo dobře! Hlavně neztrácet naději...;-). P.

      Smazat

Děkuji za komentář!