Ujasnit si to...

úterý 12. června 2018
Je celkem logické, že s růstem mé výtvarné značky a navazováním dalších a dalších pracovních kontaktů, stále více narážím i na své profesní limity. Každá cesta má své překážky. Tyhlety zádrhely jsou pro mě velkou školou pracovní i osobnostní. Žít v kůži perfekcionisty, který má pocit, že musí vyhovět všem a ve všem, někdy není vůbec snadné. A dostat se občas k něčemu, co prostě nedokážete, není vůbec na škodu. Uvědomíte si, že vážně nemůžete umět všechno, a že všem a ve všem vyhovět nelze. Mám obrovské štěstí na zadavatele, kteří jsou na mě kolikrát vlídnější než já sama, a kteří mě ve výsledku ještě uklidňují, že jsem neselhala... 

Tak třeba vloni jsem dva dny brečela u počítače, protože jsem naprosto netušila, jak vytvořit návrh webových stránek. Až když jsem si přiznala, že tohle je nad moje síly, kontaktovala webmastera, se kterým jsem spolupracovala, a jen mu poslala potřebné "součástky", byly webovky do pár dnů v provozu... A nejčerstvější zkušenost... Dlouho jsem se trápila při navrhování jedné etikety, která začala vznikat poněkud živelně, a u které jsem kvůli tomu hned na začátku porušila svou zásadu - mít podrobné zadání. Vybojovaly jsme ji s neskutečně trpělivou zadavatelkou Lucií, a až byla hotová (etiketa, ačkoliv Lucka možná taky), zjistily jsme, že v nákladu, v jakém se bude tisknout, je moje měsíční práce pro tiskárnu nepoužitelná... Vytvořená v nevyhovujícím barevném režimu, nefunkčním písmem, atd. Na chvíli mě to úplně paralyzovalo. Zase pocit totálního selhání. Jakože bych s tím teda měla začít konečně něco dělat, a vrhnout se do studia grafiky a vektorů, a tak... Jenže... Pak mi to začalo hlavou šrotovat ještě víc. Opravdu to chci? Chci se naučit ovládat technologie a věnovat se počítačové grafice naplno, nebo chci zůstat především u vymýšlení motivů, realizování nápadů a tvorby ilustrací...? Hmm, co myslíte? Jak to dopadlo s další spoluprací? Pro mě je zázrak, že vůbec nějaká další bude, protože firma o mou práci stojí. Líbí se jim, co dělám! Budu tvořit motivy, a to kolem, to už zvládne kovaná grafička... Hodně mě zahřálo u srdce, když mi kdysi jeden pán v tiskárně řekl, když jsem bojovala se spady na vizitce: "Tím se netrapte, já to budu mít za minutu hotový. A vy se to taky časem naučíte. Ale víte co, já ani kdybych se rozkrájel, tak nikdy nebudu umět tvořit tak krásné obrázky jako Vy..."

Nechvástám se, ale píšu si to tady a formuluji především sama pro sebe. Abych si, až budu příště zase panikařit, že něco nedokážu, uvědomila, jaké je moje směřování a know-how. Neříkám, že se nechci rozvíjet. Chci, a budu. Ale až na to bude čas, energie a prostředky. Člověk by se měl učit pořád, aby nezakrněl. Taky je ale důležité uvědomit si, co je moje hlavní devíza, co opravdu umím a ovládám, a toho se držet nejvíce. 

(Abyste se neděsili, za optimálních podmínek s každým zakázku předem proberu, a objeví-li se něco, co nejsem schopná splnit, rovnou vám to napíšu. Někdy ovšem nastanou situace, za které takříkajíc prostě nikdo nemůže...)

S obrovskou chutí jsem se včera pustila do tvorby obrazu na přání. Papír, kresba, barvy. Žádná úskalí techniky, tiskových parametrů. Nechat ruku klouzat po kartonu, hlavu tvořit nápady. "Nic víc". Ptačí mandala s dominantami našich milovaných Beskyd...





Pořád mě to baví...

neděle 10. června 2018
Občas to na mě padne. Že to přece už nikoho nemůže bavit. Že je to pořád to samý. Kytky, toulání na docela obyčejná místa, doma furt stejně modrý, kočka na každé fotce, žádný milostný dramata, tvorba v zajetých kolejích, už ani ty depky moc nemívám... Obyčejná spokojená ženská. No, a pak mi to dojde. Že je důležitý, že to přece baví pořád mě! A to občasný sdílení s někým, to je jen další extra milý bonus.

Samé květiny

středa 6. června 2018



Jezdit s Ančou alias Ančičakem společně na prodejní akce a nemít ani jeden šperk od ní je holá nemožnost. Takže já mám pro jistotu už tři. Šedé naušničky s šeříkem, modré s tavolníkem a náhrdelník s květenstvím mrkve. Taky abych si kvítečkovou parádu nepořídila, že jo...♥


Nové kousky do garderoby. Lněné barevné šaty se nosí v horkých dnech skvěle, jen jsme jim musely krapet vylepšit rukávky, aby mě netáhly... "Modrotiskové" tepláky jsou lehoučké jako pírko, nejraději bych je nesundávala ani na spaní... A staronová sukně, z promočních šatů...



Kruh se uzavřel. I poslední obraz z výstavy je doma. Teda respektive, poslední, který mi z výstavy zůstal.  Je to tempera z roku 2011. Tvořila jsem ho tehdy do společné umělecké výzvy Malířského klubu na Fleru, ve kterém byla mimo jiné i LucieVV, spoluautorka Modrých koček. A tak jsem ráda, že jsem tohohle ambasadora všech svých obrazů mohla prezentovat. Pořád se mi líbí, i po těch sedmi letech...


V březnu jsem vyhrála látku, představte si! Mohla jsem si přát vzor, který mě v nabídce nejvíce zaujal, a ač to bylo těžké rozhodování, zvolila jsem nakonec tento krásný květinový motiv. Děkuju z celého srdce, Šití nití ♥. Já být švadlenka, asi bych při návštěvě e-shopu zbankrotovala. Určitě si stránky zapamatujte, a až zase pofrčí naplno, nakoukněte... Byla by škoda, kdyby taková krása jen tak ležela v šuplíku. Naštěstí vím, na koho se obrátit. Poprosila jsem Barču Lochtu, aby mi z ní ušila batůžek... V pondělí dorazil, a je naprosto dokonalý! Hned jsem ho vzala na květinovou podvečerní procházku, a pak na další, a další... S výše zmíněnými tepláky momentálně tvoří moje nejoblíbenější "monterky".