Jako na houpačce

čtvrtek 30. června 2016
Tak jo, dnešní den je jediný, který svým exkolegům asi tak trošku závidím. Protože ten pocit nekonečné volnosti poslední školní den byl tak povznášející, že to ani nejde popsat... Když si ale vzpomenu na loňský rok, jak jsem ho celý probrečela, protože jsem byla vzteklá sama na sebe, že jsem nezvládla vyřešit svou tíživou situaci, a pak se trápila a smutnila celé léto, tak nevím... Je lepší být šťastná pořád, ne jen necelé dva měsíce prázdnin... Ale přece, ta volnost, ty možnsoti... Jistě na to taky pamatujete, že jo?

Červen byl napěchovaný emocemi a prožitky, a to z celého citového spektra. První den tohoto měsíce, tedy můj narozeninový, byl přímo euforický. Opravdu to byly jedny z nejkrásnějších narozenin, jaké jsem kdy prožila. Možná i proto, že jsem od nich vlastně nic neočekávala. Dostala jsem zakázku, která pro mě byla důkazem, že jsem se dopracovala tam, kam jsem se dopracovat chtěla. Kromě ní mi ten den přišlo ještě několik krásných zadání a taky moc milý email od Florentýny (její Kuchařku pro dceru znáte, ne?), že jestli jednou napíše i něco jiného než kuchařku, tak já to budu ilustrovat. I kdyby se to nikdy neuskutečnilo, už jenom ten povznášející pocit, uznání od autora, za to prostě stojí...

Už na začátku měsíce bylo jasné, že mám až do jeho konce co dělat. To je pro začínajícího podnikatele ten nejkrásnější stav. Žádné obavy a nervy, z čeho zaplatím účty. Každé ráno jsem se vzbudila, a těšila se, jaký další úkol mě v diáři čeká. Vůbec mi nevadilo, že jsem v zápřahu od rána do večera. Jak jiné stavy jsem prožívala oproti loňsku... A ta tvůrčí energie, a nápady! Nekonečný příval tvořivého elánu. A ne jen výtvarného. Najednou šlo sednou a psát, slova sama klouzala "na papír". Tak krásné to bylo... 

Moji milí mi udělali spoustu radosti, narozeninovými dárky, i svou blízkostí. Vzkazy, společnými okamžiky...

Tu jahodou marmeládu jsem kvůli pracovnímu zápalu zase nezvládla, ale letos mi to ani nevadilo... 

A abyste věděli, já si toho všeho moc vážila a vážím. Jsem uznalá a vděčná. A abych se o své štěstí podělila a poděkovala za něho, darovala jsem věci toulavým kočičkám, pomáhala přátelům i rodině, protože tak se to prostě dělá. Nechci být šťastná jen já sama...

Ale stejně jsem dostala výstražnou ťafku. Nevím proč, zatím to moc nechápu. Zradilo mě zdraví a skončila jsem ve špitále. Píšete mi slova podpory, děsíte se, co se to vlastně stalo. Prosimvás, žádné melodrama. Potrat, nádor, nic podobného. Já vlastně ani nevím, co to bylo. Prostě silné krvácení, bez zjevné příčiny. Asi si tělo řeklo o restart nebo co... Moc ale nechápu proč, zrovna když mi bylo tak dobře! Jako by s tou krví ovšem odešla i všechna ta euforie a povznesená nálady, která se ve mně kupila. Jsem unavená a hlavou mi občas proletí opravdu černočerné chmury. Najednou se mi všechno zdá být o pár tónů zakalenější. Vyhrotily se situace, které jsem neměla sílu ovlivnit, prošla jsem si i několika nepříjemnými střety. Zase se zpátky vyloupla pracovní nejistota, protože jsem počítala se čtrnácti dny volna, které najednou musím zaplnit, abych je mohla přesunout na srpen, přičemž zatím nemám čím. A komunikační kanály jsou snad zaslepené. Občas mi přijde, jako by si ze mě nějaký poťouchlý skřet dělal srandu a žral mi emaily, komentáře, vzkazy... Nic. Ticho na druhé straně aparátu. Vím to, že je jen v mé hlavě, a taky vím, že ho tam nechci...

A stejně tak si moc dobře uvědomuju, že kolem mě stále krouží ty samé krásné příležitosti a milí tvorové. Jenom musím zase vystrčit ta správná tykadla, abych je mohla rozpoznat a správně uchovat. Paní z nemocničního pokoje, úplně cizí, a přitom tolik blízké; kamarádka, která za mnou přijela rovnou z dlouhé cesty po dovolené, aby mě potěšila; Anička, která mi pomáhá domluvit jednu moc krásnou zakázku; vy všichni, kteří mi píšete slova podpory, útěchy, i chvály...

