Co uvízlo v lednu ve foťáku...

P.S.: Já su tak šťastná, že to s těmi prezidentskými volbami dobře dopadlo... 

P.P.S.: Děkuju za první přihlášky na kurz. Aktuálně je volných pět míst.

Dneska po retro žluté. Od nás, přes válcovenské schody, se zastávkou na koláček v cukrárně ve Sviadnově, až na Štandl... Dokument z cyklu České tajemno o tomhle minikopci nad městem TU. Prý se pod ním nachází obří Attilův poklad. Já sem chodím loupit taky poklady, jakože různé větve a mechy a materiál na šášení... Ale to asi v pořadu na mysli neměli...    

Minulý týden mi dal zabrat... Klasika. Čím víc toho chci stihnout, zařídit, vyhovět, tím víc se všechno sype a kazí... Měla jsem radost, jak všechno pěkně fičí... A pak jsem zjistila, že v prvních třiceti už odeslaných Andělářích chybí 4 strany... O 4 dny adventu bych vás ochudila nerada... Takže znovu a lépe. Mrzí mě to i kvůli tiskárně, se kterou jsem jinak moc spokojená. V prototypu, který jsem pečlivě procházela, bylo vše v pořádku, takže mě nenapadlo, že v následující várce zařádí šotek. Ach jo, poštovné už jsem oželela, ale ze znovubalení všech těch zásilek mám osypky... Taky chystání výstavy se poněkud zkomplikovalo. Naivně jsem si myslela, že když vytvořím a zarámuji domluvený počet obrazů, odvezu je a odevzdám, bude vše vyřešeno a já si dám třeba trošku oraz. Místo toho jsem v rekordním čase zajišťovala dotisk grafik a nákup rámečků, a na Soláň se vypravila ještě jednou. Musela jsem uznat, že výstavní prostor ještě nějaké kousky snese. A protože jsem vše doháněla na úkor spánku, místo hezkého výletu s kamarádkou mě po odevzdání druhé várky obrazů přepadla taková migréna, že jsem chvílemi nebyla daleka toho si utrhnout kebuli a hodit ji z kopce dolů... Dobře mi tak. Ono by se zase tak moc nestalo, kdybych tam grafiky dodala později. Prokletí perfekcionismu... A o peripetiích s přípravou životopisu vám třeba povyprávím zase jindy, abych nevypadala jako úplná fňukna... Věřila jsem, že poštou roztřískaný obraz a nějakým ujevším "dobrákem" odřené auto pak budou už jen finální třešničky na dortu, a úlitba škodolibým šotkům bude pro tentokrát završena, ovšem to by se Matylda nesměla rozhodnou pro zánět močového měchýře. Konejšení a utírání loužiček zdar... 

Ještěže jsme o víkendu prchli na opuštěnou chatu vprostřed lesa, kde se moje už docela pocuchané nervy vlivem čerstvého vzduchu (a šampaňského) aspoň částečně zregenerovaly. Tenhle šotek nakonec dopadl dobře. Volali jsme, že si jedeme pro klíče k několik měsíců zamluvené chalupě, a dozvěděli jsme se, auta narvaná věcmi k prasknutí, že ji museli přenechat někomu jinému... V lovecké chatě mají lovci přednost, to chápu, ale oznámit tohle v hodině odjezdu je fakt napřesdržku... Naštěstí nám nakonec dali k dispozici jinou chatu, která se veřejnosti jinak vůbec nepůjčuje. Takže byť byla trochu stísněnější, než jsme počítali, pěkná a nová a na samotě u lesa nás uklidnila, a žádná "přesdržka" se konat nemusela. A my jsme aspoň objevili nová místa, která máme skoro za humny, a vůbec jsme je neznali... Ono není na škodu, když se všechno se.., taky se na všechno vys... (a ještě s takovým výhledem, že jo...)