U řeky...

středa 19. července 2017
Letošní léto je fakt parádní. Když si vzpomenu na to loňské touhle dobou... Vykuchaná, zub vyrvaný, blbě mi bylo, práce málo, nervy na pochodu... Zato letos. Prosím, ať už je mi pořád takhle dobře! Uvnitř klid a mír, zdraví šlape, ťuk ťuk... Inspirace je, pracuje se mi s lehkostí... A těší mě, že mám čas na vlastní kousky. Zakázky se všechny krapet zadrhly, ale tak co, věnuju jim příští týden... A dnešek? U řeky, na našem oblíbeném místě, kytice z divoké máty a oregána, ach, co víc si přát... 

Recyklovala jsem staré šaty. Moc mi neseděly, na břiše dělaly takovou divnou kapsu. Tak jsem jim ustřihla vršek, kamarádka mi udělala na okraji tunel na gumu, nabarvila jsem je, a tradá, super sukeň na lítačku je na světě.

Na létě zbožňuju, že si klidně na hlavě můžete udělat dva culíky, a ačkoliv vám dávno není -náct, každému je to úplně šumák...

Tyhle bílé kytky... Rostou všude, vlastně i tam, kde nic jiného není. Úplný plevel, nikdo si jich nevšímá, a přitom jsou tak moc krásné! Už dlouho chci udělat kytici jenom z nich. Vždycky mě ale zláká i další krása kolem...

Už mám skoro hotový dva vánoční motivy na pohlednice. Letos budou Vánoce tak trochu punkový. Je to sranda, kreslíte vánoční přání, u toho se potíte, a pak jdete plavat do řeky... A tak já si tady žiju...





Záleží na úhlu pohledu

úterý 18. července 2017
Znáte stránky Futurebakery? "Místo, kde se potkávají ti, co nápady hledají, s těmi, co je mají. Ti, co je hledají, dostanou na výběr z mnoha skvělých nápadů. Ti, co je mají, dostanou odměnu, když je jejich nápad vybrán." Vy víte, že se do různých "soutěží" ráda zapojuji, je to pro mě příjemné zpestření, inspirace, hlavně, když přijde nápad. No, a teď nápad přišel. Jedním z projektů, které momentálně běží, je ten o strachu. "Co pro vás znamená strach a jak se s ním perete?" K tomu mám hodně co říct...

Znovu jsem si pročetla všechny články, které jsem napsala od srpna 2015 k tématu "z učitelky umělkyní". Jsem moc ráda, že jsem všechny své tehdejší pocity podrobně zaznamenala. Člověk tak rychle zapomíná... Jak se na své cestě posouvá a vyvíjí, často si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho dnes už běžné, se mu dříve zdálo jako zázrak nebo i nedosažitelný cíl... Zavzpomínala jsem si na dobu, kdy mi bylo opravdu moc špatně. Neměla jsem v sobě ani kousek radosti ze života. V osmadvaceti zahořklá a bez síly cokoliv změnit. Pak jsem konečně po dvou měsících odpočinku a neustálého přemýšlení a odhodlávání dala výpověď. Je pravda, že na tenhle pocit nezapomenu nikdy, i kdybych ho nikam nezapsala... Ten byl totiž přelomový. Jako když se zbavíte pout. Jako když konečně rozrazíte dveře vězení. Jako když vám sundají balvan z nohy a vy vzletíte. Prostě když překonáte strach, a postavíte se mu čelem. Přesně o tomhle pocitu jsem v textu pro Futurebakery psala... O tom, když přestanete říkat, proč to nejde, a začnete hledat cesty, jak to udělat...

Když se člověk čelem postaví něčemu, co ho ničí, neuvěřitelně ho to posílí... A změní. Dnes už chápu, že se tohle všechno mělo stát. Že jsem měla narazit v práci na člověka, kterému jsem dovolila, aby se mnou manipuloval, protože jsem se dlouho manipulaci neuměla bránit. Že jsem tohle všechno měla prožít, abych se manipulaci postavila a zbavila se jí. Protože šlo nakonec přece jen o práci... Protože pak přišel rok boje s manipulací jinou, niternější, které jsem se posílená zkušeností z práce dokázala nakonec postavit taky. A tak trochu pomstít všechny ty v rodině, kteří to přede mnou nedokázali...