Do července vstupuji bezprizorní. Já, plánovač a systematik, takové stavy moc ráda nemám. Ale všechno, co život přináší, přijímám s pokorou a snažím se v tom hledat smysl. A vesmíru vzkazuju, velmi důrazně a hlasitě, že jsem rozhodně připravena na další vlny euforie a že nepotřebuju žádné pády, abych si jich mohla dostatečně vážit...






Námořnické svatební leporelo a další tištěná přání...

středa 29. června 2016
Je mi líto, ale svatební leporelo jinak, než vyrobené na míru, asi nebude... (Není nad to začít optimisticky...) Omlouvám se všem, které jsem navnadila, a včil nic... Při výrobě tohoto námořnického jsem poctivě sledovala materiál a čas, který je na jeho výrobu potřeba, a cena 800 Kč se mi jeví jako adekvátní. Levněji to nezvládnu. 

A protože je mi jasné, že jsem letošní svatební přáníčkovou sezónu poněkud prošvihla, pokusila jsem se aspoň trochu dohnat, co jsem zaspala... (Ptáčci pomalu dochází a je mi jasné, že nemohou uspokojit širší "obecenstvo".) Poslední dva dny jsem se tudíž věnovala právě svatebním gratulacím. Do tiskárny jsem poslala pět nových motivů. Přáníčka budou ve formátu A6, otvírací. Cena 40 Kč.

Snažím se vytvářet co největší barevné a stylové spektrum, aby si vybral každý. Boho styl, nordic styl, folklorní motivy, něco těžce romantického... Barvy střídmé i divoké... Nechávám tisknout jen malé náklady, a podle oblíbenosti udělám dotisk... A nebo taky ne, u mě člověk nikdy neví... Některé motivy upravím i do katalogu oznámení, to je jasný...

A teď mi doporučte nějaké super filmy a knížky. Potřebuju z něčeho dočerpat energii a nápady, poslední dny jsem úplně marná. Beru jen veselé a romantické kusy. Jo, a anglické detektivky, na ty je vždy ta správná doba. Depky a horory nechci...



