O všem a o ničem... O tom dneska píšu...

středa 23. srpna 2017
Tak jsem se po dvou dnech konečně "urvala", a po cestě z pošty si prošla oblíbená květinová místa v okolí... To se pak taková desetiminutová cesta z pošty klidně protáhne i na hodinu... Mám spoustu poznatků. Ačkoliv slibují v brzké době ještě tropické teploty, dnešní putování bylo docela podzimkové... Je třeba se smiřovat s tím, že s některými květinami se "setkám" zase až za rok... Je třeba počítat s tím, že pro plnou náruč materiálu už nebude stačit jen tak oběhnout dům. Nastala sezóna dlouhých tras. Je třeba nesmutnit, že křehké a něžné bílomodrofialovorůžové vazby jsou ty tam. Přišlo období kytic v sytých a  teplých tónech. Je třeba rozhodně začít chodit v uzavřených botách... Mít v žabkách tunu bláta a hromadnou dopravu pro slimáky není nic moc. Je třeba začít nosit rukavice na všechny ty šípky a další pichlavé bobule...

Podzim jsem vždycky vnímala jako nový začátek. A i když už mě žádný nový školní rok nečeká, pořád to v sobě mám. Mění se světlo, mění se vůně, mění se prožívání všeho. S vědomím, že už za chvíli nebude tolik tepla a slunce a rostlin, všechno tak nějak vstřebávám a vychutnávám intenzivněji. S příchodem babího léta mám vždy neodolatelnou chuť pořídit si něco vínově červeného nebo hořčicově žlutého, nejlépe huňatý svetr, ve kterém by se mi krásně toulalo po strništích. S příchodem podzimu se také začínám rozhlížet po novém zimním kabátu a teplé obuvi. Letos je tohle téma obzvláště aktuální, protože se mi oboje po několika zimách intenzivního nošení rozpadá... Máte-li tip na kvalitní koženou kotníkovou obuv ala traktory, sem s ním! Jeden parádní kabát už v merku mám...

A ještě jednu radu bych potřebovala. V létě jsem si zvykla chodit jako divoženka. Ve vodě se řasenka stejně rozpustí, a při výšlapu si s potem setřete i makeup... Už je ale na čase, abych se porozhlédla po nějaké té dekorativní kosmetice. Moje zásoby jsou žalostné. Zatím jsem zkoušela Alverde, ale nemůžu říct, že bych s ní byla úplně spokojená. Hlavně řasenky jsou katastrofa. Hledám samozřejmě kosmetiku přírodní, netestovanou na zvířatech - makeup, řasenku, tužku na obočí, nějaké přírodní stíny, šedou linku na oči... Nějaká doporučení?

Na fotkách jsou kromě dnešní kytky moje letošní sváteční radosti. O knížce od Toma už jsem psala. To byl dárek s velkým D. Co lepšího se může člověku stát, když dočte knížku, a těžko se mu s ní loučí, než že někdo jen tak vytáhne nečekaně "z rukávu" druhý díl a rovnou mu ho naservíruje ke čtení? Přísahám, že se Matylda položila k otevřené knize, nikoliv já knihu k Matyldě. Kočky v sobě prostě mají nějaký speciální gen pro tvoření hřejivých zákoutí... Od mámy jsem dostala překrásný lehký župánek, po kterém jsem už dlouho toužila. Prý v něm vypadám jako zámecká paní. Občas se zapomenu v noční košili u práce až do poledne, ale otvírat v ní třeba pošťačce nebo sousedům se moc nehodí. Tohle je elegantní řešení. Naušničky s měsíčním kamenem jsem si pořídila sama, jako náhradu za darované oringle, které jsem ztratila na první letošní dovolené... Bylo mi to moc líto, protože mi měsíční kámen v uších dělá dobře, asi vyzařuje přesně tu energii, kterou potřebuju... No, a taky mi přibylo pár ozdob na náramku. Nejsem moc disciplinovaný člen Pandora sekty. Na náramek věším kde co. Jenom se snažím dodržet, aby byl korálek stříbrný nebo aspoň ocelový. Úplný šmuk by náramek poničil, na to už jsem přišla... Strašně se mi myšlenka přidávání památečních kamínků líbí. Ale cena originálních přívěsků už se mi až tak nezamlouvá... A proto... Krásné a ručně dělané kousky vyrábí třeba Reyko. (Já od ní mám ten průhledný s puntíčky.) V Jablonci jsem zjistila, že Pandoře do řemesla "fušuje" i Swarovski, a to moc zdařile. (Šedý broušený.) A hezkou alterantivu dělá i Morellato (Od nich mám kočičku...)

