Víkend za odměnu

neděle 14. října 2018
Nezačal vůbec vesele. Mámě umřel kocourek Bojínek. A kdo zvířata miluje stejně jako my, tak si dokážete představit, jak smutné je loučení s milovaným kožíškem. Cestu za mámou jsem měla v plánu tak jako tak, už se mi po rodném městě stýskalo, takže jsem nechala Toma doma "napospas" osudu s dostatečnou zásobou snadno pojídatelného jídla, a vyrazila jsem. Říjen se asi rozhodl, že už smutének bylo dost, a nabídl nám svou konejšivou hřejivou podobu. Daly jsme si sraz v Bystřici pod Hostýnem a vyrazily nahoru na kopec...




Mimochodem, Hostýn... (Trošku delší mimochodem.) Jestli jste vyrůstali v kraji pod nějakým dominantním kopcem či kopečkem, jakože asi dost pravděpodobně ano, protože kde v ČR není nějaký dominantní kopec nebo kopeček, zřejmě k němu máte nostalgický vztah, jelikož právě na tento kopec v dětsví směřovaly vaše rodinné výlety. Ve Frýdku, kde teď žiju, se to tak má třeba s Lysou horou, která je pro místní turisty takřka posvátná, ale já jsem jí, upřímně, nikdy moc nepřišla na chuť... Mám ráda nižší, mírnější vrcholky, jelikož jsem vyrostla v kraji podhostýnském, tedy víceméně placatém, kde největší dominantou čnící do kraje je právě Hostýn. Moje vzpomínky z dětství jsou nacpaný autobus lidmi, babička a děda, později sestřenice Veronika, rohlík namazaný máslem a obložený uherákem a čaj s cukrem a citronem v lahvi od octa. Pamatujete na takové ty staré lahve od octa? To byl tehdy snad jediný plastový obal, který se dal použít jako bandaska... Na Hostýně mě zprvu zajímaly hlavně dřevěné barevné boudy nacpané dobrotami. Milovala jsem turecký med a takové ty gumové pendreky (to mi zůstalo). Taky mě vždycky fascinovaly pestrobarevné třpytivé růžence... Později jsem začala vnímat, že děda jezdí na Hostýn především do Baziliky, a krásnou atmosféru mší... Viděli jste někdy překrásný strop hostýnského kostela? Stovky hvězd... A ještě později jsem sem jezdila přijímat energetický náboj (ano, náboj, nikoliv nápoj), který tohle místo bezpochyby má. Už naši keltští předkové zde měli své oppidum, a asi moc dobře věděli proč. Přechod z Hostýna přes Pardus na Rusavu nebo malá soukromá pouť přes Slavkovskou louku, kolem Jankovického sousoší,  až do Holešova, někdy mlčky, někdy s povídáním, někdy vesele, jindy aby se rozchodil vztek a smutek, tak ty mám navždy pod kůží... I tentokrát jsme tu načerpaly sílu, v záři slunečních paprsků, v bazilice, ze svíčkové i plněných knedlíků, a pak i ve zlatém lese po cestě dolů... 






I v neděli ráno jsem vyrazila na procházku. Pod další kopec mého dětství a života, pod Želkov.  Nepřestane mě udivovat, jak to skvěle funguje. Že stačí poprosit, se srdcem otevřeným, a to, co potřebujeme, přijde... Jenom neblokovat a věřit... Prosila jsem o kousek radosti po uplynulých náročných dnech, a byla mi jí dána celá kopa. Octla jsem se v jednom ze svých nejkrásnějších snů. Rostliny se třpytily pod kapkami ranní rosy, kterou oživovalo nízké ranní slunce. Hostýn, na kterém jsem byla předchozí den, mi mával nad polem plným květin. V červnu jsem tu smutně hledala rozkvetlou krásu ve vyprahlé krajině, a říjen mi ji naservíroval v plné parádě. Čekala jsem vínovou a zlato, a potkala jsem fialové moře svazenky, divokou šalvěj, spousty kokošky pastuší tobolky... Ptáci na liduprázdné cestě cvrlikali jen pro mě, a brouci jim do rytmu bzoukali brumendo. Kobylka mi ochotně zapózovala, zato veverka vztekle mrskala ocasem jako naše Maty, když se jí něco nelíbí, a prskala na mě: "Vylez si pro mě nebo utikej, než začnu pálit oříšky..." A protože já po stromech lozit neumím, raději jsem pokračovala dál. Myslete si o mně třeba, že jsem sentimentální nebo pošahaná, ale já  jsem byla vší tou krásou pozemskou chvílemi tak dojatá, že se mi po tvářích kutálely slzy, a připadalo mi, že nevdechuji kyslík, ale duhu. (Byla jsem zcela střízliva, a ani intoxikována jsem nebyla, fakt...)  