Utopená

pondělí 27. června 2016
Rézi Karásková byla moc hodné děvče. Až moc hodné. Poslouchala rodiče, poslouchala pana učitele, poslouchala faráře, poslouchala každého, kdo jí dal povel, rozkaz, úkol. Submisivní a poddajná, řeklo by se o ní asi dnes. Když se k tomu přičte, že nebyla úplně ošklivá, a narodila se jako nejstarší dcera z dobře zajištěné mlynářské rodiny, bylo celkem jasné, proč si ji přáli všichni mladí muži z okolí za nevěstu. Přiženit se do mlýna, mít ženu, která dělá, co se jí řekne, a nic neřekne, když muž nedělá, co má…  Terezu si přáli za nevěstu. Koho toužili mít večer v peřinách, koho chtěli zkrotit a osedlat, kdo k nim za horkých nocí přicházel ve snách, to byla Terezina sestra Dorka. Kolik bylo dáno Rézině do vínku poslušnosti, tolik dostala Dorota divokosti a vášnivosti. Dvě rozdílnější sestry by člověk těžko hledal. Bílé poupě a rudý květ na jednom keři… A přesto rostly spolu a přesto se měly rády. Tereza tišila Dorčinu horkou krev a Dorotin žár občas dopadl i na Réziny tváře a zažehl na nich ruměnec.
                Rézinu si jako vhodný objekt svého zájmu vyhlédl i Vojtěch Dohnal z vedlejší vsi. Jakmile dospěl k rozhodnutí, že ji pojme za svou choť, bylo jasné, že ostatní mládenci mají smůlu. Kromě toho, že byl více než pohledný, tak taky věděl, jak toho využít. Zakládal si na svém příjemném vystupování. A viděl lidem do hlavy. Páni psychologové, kteří by dnes nazvali Terezu submisivní, by Vojtěcha označili za manipulátora. Nebezpečná kombinace lidských povah. Zvláště pro tu vláčnou…
                Vojtěch věděl, že kdyby chtěl, stačilo by Terezu nalákat na svůj bělostný úsměv, široká záda a oříškové oči. Představa povalit ji při pálení čarodějnic pod rozkvetlou třešeň a udělat jí dítě mu ale nepřipadala dvakrát rozumná. Nedosáhl by toho, oč mu šlo především. O moc, uznání a peníze. Znepřátelil by si její rodiče, které ovšem musel naopak získat na svou stranu. Protože žena ho bude uctívat tak či tak… Ale pohodlný život, ten získá jen díky požehnání od starých.
                Měl to promyšlené dokonale. Stydlivé pohledy a oťukávání až do senoseče, o dožínkách srdce z perníku, na Václava první oficiální setkání obou rodin, o hodech zásnuby, a před adventem se ještě stihne kateřinská svatba. S čím však nepočítal, a co mu dělalo čáru přes rozpočet, byla Dorota. Jak mohl házet nevinné pohledy na unylou Terezu, když ho jako magnet přitahovaly ty havraní copy? Jak se mohl předvádět v roli slušného budoucího zetě, když se mu pěnila krev jako plemennému hřebci pokaždé, když se Dorka sehnula pro plnou náruč voňavé trávy? Proč se jen nemohla narodit jako první?
Uměl se však ovládat. A tušil, že když bude trpělivý, třeba bude mít obě. Jednu v ložnici, druhou na seníku. A k tomu mlýn a pohodlný život… Brzy se ukázalo, že mu čáru přes rozpočet nedělá jen Dorka, ale i Tereza. Ona nebyla jen unylá, ale asi i úplně pitomá. Nijaká, bezkrvá, prázdná… Dávno si ho staří oblíbili, i Dorota po něm začala házet třpytivé pohledy, jen ta nána pitomá nic. Dívala se vybledlýma oči skrze jeho dárky a květiny, nevnímala jeho náznaky a letmé doteky. Věděl, že bude muset přitvrdit. Karáskovi měli své dcery opravdu rádi, o ženichy nebyla nouze, a moc dobře si uvědomoval, že je nepoženou do chomoutu, o který samy nebudou stát. Jenže co se té panně bez duše neřekne, to neudělá. A tak jí to musel říct sám.
Počkal si na ni o svatojánské noci, když šla pro devatero kvítí. „Terezko, nač potřebuješ kouzla? Copak to nechápeš? Copak to nevidíš? Že my dva jsme si souzeni? Že tě miluju?“ A než stačila zalapat po dechu, zacpal jí ústa velmi dlouhým a velmi vlhkým polibkem. Prázdná nádoba se naplnila. Vlil do ní trochu svého života. I když byla tma, Rézina jakoby poprvé uviděla. Mladého muže, který voněl červnovou nocí a chutnal po jahodách. „Budeš mě mít ráda?“ zeptal se, ovšem tónem, který spíše zněl spíše jako rozkaz než dotaz.  „Mám tě ráda…“ a nastavila ústa k dalšímu polibku.