Ony i takovéhle lehce povrchní starosti/radosti patří k životu, no ne?

Vlnovka

neděle 20. srpna 2017
Jana je pro mě dokonalým příkladem toho, co všechno člověku občas přinese psaní blogu... Nejprve účastnici kurzu, potom krásnou zakázku, tedy vlastně několik zakázek, a ve finále, hlavně a především, spřízněné duše... Sestřenice od Jany, Renata, prodává ty krásné snídaňové stolky, které jsem vám už několikrát představovala. I tento úžasný produkt vznikl díky Janině doporučení, jinak bychom se s možná ani Renčou nenašly... 

No, a teď mi dělá velkou radost, že vám mohu představit i nový projekt Jany, která se rozhodla rozvlnit svůj eshop s lněným a vlněným zbožím. Proč rozvlnit? Protože svou značku pojmenovala poeticky Vlnovka. Přeju Vlnovce hodně zdarů, spokojených zákazníků, a těším se, jak bude růst a rozvíjet se. A taky se těším, až bude příležitost, a nějaký krásný kousek si pořídím. Tak třeba tahle tunika, co na ni říkáte? Já bych ji brala hned...

Pro Janinu Vlnovku jsme na jaře společně vymýšlely logo a vizitky. Jana si přála něco jednoduchého, nadčasového, v barvách, které by souzněly se zbožím, které bude nabízet...  Na prvním obrázku vidíte proces, jak takové logo vzniká. Že za tou jednou malou značkou je celá řada návrhů a změn a hledání... Na druhém pak finální sadu, kterou si Jana zvolila, která bude její práci prezentovat a provázet, a která ji snad přinese i spoustu štěstí... 




České léto

sobota 19. srpna 2017
Žiju a hlásím návrat. Naše dvoutýdenní prázdninové putování je u konce... Přiznávám, že se mi poslední dny už docela stýskalo po domově... Po kočce, po zaběhnutých rituálech, po tvoření... A už teď vím, že se mi doma pro změnu bude stýskat po bezstarostném toulání po naší krásné zemi... 


Stihli jsme toho opravdu hodně. Prázdninověji už jsme se mít nemohli. Tak poslouchejte... Houby jsme sbírali. V rybníce i na koupáku jsme se koupali. Smažák jsme nejmíň dvakrát obědvali. Několik kopců a skal jsme zdolali. Muzea a manufaktury jsme navštívili. Jeskyně jsme navštívili. Hrady i zámky jsme navštívili. Stezky kolem řek a skrze lesy jsme prozkoumali. V krásné podhorské chalupě i ošklivé kempové špeluňce jsme útočiště našli. Několikrát jsme zmokli a několikrát se spálili. Bezpočet komářích štípanců obdrželi. Buřty na ohni opekli a "červená se, line záře" jako kánon pěli. Spoustu pohádkových chalup s duší obdivovali. Kolik jsme vypili piva a vína už jsme raději zapomněli...

Kytku jsem uvázala jednu jedinou, a to hned po příjezdu na chalupu. Obrázek jsem nenakreslila ani jeden, a do nápadníčku jsem nezapsala lautr nic. Zato jsem po dlouhé době využila luxusu číst si, a číst, a číst... Od Noaha Gordona jsem konečně zhltla Ranhojiče. Dávám pět z pěti hvězdiček, úžasná knížka. Když Tom viděl můj výraz po přečtení, zalovil v tašce, a dostala jsem předčasný dárek k svátku - druhý díl - Šamana. A pak už se mnou zase nebyla skoro řeč... Mezitím jsem ještě přelouskla od Anny Bolavé Do tmy, a aspoň už vím, jak dopadnu, až mi definitivně hrábne... Jak já jsem tu pošahanou sběračku léčivých bylin chápala. Asi i v okamžicích, které jiní čtenáři pochopit úplně nedokážou...