Postavit se vlastnímu strachu, to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Vždycky totiž existuje cesta, jak z trápení ven. Někdy je potřeba udělat opravdu zásadní kroky, a přestat lpět na věcech, které se nakonec většinou ukážou jako nepodstatné. Setrvávat ve stavu, který vás ničí a deptá, jenom proto, že se budete muset vzdát něčeho, co časem znova nabydete, je hloupost... (A věřte mi, že mnohdy nakonec získáte mnohem více... Třeba sebedůvěru, sebevědomí, prozření, hloubku prožívání, klid, pohodu...) A někdy se úplně stačí na věc podívat jinýma očima. Protože spoustu problémů a trápení si vytváříme sami ve vlastní hlavě... Prostě změnit úhel pohledu.

Jedna z krásných věcí, kterou jsem se za poslední dva roky naučila, je vnímat problémy jako výzvu a možnost posunout se dál. Na negativních věcech najít jejich světlou stránku a "prohru" uchopit tak, jako bych vlastně neprohrála... Konstruktivní kritiku vnímat a přijímat, odmítnutí chápat a nebrat si osobně. Neúspěchy a tápání brát jako možnost najít jinou cestu. Šťastní ti, kteří tuhle lehkost bytí v sobě mají od malička. Já jsem byla vždycky strašný ustrašenec. Proto jsem na sebe tak hrdá, že se strachem úspěšně bojuju. Nikdy před tím bych třeba neuspořádala workshopy, protože bych si našla milion důvodů, proč je uspořádat nelze... No dobře, ty jsem si našla i tak, ale nepodlehla jsem jim, překonala se, a workshopy udělala. Ještě že tak! Tolik mi toho daly... A já už se strašně těším na ty podzimní...

Letos jsem moc toužila po dovolené u moře. (Respektive, po moři toužím neustále.) Nevyšlo to, a během léta to už ani nevyjde. Díky tomu jsme ale prožili úžasné dny v jižních Čechách, a já jsem si konečně pomalovala v Maříži hrnek, a splnila si tak sen, který mi už osm let unikal. A to moře... To taky bude... Třeba se objeví příležitost na podzim... Třeba bude vánoční sezóna natolik úspěšná, že budeme moci prchnout před tmou v lednu... Existuje tolik možností... Nezlobím se, ani nejsem smutná, že jsme nejeli, protože jsem dala přednost jiným věcem, které jsem si předsevzala, a budu ráda, když se mi je podaří naplnit.

Na začátku roku jsem si prožila nelehké období v souvislosti s naší cestou k potomkovi. Brala jsem léky, které až příliš působily na mou psychiku. Nevěřila bych, že se mnou tak rychle a tak snadno zatočí. Když je mi špatně, mívám sklon k panickým atakům. Tyhle kouzelné pilule mi ale vykouzlily parádní depresivní stavy. Vy všichni, kteří touhle nemocí trpíte, jste hrdinové... Soucítím... Mně stačilo vysadit léky, a ta úleva, ta se snad ani nedá popsat... A to jsem je brala jen pár týdnů... I tahle zkušenost mě ujistila v tom, že "chemická" cesta není pro mě, pro nás. Věřím intuici, ještě mě nezradila. A ta mi říká, že děti mít budeme. A než to přijde, tak si hodlám užívat všechny klidné noci plné spánku... Uklizený byt a dekorace naaranžované přesně tak, jak se mi to líbí... Cestování a bezstarostnost... Prostor a čas k tvoření... A až bude ten správný čas, ráda se tohohle všeho ráda vzdám a přijmu nové životní výzvy i radosti... Je celkem logické, že v mém věku téma mateřství řeším docela často. Všimla jsem si, že mnohé maminky trpí pocity méněcennosti, protože ztratily svou původní společenskou pozici, a svou novou roli vnímají jako nepříjemnější. Možná proto, že být mámou je fakt fuška, a ne vždycky procházka růžovou zahradou. Všimla jsem si, že ženy, které děti mít chtějí, ale z jakéhokoliv důvodu je nemají, trpí pocity méněcennosti, protože by přece měly být matkami, ale nejsou. To že jsou úspěšné, krásné, talentované, a pro spoustu lidé v okolí nepostradatelné, jako by nehrálo žádnou roli... Všimla jsem si, že ženy, které se vědomě rozhodly matkami nebýt (z dost zásadních a logických důvodů), trpí pocity méněcennosti, protože je jim předkládáno, ať už drobnými náznaky, nebo přímo otevřenými poznámkami, že neplní to, co by asi plnit měly... Takže se nakonec trápíme všechny. Ale proč? Žádná cesta není špatná, a možností, jak být šťastný, úspěšný i prospěšný je tolik...