Ok, pak se přímo přede mnou srazila dvě auta (nic vážného), a babi s dědou se asi po milionté poštěkali jak dva vzteklí psi, ale realito, máš smůlu, to posvátno, které jsem si v neděli ráno prožila, to mi nesebereš...














Rozradostňovací plán...

úterý 9. října 2018
"Malovala" jsem si to nanejvýš idylicky. Že dorazíme domů, a já všechnu tu překrásnou energii, kterou jsem načerpala na pláži, investuju do práce. Prostě se zavrtám do židle k pracovnímu stolu a budu makat a makat... Joo, tak nějak jsem si to představovala. Vzhledem k neblahým ponávratovým událostem ovšem probíhalo všechno jinak. Včera jsem se úplně zhrozila, že už je jako druhý říjnový týden, a kam se sakra poděl ten první? Rozplynul se někde mezi návštěvami v nemocnici, vozením maroda po vyšetřeních a chystáním dobrot pro návštěvy, které přišly Toma rozveselit... Naplánovanou práci jsem odsunula nebo doháněla po večerech, a ač jsem toho stihla nakonec docela dost, a s výsledky jsem spokojená, celý tvůrčí proces proběhl tak nějak méně radostně, než bych si vysnila. Sečteno podtrženo, na konci týdne na mě padly nějaké chmury, které jsem se pokusila rozehnat silnou trojkou "vzduch, pohyb, příroda". Upřímně, asi to bude chtít silnější rozveselovací kalibr. Ač bylo venku teplo a hezko a okrem zalito, vzduchem už prokvítal takový ten vlezlý chlad, a přírodou spánek a zmar, a na mě padla ještě větší depka, že už je to zase tu, a že mě čeká dlouhé čekání na jaro... Abych samu sebe uklidnila, prošla jsem si říjnové příspěvky z let minulých, a potvrdila si domněnku, že to na mě touhle dobou, dříve či později, padne každý rok, a že to naštěstí moc dlouho netrvá... Chcete-li mi pomoct s rozveselováním, můžete...

... mi dát nějaké tipy na počtení. Jak knižní, tak online. Co se týká knih, ještě stále frčím na vlně městské fantasy řady od Bena Aaronovitche, teď na mě čeká Záludné léto. Ráda si ale nechám doporučit nějaký plnokrevný poutavý příběh. Potřebuju děj s přesahem, žádné povídky nebo úvahy, něco, do čeho se "zachumlám" jako do deky, něco, co mě pohltí a pustí až na konci... Online beru tipy na fajn blogy. Mrzí mě, že spousta mých oblíbených mizí či stagnuje, za ty stále frčící jsem ráda, a třeba někde existuje nějaký milý, který jsem ještě neobjevila...

... není to jisté, že pojedeme, ale můžu se aspoň konejšit představou, že snad i letos vyjde nějaký předvánoční wellness... Máte oblíbené místo, kam se jezdíváte nechat hýčkat a relaxovat? Předloni jsme byli na Žítkové v hotelu Kopanice, vloni v Jeseníku ve Vile Regenhart, obojí bylo skvostné, a přesně něco takového by mi jistojistě udělalo dobře i letos...

... čeká vás během podzimu nějaký zajímavý kurz, akce, zážitek, na který se fakt těšíte? Inspirujte mě... Já jsem například zjistila, že jsem za svých jednatřicet let života byla snad jen dvakrát či třikrát na masáži, a že bych si teda rozhodně nějaké to hýčkání měla dopřát...

Stručně a jasně, je třeba vymyslet si rozradostňovací plán až do Vánoc, a všechny ty chmury nějak rozehnat a zaplašit...


Když zbyde materiál...

středa 3. října 2018
Je mi líto po workshopech vyhodit nevyužité rostlinky, a tak většinou umotám ze zbytků ještě jeden věnec. Tentokrát jsem měla připraveno materiálu opravdu hodně, a zbylo toho tedy dost. Nevím, jestli to byl záměr, ale dámy mi nechaly úplně báječnou škálu rostlinek, a já jsem si tak mohla uvázat věnec nikoliv improvizovaný, ale přímo ukázkový. Modro-fialkovo-stříbřitý. Jsem z té palety paf. Sušené hortenzie, levandule, mateřídouška, lišejník, bělotrn, šištičky olše a klouboučky nějakého šlechtěného dubu. Už si hoví na stole, vstředu zapálená šedá svíce. Ach, ty podzimní večery...