A kde jsme konkrétně byli a co jsme všechno viděli? Kousek z Krkonoš, kousek z kraje kolem Máchova jezera. Ani v jedné lokalitě jsem nikdy před tím nebyla...

5. srpna - Přesun do Podkrkonoší, na chalupu v Jesenném. Když máte příbuzné příbuzných, kteří vám jen tak půjčí na týden chalupu, je to zázrak. Čím to, že jsme dostali modrý pokoj? Asi karma...


6. srpna - Lenivý nedělní program. Užívali jsme si vzájemné společnosti a blízkosti. Stylová chalupa je radost, ale plná chalupa lidí, dětí, zvířat, smíchu a povídání, to je přímo paráda! Odpoledne jsme si střihli aspoň procházku po okolí. Taky máte rádi pohorské vesnice se všemi těmi opravenými i skoro rozpadlými chalupami? Příběhy se to tam jen hemží...

7. srpna - Kromě chalupy nám byly na pár dní "zapůjčeny" i dcerky domácích a pes. A tak jsme vyrazily do nedaleké Poniklé, kde se vyrábí tradiční korálkové vánoční ozdoby. Já mám tyhle drobné tradiční výrobny tak ráda! A ještě více mě těší, když fungují a bojují a prosperují. (Jsem blbec, zapomněla jsem fotit...) V Poniklé stojí za návštěvu i muzeum tradičních řemesel a života našich předků. Tolik krásných starých věcí pohromadě jsem ještě neviděla. (Našli jsme Matynce ženicha, ale nechtělo se mu s námi do Frýdku...)

8. srpna - Sněžka! A pěkně pěšky, žádná lanovka. Nahoru i dolů. Přežila jsem, a ani žádný nehet na nohách mi prozatím ještě neslezl... Cesta až pod vrchol byla krásná, co jsem tedy mezi funěním zvládla postřehnout. Ale poslední úsek na samotný vrchol byl fuj, a nahoře to bylo... fakt zklamání. Tolik lidí! (Třinácté výročí jak se patří...)


9. srpna - Tom mi slíbil odpočinkový den, a tak jsme šli jenom 12 kilometrů... Nesmějte se... Ale byla to moc hezká procházka, to zase jo. Z Jesenného do Navarova, přes místní zříceninu, a pak kolem řeky Kamenice, zase až zpátky do Jesenného. Na závěr jsme se z lesa vynořili u jedné z nejkrásnějších chalup, jaké jsem kdy viděla... Společnost nám dělala kromě mojí mamky i půjčená fenka Ája. Jak jsem spíš kočičková, tak takovouhle hodnou pejsku bych brala hned... (P.S.: Už jste se někdy procházeli se stádem krav? Tyhle holky byly opravdu společenské... Přidaly se k nám na začátku ohrady a až na jejím konci nám zabučely na pozdrav...)


10. srpna - Pro mě nejhezčí výlet z dovolené. A jak to tak bývá, vůbec jsem na něho netěšila. Byla jsem dost uťapkaná z předchozích dnů, a šplhat do kopců se mi nechtělo. Ještě že mi Tom nedává nikdy žádné úlevy. Zase pěkně od spoda, žádný autobus. A kam že jsme to šli? Na Labskou boudu a k prameni Labe. Hřebenovka od Vrbatovy boudy přes Labskou louku, k prameni a boudě, nádhera! Překrásné výhledy a krajina, která za ten výstup opravdu stála...


11. srpna - Od další túry mě spasil déšť, lépe řečeno liják. Pochmurná byla i moje nálada. Na té krásné velké chalupě jsme definitivně osiřeli. Nejdříve odjeli domácí, potom si přijeli pro holčičky, a pak odfrčela i máma s přítelem a fenkou Ájou. Aby mě Tom rozveselil, vyrazili jsme do Jablonce nad Nisou, kde se zrovna konala výstava bižuterie. No jo, blejskátka, to spraví náladu každé ženské. (Že já si ty krásné naušnice nekoupila, sakra!) Ovšem, i bez mimořádné výstavy, muzeum skla a bižuterie za návštěvu rozhodně stojí! A vůbec, Jablonec mě celkově mile překvapil... Škoda toho lijavce, příště budeme muset město prozkoumat důkladněji. (P.S.: Miluju barevné vzorníky!)


