A další kytka...

neděle 23. dubna 2017
Krásně se na to kouká a každá další kytice mi dělá nesmírnou radost. Při sběru, vázání i kochání se. Jasná motivace, proč je na blog fotím a vystavuji. Ale co o ní zase napsat? Prostě kytka, no... O vázání a ekologii květin už jsem toho napsala spoustu... Opakovat, dokud další nepochopí...? Dávat jenom fotky? Beze slov... Asi... Protože kytice tady mít chci, taky i proto, abych si pamatovala, co kdy roste.

Na zahradě jsem našla bohužel jen modřence s kratšími stonky, takže jsem byla při vázání trochu limitována. Ale dají se sehnat i delší, a to by potom teprve byl pan pugét! Takže modřence, modřín, čemeřice, plody břečťanu, pryšec, a to bílé neznám, pardon... Kvítečko jen a jen pro mě.

Příští týden mě čeká kytic mnohem více. Svatebních. Tak se modlete se mnou, aby zase nenasněžilo...





Pro knihovnu

čtvrtek 20. dubna 2017
Další spolupráce, která nabyla dlouhodobějšího charakteru, je ta pro knihovnu ve Vratimově, a její místní odnože v Řepištích, Paskově, Žabni, Oprechticích a Horních Datyních. Začínám se tu po okolí konstantně rozpínat, jak je vidno... Zatím jsem pro ně vytvořila dva zvací plakáty, a taky pamětní list pro prvňáčky, který dostanou při pasování na čtenáře. Můžu já svou práci nemilovat? Když mám možnost vytvářet takové úžasné věci? Občas mnou projede až bolestná vlna údivu a štěstí, že se tohle vážně děje. Je důležité si to neustále připomínat, abych na tyhle pocity vděčnosti nikdy nezapomněla... Víte, to co mi ještě před dvě lety přišlo jako neskutečné a nedosažitelné, se teď opravdu děje, a já si moc ráda připomínám každý krok, který mi k tomu pomohl. Nadšení nad každou novou zakázkou. Když jsem s otevřenou pusou koukala, jaké emaily mi chodí, a skoro ani nevěřila, jakou práci můžu a dokážu udělat... Nevím, jestli se z tohohle někdy stane rutina. Věřím, že ne. Že to nejde. Že ty endorfiny se budou vyplavovat při každé další nové šanci...

Z knihovny mě oslovili proto, že je zaujaly doprovodné materiály na jedné akci ve Frýdku. Což mě přivedlo k zamyšlení, jak "získávám" své zákazníky a "fanoušky" (nějak to slovo nemám ráda, ale vy mi rozumíte, jak to myslím, že jo...) Nějak neumím všechny ty správné marketingové tahy. Když zkusím "zatlačit na pilu", a zaplatím si třeba nějakou reklamu, vždycky to dopadne stejně. Nasbírám pár nových "duší", které ale postupně zase odplují... Naopak, kdo si mě najde sám, většinou už zůstane. Nevím, jak se to dělá, mít stovky "lajků" a tisíce "čtenářů". Možná na to prostě nemám, kdo ví. A třeba bych až takový masový zájem nezvládla. Heslo kvalita před kvantitou u mě zřejmě funguje na všech frontách. Což ale neznamená, že nejásám nad každým novým čtenářem, komentářem, lajkem, to veřejně přiznávám. Zájem mě těší, je pro mě zpětnou vazbou, protože komunikace na internetu je někdy dost podobná samomluvě. A stejné je to i s prací. Když si mě zákazník najde sám, na základě doporučení, portfolia, blogu, většinou spolupráce probíhá hladce a výsledek je ku spokojenosti obou stran. Když mě osloví někdo, kdo mě blíže nezná, na základě inzerátu nebo nějaké neosobní reklamy, a chce po mně něco, co tak nějak nezapadá do mého konceptu, k výsledku se většinou nedobereme... 




Koláž velikonoční 2017

pondělí 17. dubna 2017
To my už tak nějakou dobu děláváme. Vyhlídneme si chalupu, zarezervujeme ji, a během prodlouženého víkendu se celý rodinný klan přesune rekreovat. Vloni jsme byli poprvé i na Velikonoce, a letos jsme si to s radostí zopakovali.  Jediný, kdo opravdu trpívá, bývá moje zažívání. Ačkoliv si pokaždé slibujeme, že příště už tolik jídla nepovezeme, stejně to vždycky zaručeně porušíme...

Snažíme se to vždycky aspoň vychodit na výletech, ale to bychom museli denně ujít aspoň třicet kiláků... Letošní destinace Horní Bečva. Tentokrát jsme stihli kromě výšlapu na Martiňák a "povinné" návštěvy skanzenu v Rožnově, i výlet, který mi udělal opravdu velkou radost. Konečně jsem se podívala na Soláň, a hlavně do Ateliéru u Hofmanů. Kombinace horského vrcholu, dřevěného domu, a jeho útrob napěchovaných uměním, mě opravdu okouzlila.  

Počasí bylo vskutku aprílové. Od kvetoucích blatouchů až po sněhovou přeháňku... A ta vůně lesa, svěží zeleň, zurčivý potok, hebký mech, vzrostlé borůvčí, to já můžu, to já ráda... Doufám, že jste si taky užili krásné svátky!


Při toulání po kotárech člověk "potká" ledasco... Já mám tyhle staré káry moc ráda, ale uprostřed lesů?
Tohle je mnohem hezčí ozdoba přírody, která na nás koukala z každého břehu.
 Mraky zlatožlutých sluníček...
 A taky devětsily, fialky, petrklíče...

Tak, včilkaj sa nemaká, včilkaj sú svátky!

Holky nepletou pomlázky, ale takovéhle krásné copy. Můj bohužel není, já jsem nikdy nebyla vlasatice...

Valašský ateliér u Hofmanů. Určitě to nebyla má poslední návštěva. Místo prodchnuté uměním. 
Člověk to hned cítí, že je ve "svém živlu". Městské galerie mám samozřejmě taky moc ráda, 
ale tahle kombinace hor, lesa, dřevěného domu, a krásných uměleckých kousků, ta mě dostala... 

Vyfotit Rožnov bez davů je kumšt. Tož aspoň kúsek...

Při cestě k prameni Bečvy nás zastihlo i sněžení. Každý rok si říkám, jaká je škoda, 
že míváme při velikonočním cestování více sněhu, než o Vánocích... 
Asi budeme muset na hory i na Vánoce, ale to se mi nechce. Tyhle svátky patří domů...