Jestliže byla Terezina natvrdlá netečnost nepříjemnou překážkou na cestě k cíli, která se dala hravě překonat jednou pusou, byly její projevy náklonnosti přímo nesnesitelné. Chovala se ve své naprosté nezkušenosti a naivitě jako otravné štěně. Upnula se na něho, protože cítila, že konečně žije. Jako by jí každý dotek mladého mužského těla vléval život do žil. Opravdu a vroucně se zamilovala. A čím více Vojtěcha zbožňovala, tím více on ji nesnášel. S odporem přijímal její neumělá pohlazení, dětské žvatlání i další upatlané projevy náklonnosti. Navenek se jevili jako pár v nejvyšším stupni milostného opojení. Uměl se opravdu perfektně ovládat. Uvnitř něj však zuřila ledová bouře. Kdykoliv se octli sami, zkameněl jako socha a obalil se ostny nezájmu. Rézi s šupinkami lásky na očích si toho ani nevšimla. Stačilo jí cítit jeho vůni. Omámená…
Terezka, Terka, Rézka, Rézi, Teryna. Hodná holka. Možná jen trochu pomalejší a uzavřená do svého světa. Když ale ráno vstala, načechrala všechny peřiny v domě. Při sbírání vajec na slepičky mluvila a každou pohladila. Pekla mamince a tatínkovi bábovku k snídani. U práce si zpívala. Uměla sestře zaplést ty nejkrásnější copy na světě. Sbírala byliny a sušila je na čaj. Kočky měly v okolí domu vždy plné misky. Neničila, nebořila, neubližovala. Žila si spokojeně v rodném hnízdě, netušila, že jsou mimo jeho hranice i lidé, kteří by ji mohli chtít ublížit. Maminka, tatínek, Dorka i jejich pomocníci ve mlýně, nikdo jí nikdy nic zlého neudělal. Měla štěstí. Každý ji nechal být v její bublině. Měla štěstí, než ale potkala Vojtěcha. Který ji přitom připadal jako dar z nebe. Někdy nevíme, po čem toužíme…
Škoda, že se Jiří Provazník neodhodlal nikdy Terezu vyzvat k tanci nebo jí nikdy nepřinesl kytičku pomněnek, které mu tolik připomínaly Rézinčiny oči. Připadala mu tak křehká a něžná, že kdyby na ni promluvil, snad by se i rozplynula, jako když se foukne do odkvetlé pampelišky… Kroužil kolem ní, nenápadně jí při pracích pomáhal, při zábavách podstrojoval, a tajně doufal, že si snad jednou jeho náklonnosti všimne. Protože Terezku už známe, víme, že měla příliš krátká tykadla na to, aby mohla pochytit chlapcovy signály. Škoda, že se Jiří neodhodlal… Terezka by žila dál spokojeně ve své bublině, jen by do ní zahrnula další duši. Vařila by pro svého muže meruňkové knedlíky, za oknem by pěstovala muškáty, svým dcerám by česala ty nejkrásnější copy na světě. Jiří by byl na svou hodnou Terezku mírný, miloval by ji, dost by ztloustl a ona by na to byla pyšná, že se o něj dobře stará. Prožili by spolu svůj obyčejný život. Nejlepší, jaký by žít dokázali. A až by byli staří, sedávali by s propletenýma vrásčitýma rukama na lavici na zápraží. Jenže pak přišel predátor. Alfa samec. Vojtěch. A Jiří se neodvážil. Šťastná představa budoucnosti praskla jako mýdlová bublina…
Ke konci července se u Karásků sklízel rybíz a angrešt. Na rozlehlé zahradě bylo mnoho a mnoho keřů a každá pomoc se hodila. Přiložit ruku k dílu přišel tedy i Vojta, už brzy bude přece patřit do rodiny. Horko, dusno, titěrná práce pro ženské, trapně příchylná Tereza, sladce nedostupná Dorota, Vojtěch se cítil jako v kleštích. Po celém dni úmorného sběru, když ho konečně propustili domů, se pár kroků od mlýna posadil k plotu a otíral si pot z čela. U zadní branky zaslechl chichotání, mezi keři se mihla bílá spodnička. Dorota. Určitě jde schladit do potoka rozpálené tváře. Vojtěch se uměl opravdu velmi dobře ovládat. Každý má ale své limity. Po celém tom namáhavém dni si snad zaslouží aspoň malou odměnu. Plížil se za dívkou. Zurčivá voda, plátno přilepené na dívčí hruď, bělostná stehna. Už jen ta představa ho osvěžovala a rozpalovala zároveň. Schoval se do stínů a houští. Těšil se na svou odměnu a pak, ale ne, ta husa hloupá! Do potoka se nořila místo Dorky Tereza. Zavrávoral a pod nohama mu zakřupalo několik větviček. Sakra. Rézi se otočila a rozšířenými zorničkami pátrala v přítmí. Uviděla ho hned. Svého milovaného. Dychtivě k němu vztáhla ruce. Budou už přece brzy manželé. Patří k sobě, jsou si souzeni. On za ní přišel a ona udělá cokoliv, co bude chtít. Hodná holka. Vojtěch neochotně vylezl ze svého úkrytu, ale k vodě se nepřiblížil. Stál na vyvýšeném břehu a přemýšlel, jak se z celé situace vyvléct. Jako můra neodolá žhavé žárovce, tak nemohla Tereza odolat Vojtěchovi. Nejprve její chodidla cítila oblázky, pak bahno, potom šimrání trávy a pak už se vypínala na špičky, aby se děvče mohlo pověsit na krk svému milenci. Zmáčela mu košili. Sápala se po jeho ústech jako dítě na dózu se sladkostmi ukrytou na kredenci. „Vojto, Vojtíšku…“ Stál jako z mramoru. Nejprve se ji snažil uklidňoval mírně. „Terezko, to přece nemůžeme, co by na to řekli vaši…,“ a snažil se ji jemně setřást. Jenže její ruce byly najednou všude. Nechala se příliš strhnout vzrušením. Rozepínala mu košili, líbala ho na krk, na hruď, trhala ze sebe živhůtek… „Ne!