Tuhle změnu úhlu pohledu, tu můžete aplikovat na cokoliv. Moje současné mantry jsou cestování a dítě, tedy záležitosti, kterých se mi nedostává. A já se ten nedostatek učím přijmout, pochopit, a vzít si z něho co nejvíce pozitivního pro svůj život... A co vy? Porazili jste nějaký svůj velký strach? Přijali jste někdy jinou cestu, než s jakou jste počítali?


Nevymřeme!

pondělí 17. července 2017
Kolem se to líhne jako na běžícím pásu. Přiznávám, že je občas fuška si pamatovat, kdo má holku, kdo kluka, nehledě na jména nebo data narození... Ale mám radost. Tak to má být. Aby lidstvo nevymřelo! A pro mě inspirace k tvoření. Abych měla pro ty mrňousky nějaké dárky na památku... A vy taky, samozřejmě! 

Trošku jsem aktualizovala nápad s rámečkem na obtisk ťapky. Udělala jsem novou verzi. Čtveratou, barevnou i neutrální, a pro širší využití... 
... Můžete do něho vlepit ultrazvuk na památku...
... Můžete do něho obtisknout ručičku, a klidně i staršího prcka...
... Můžete do něho zakomponovat fotografii...
Hodně barevná verze do dětského pokojíčku, v odstínech šedé třeba pro babičku pod stromeček... Nebo do obýváku... Ale klidně si do obýváku dejte barevnou divočinu! Však vy si poradíte... 
(P.S.: Rámečky o rozměru 23 x 23 cm se dají sehnat v Ikei!)
(P.P.S.: Kdybyste potřebovali, můžu vám místo šedého prostoru rovnou zakomponovat fotku, a nechat vytisknout komplet i s ní...)
(P.P.P.S.: Motiv si můžete přát třeba i na oznámení o narození miminka... Text dopíšeme...)

A k plakátku, nebo klidně jen tak, abyste mohli pogratulovat, jsem udělala nový motiv na přání. "Ať je Ti krásně na světě!" O velikosti 14,5x14,5 cm, samozřejmě i s obálkou...

A jestli můžu trošku napovídat, tak kdybyste chtěli opravdu vychytaný balíček pro pižďuchy, nezapomeňte na Zakletý zámek... Všechno takhle pěkně "v kostce".

A nezapomeňte na kytku (luční, samozřejmě...) pro maminky hrdinky! Ty si úplně nejvíce zaslouží obdiv a pochvalu! (Čajík "Tady roste radost." je vlastně taky dost tematický. Objevila jsem sáčkovou sypanou verzi, vypadá stejně hezky jako ta krabičková porcovaná...)

Plakátek 23 x 23 cm 150 Kč, přání 15 x 15 cm 65 Kč, knížka 250 Kč. 

Jeden z bodů na seznamu splněn, teď se jdu ladit na vánoční vlnu... On mi z těch vánočních motivů, které jsem na jaře vytvořila, nakonec zůstal jen jeden...

Jo, a ten tmavě modrý plecháček na fotce mi poslala jedna moc milá čtenářka, díky! Jak je vidno, hned jsem ho zapojila do domácnosti...