Modravé dálavy

neděle 26. července 2015
Uplynulé dny byly dost zvláštní. Babičku jsem oplakala a zapila v historickém centru Dubrovníka, a pak už jsme se jen soustředili na to, abychom vše včas sbalili, v pořádku dorazili domů, pak to všechno zase vybalili a stihli pohřeb. Až na něm mi vlastně došlo, co se stalo. No, a až po něm, když jsem si dnes ráno konečně na chvíli sedla, mi pro změnu došlo, že jsem se ani nerozloučila s mořem a jeho blahodárnými účinky. Zármutek dní minulých jsem sdílela s rodinou, s vámi chci raději sdílet tu radost...

Říkala jsem si, že Chorvatsko zná každý, jeho průzračné moře, skalnaté pobřeží, kamenné domy, piniové háje, a tak o něm snad nebude třeba ani nic psát. Přiznám se, že zmlsaná předchozími exotickými cestami, jsem od této ani tak moc nečekala. A jak to bývá, užila jsem si ji moc. Po vlnách připlavala bezstarostnost a slunce vpálilo do kůže uvolnění a pohodu.

Zvláště jedno místo, na ostrově Hvar, poblíž vesničky Sućuraj, mě naprosto okouzlilo. Navštívili jsme ho během opravdu žhavého dne, vše se třepotalo žárem, bílá cesta se vlnila podél pobřeží, aby nás přivedla až k majáku a bílým skaliskům rozprostřeným kolem něho. To místo mě tak povzneslo, že se mi hlavou začalo míhat tolik nápadů a myšlenek, že jsem je všechny nestihla ani zaznamenat. A tak jsem si narazila na hlavu věnec z květů a zahrála si na malou mořskou vílu. Vyšla z toho prý spíše slovanská bohyně nebo dokonce kněžka z Avalonu, ale to je taky hezký... A když jsme se pak vraceli na loď a zpoza zatáčky na nás vykoukl bílý brouk, pocit dokonalého místa byl dovršen...





Babička Anička

čtvrtek 23. července 2015
Narodila jsem se, když bylo babičce padesát. Dostala mě jako dárek. A já za to dostala do vínku její pomněnkové oči, vlasy jako zralé obilí a kypré boky. Ty mívala kdysi. Když jsem ji viděla naposledy, byla jako ptáčátko, v náručí bych ji unesla. 

Anna Adámková si vzala Alexandra Antonova. "4xA" jsme jim říkali. Děda umřel, když mi bylo patnáct. Takový jalový věk. Pohřeb jsem moc nevnímala, pamatuju si jen, že babička chtěla odjet s rakví a shořet s ní. Říkala jsem si, že chci jednou prožívat lásku, jakou měli oni dva. Dva roky na to jsem potkala svého muže. Toma, který mi často dědu tolik připomíná... 

Babička Anička, to jsou prázdniny na chatě, u Bečvy, pod Helfštýnem. A vždycky optimistický přístup k životu. "Babi, jak se máš?" "Stojí to za zdrávaskrálovno." Poslední měsíce v nemocnici. 

Dovolená končí, jede se domů. Moře je velké a slané dost. Netřeba mu přidávat. Budeš mi strašně moc chybět, babi.

Chorvatsko 2015

úterý 21. července 2015
Vloni jsem vám posílala pohled až z exotického Bali, pamatujete? Letos přijměte pozdravy ze země mnohem bližší, pro mnohé notoricky známé, ale rozhodně krásně prázdninové a mořem vonící. (A díky nebi bez mráčků a mořské hladině i báječně modré.)