“ Chytil ji za zápěstí a zakřičel jí přímo do tváře. „Ne!“ Trochu se vzpamatovala. Podívala se bezelstně do jeho tváře. „Patříme přece k sobě…,“ a pokusila se ho znova políbit. Tupá, tupá nána. Otravný komár. Ve Vojtěchovi vzkypěl všechen odpor, který se v něm poslední měsíce hromadil.  Není nic horšího, než když květ vášně vykvete jen u jednoho a spálí ho mrazivý nezájem. „Nesahej na mě, Terezo! Nebuď trapná! Bože, ty jsi tak směšná!“ křičel na nebohé děvče a shodil ji do trávy. Zvláštní, kolik pocitů dokáže dívčí tvář odrazit v jediném okamžiku. Zmatek. Strach. Smutek. Úlek. „Ale…,“ vykoktala a spodní ret se jí s přicházejícím pláčem začal třást. „Ještě se rozbreč, ty huso blbá!“ zařval na ni posměšně… Konečně to šlo všechno ven. Hnis znechucení vytékal na povrch. Nic nechápala. Najednou z něho šel takový chlad. Tyčil se nad ní jako bůh pomsky, ústa zkroucená úsměškem, v očích mráz. Šupiny spadl. První slza ji probrala z ochrnutí. Vyskočila na nohy, košilku si tiskla na nahá ňadra a chystala se k úprku. Zajíc před lovcem. Zpátky do své bubliny.  K pruhovaným peřinám, slepičkám a mamince a tatínkovi…
Ve stejný moment Vojtěchovi došlo, co provedl. Sbohem mlýne, postavení, pohodlný živote… Vyděsil se. „Počkej, Terezko, počkej…“ Přiskočil k ní a chytil ji pevně za paži. Jak se před chvílí snažila dostat k němu, stejně urputně se teď chtěla dostat od něho. „Počkej, omlouvám se, to asi to slunce, možná mám úžeh…“ Jenže ona už to viděla. Pochopila. Bála se ho. Ten chlad v jeho očích… „Pusť mě, chci pryč…“ A pokusila se mu vytrhnout. „Nikdy,“ blýsklo se v jeho černých očích plných vzteku. „Nikdy tě nepustím. Vždyť přece umíš poslouchat. Udělej, co ti říkám, a budeš se mít dobře. Budeme se oba mít dobře.“ Slyšela jen syčení hada. „Nikomu neprozradíš, co se stalo. Budeš poslušná holka, to přece umíš…“ Tereza se poprvé a naposledy ve svém životě zmohla k nesouhlasu. „Nechci tě, jsi zlý!“ vyrazila ze staženého hrdla. Využila moment překvapení a vydala se znova o útěk. V pase ji sevřely dvě silné paže. Potom letěla a padala a o potoční kamení si sedřela obě zápěstí. Poslední věc, které její oči spatřily, byly třpytivé vlnky bystřiny, která přiváděla vodu k jejich mlýnu. Když se kámen porostlý řasou zakousl do jejího zátylku, neviděla už nic. Krev splývala s vodou a tekla dál ke klapajícímu kolu. K mamince. K tatínkovi. K Dorotce. Krev červená jako muškáty za oknem šťastného domova.
Ani na vteřinu se neustrnul nad zmařeným životem. Jediné, co ho děsilo, byly mezi prsty protékající mlýn, postavení a pohodlný život. Musí myslet, musí jednat. Nebude si mýt krev z rukou, nebude se snažit zbavit zakrvácené košile. Ještě chvíli nechá Terezinu tvář ponořenou do vody, kdyby jeho rána přece jen nebyla dost silná. Potom vezme mrtvolu do náručí a sehraje nejlepší etudu svého života. Chtěl ji jen ještě vidět. Stydí se, že šmíroval. Byla tak krásná. Jenže pak uklouzla a spadla na záda. Myslel, že má jen vyražený den. Než se na jeho dlani objevila krev a pod dívčí hlavou nahmatal ostrý kámen. Co si bez ní jen počne. Jaký bez ní bude jeho život…
                Zátěž smutku se lépe nese na více ramenou. Vojtěch do mlýna chodil i po pohřbu. Zdrcený svou ztrátou. U potoka nechal postavit kamenný křížek, aby se na jeho milovanou nikdy nezapomnělo. Tereziny rodiče se na mladého muže upnuli, potřebovali zalepit prázdné místo v srdci. Jeho široká záda unesou jejich podlamující se kolena. Nevadilo jim, když hladil Dorotu na místě, ze kterého Tereze vyprchal z těla život. Nevadilo jim, když jí otíral slzy z lící políbením. Pojil je přece smutek. Nikdo se nedivil, když se o hodech slavily zásnuby a na svatou Kateřinu malá svatba. Všechny je přece pojil smutek.  Terezino dívčí tělo se v černé zemi sotva začalo rozpadat.