12. srpna - Ochudit Toma jakožto studovaného geologa o nedaleké jeskyně, Bozkovské, to by nešlo... Po podzemní prohlídce jsme si dali oběd v místní roubence, a vydali se na další ťapkání. Tentokrát jsme si prošli Riegrovu stezku údolím Jizery, a zpátky jsme se dostali Kamenického stezkou přes několik vyhlídek, a mimo jiné i Myší skálu. (S řetězy, uf...)


13. srpna - Po obdivování přírody jsme se rozhodli i pro trochu kultury, a zajeli do zámku Sychrov. Jsem blogerka na prd, protože jsem si nevyfotila ani jedno jídlo, no považte! A přitom svíčková v místní restauraci byla, inu, jako od maminky... A máma umí svíčkovou sakra dobře. A aby kultury a svíčkové nebylo příliš, stihli jsme ještě i malou šutrovitou procházku mezi skálami v Malé skále. Nádhera, Český ráj je opravdu malebný.


14. srpna - V pondělí bylo na čase sbalit si svých pár švestek a posunout se o dům dál. Uvedli jsme chalupu do původního stavu, poděkovali jí za milé útočiště a přesunuli se do kempu k Máchovu jezeru. Kemp Borný byl docela dobrá volba, aspoň pro ty, co chtějí klid a málo lidí, tedy pro nás určitě. Už jsem tedy viděla hezčí vodu, než v tomto rybníce, ale jen co jsem se chvíli prohřála na sluníčku, a společnost mi dělalo modré nebe nad borovicemi, které je pro zdejší kraj typické, jak nám sdělila paní v Máchově muzeu, rychle jsem si zvykla...

15. srpna - A stejnou scenérii jsem si s chutí užívala i další den. Voda, písek, borovice, slunce, modré nebe, knížka... Otočit stránku, otočit na záda... Aspoň na chvilku jsem si připadala jako u moře!

16. srpna - Modré nebe někam odešlo, a nám nezbylo nic jiného, než opustit pláž a vydat se na průzkum místních pamětihodností. Na hradech Bezděz a Houska jsme zjistili, že brána do nebes a brána do pekel od sebe nejsou zase tak daleko... Na Housce mě nejvíce okouzlilo pohyblivé dřevěné peklo, naprosto úžasný výtvarný počin. A po cestě do kempu i vesnice Kruh, plná nádherných lidových staveb... 


17. srpna - Dopoledne se modré nebe ještě někde schovávalo, a tak jsme si zajeli do zámku Zákupy. Odpoledne se ale nakonec rozhodlo znova nás poctít svou přítomností, tudíž jsme si mohli užít ještě trochu té pohody u vody... Potěšila mě přání k svátku, i pár vzkazů, že už se vám po mých blogových zápiscích stýská... Mně už se stýskalo taky, hodně. Ačkoliv jsem si párkrát řekla, že žít offline by asi nebylo k zahození, prázdno po mém virtuálním deníku by se mi zaplňovalo jen těžko... Říkala jsem si, sejde z  očí, sejde z mysli, ale někteří jste nezapomněli, a to mě hřeje u srdce.

18. srpna - Vzhledem k začátku Máchač festu se v kempu začala srocovat trochu jiná skladba obyvatelstva než jen rodinky s dětmi, a kolem cest se začala rojit policejní auta. Na techno dunění se nám čekat nechtělo, a tak jsme se vydali na cestu domů. Déjedničku snad ani popisovat nemusím, tfuj. Po jejím udolání krátká zastávka u mamky, nečekané a milé setkání s tetou z Prahy, a doma byt obalený chlupy a jedno opravdu naštvané zviřátko. Tohle budu uklízet, prát a žehlit (prádlo, i u kočky) ještě dlouho... A už se těším na pondělí, na práci, no fakt. Přála jsem si krásné zakázky, a tak je mám. Díky vesmíre! (P.S.: Mám nejzlatějšího tchána. Po návratu mě na stole čekala nádherná pestrá kytice z cýnií... Zná mě jako své boty. Ó, já se mám...)