                Měl všechno, co chtěl. Mlýn, postavení, a pohodlný život.  A navíc, Dorotu s havraními copy. Stesk po milované sestře sice odčerpal kus její neutuchající energie, ale bylo to právě tolik, aby se pod jeho doteky a příkazy nevzpínala jako divoký býk. A pořád jí zbylo tolik, aby světélkovala, když ji v noci tiskl k sobě. Byla mladá, zdravá, šťavnatá, a on ji měl opravdu rád. Aspoň do té míry, do jaké jsou sobci schopní milovat. Brzy zapadla. Vojtěchovo štěstí nemohlo být větší. Vyrostl až do nebe, mohl dokázat všechno, co si zamanul. Přesně tak se cítil.
                Rostl do nebe, ale kotníky mu už ovíjely pekelné pařáty. Ať si každý myslí co chce, život je spravedlivý. A co jednou do světa vyšleme po větru, to se nám dvojnásobně vrátí zpátky. A pokud nás vesmír na chvíli nechá stoupat a dá nám, co si přejeme, i když nám to nenáleží, je to jen proto, aby byl pád o to tvrdší a bolestivější.
Dorku těhotenství zmáhalo a vyčerpávalo. Dítě jí vysávalo život z těla.  Byla zima, tuhá a dlouhá, a ona neměla kde přijímat. Nemohla se nechat naplnit bzučením včel a sladkostí malin. A její muž, ten uměl jen brát. Ještě se dost nenabažil jejích plných prsů a boků, chtěl je, pořád. Ona byla ale bolavá a unavená, odháněla ho. A on pak zuřil a jiskry hněvu létaly světnicí. Říkali jim, ať vydrží, že brzy bude lépe.  První tři měsíce jsou nejtěžší. Jenže ani v březnu, když se kraj otřepal ze sněhového závaží, nebylo lépe. Právě naopak. Dorota byla unavená čím dál více. Když ležela bezvládně v posteli, Vojtěch marně hledal světélkování, které tolik miloval. Občas s děsem uskočil, když v ztrhané tváři probleskly Tereziny unylé oči.
Rok poté, co začal spřádat své plány se sestrami Karáskovými, se kruh uzavřel. Zdálo se mu o potoce, slizkých řasách a krvi. Probudil se zpocený, krk mu ovíjel ledový strach. V jeho posteli bylo opravdu plno krve. Pořád blouzní? Pak zařval hrůzou. Vedle něho ležela Tereza, bílá jako duch a hleděla na něho prázdnýma očima. Vyjevená tvář, vytřeštěné bulvy, černota otevřených úst. Teprve po několika minutách čirého děsu mu došlo, že na vedlejším polštáři neleží dívka, kterou surově ubil kamenem, ale jeho mrtvá žena Dorota. V noci potratila. Vykrvácela. Plod, který do ní zasadil, ji vykuchal a vydrancoval. Přišel o dítě i světélkování. Zůstal mu jen mlýn, postavení a pohodlný život.
Lidé ho litovali, že tak brzy přišel o druhou ženu. Starali se o něj. Nosili mu jídlo a slova podpory. Uměl se přece ovládat! Byl natolik silný, že nikdy neprozradil, proč ho Bůh trestá. Byl natolik slabý, že svůj prázdný a nicotný život nedokázal ukončit. Vina ho sžírala zevnitř ještě deset let. Deset let zbytečných dní zbytečného bytí. Umřel ještě před čtyřicítkou. Možná na rakovinu. Ale kdo ví, co ho to vlastně rozleptalo zevnitř.
U kříže se každý rok v červenci, v době, kdy zrály rybízy a angrešty, objevila kytička pomněnek. A pak se pomněnkami modral celý břeh kolem jezu. Postupně se do něho zase začaly chodit koupat děti a v noci tajně milovat zamilovaní. Krev už dávno odtekla pryč...  A i příběh sester, jež byly jako bílá a rudá růže z jednoho keře, které servala neurvalá Vojtěchova ruka, utonul v mořských vlnách a klesl až na samé dno oceánu…