Doma, jupí!

čtvrtek 25. srpna 2016
Jsem tak ráda doma... A ještě více jsem ráda, že jsme vypadli pryč, abych si to mohla zase jednou intenzivně připomenout. Taky vám po návratu domů připadá všechno tak nějak větší, světlejší, svátečnější? Světlo, detaily, zvuky...? Opustit zajeté koleje, i když je máte rádi, je tolik potřeba. Ne naprázdno se říká, že cestování rozšiřuje obzory. Nikoliv jen poznáváním cizího, ale dost často díky tomu, že se člověk může podívat sám na sebe z jiného úhlu.

Já jsem na sebe namíchnutá, jak jsem nepružná, špatně snáším změny, jak moc jsem zlenivěla a zpohodlněla. Stačí malé vychýlení ze zavedeného rytmu, a já se hned sypu. Budu na sobě muset zapracovat.

Udobřování s uraženým šelmítkem snad proběhlo úspěšně. Nejdřív pobíhala po bytě a dupala u toho jako stádo slonů, pak se válela a vyžadovala hlazení, pak odešla do místnosti, ve které nikdo nebyl, a žalostně si tam pomňoukávala, a v noci spala s námi, vrněla, občas nás sekla do lýtka, a pak zase vrněla...

Od mámy jsem dostala k svátku pastelky, a ještě takové odstíny! Nemůžu se dočkat, až je načnu... Prý že jsem dostala samé pracovní věci. Ale ty já nejraději!

Při mezizastávce v Holešově jsem si taky běžela uvázat srpnovou kytici. To mi tolik chybělo... V plecháči, který jsem dostala darem od Alenky, vypadá luxusně. Apropo, k návštěvě u ní bych se ještě ráda vrátila. Přála si mít ode mě obraz, a když mi poslala adresu, zjistila jsem, že kolem ní pofrčíme na dovču. Stavili jsme se tedy na krátkou návštěvu, a musím vám říct, že její dům, to je jedna velká nádhera. Originální, vkusný, netuctový, s citem zařízený. A co teprve paní domu! Anděl na zemi. Vyzařuje tolik krásné energie, že v její přítomnosti máte pocit, že je na světě úplně všechno v pořádku... Na tohle setkání nikdy nezapomenu...

Jdu se pustit do práce... Čeká tu na mě pár milých úkolů... Pokud byste si něco přáli na září, ozvěte se. Chystáme se ještě na nějaké cestování, tak ať si váš úkol můžu zakomponovat do programu...






Maďarské deníky II.

středa 24. srpna 2016

Den pátý
     Tom začíná být trudomyslný, protože jeho plány na cykloprojížďku kolem Balatonu stále něco hatí. Dnes opět počasí. Chlácholím ho, že to třeba Norům zase nevyjde, po předchozích zkušenostech... Už po pár blescích, kdy začne padat z nebe poměrně hutný déšť, je ale jasné, že tentokrát se nemýlili.
      Běžíme aspoň pro toaleťák a guláš v plechovce. Jinak neděláme vůbec nic. Respektive, Tom hraje svou oblíbenou hru a já píšu Maďarské deníky I. Nejprve se snažíme vymyslet, co bychom mohli podniknout v dešti, až nenápadně splyneme s postelí a lebedíme si. Taky máte problém s tím, jak je na dovolené třeba pořád něco dělat? Mně nevadí nedělat vůbec nic...
      V pět hodit, tedy v čas, kdy se zavírá půjčovna kol, se nebe vyjasňuje. Tomovu náladu netřeba komentovat... Hrabeme se z apartmánu a vyrážíme směr vinařské slavnosti, na kterých má být dnes koncert Saragossa band. Ať už bude jakýkoliv, zážitek to rozhodně bude. Hrají takové ty písničky, na které tančívají na rodinných oslavách po desáté štamprli už i strejdové s berlema, a na plesech nad ránem pánové s kravatami kolem hlavy, víte? 
     Při vybírání, které vínečko zkusíme dnes, se nečekaně ocitáme uprostřed naprosto parádního koncertu. Hlavní frontman má asi stopadesát kilo, a úplně stejnou nálož energie. Nechápeme, jak se pohyby, které předvádí po celou dobu vystoupení, slučují s jeho bezchybným zpěvem. Jazz, soul, blues, předělávky známých songů, ale opravdu luxusně podané.
      To Saragossa sice předvádí většinu svých původních pecek, člověk se ale nějak nemůže ubránit karaoke dojmu. Ono to s tímhle druhem písniček snad ani jinak nejde, a asi právě v tom spočívá jejich "genialita", což? Koncert si každopádně užíváme na plné pecky. Zpíváme, máváme, skáčeme, a kolem nás to samé provádí spousta, spousta, spousta dam s trvalou a perlovými náhrdelníky, a pánů ve vestách a s ponožkami v sandálech... Hevíz, město netušených možností...     



Den šestý
     Dnes je krásně, slunečno, teplo. Hážeme věci do auta, loučíme se s hevízkým útočištěm a jedeme k půjčovně kol. Zavřeno, nevíme proč. Tom hlasitě a sprostě nadává. Abychom aspoň trošku utišili jeho cyklochoutky, půjčujeme si ze stojanu  na ulici srandovní městská kola a vydáváme se na okružní jízdu Hevízem. Projíždíme okrajové části, kolem starých lázeňských domů, až k vinařské uličce. Při jízdě už mi kola zase tak srandovní nepřipadají, protože jsou dost těžká, takže do kopce zápřah, a brzdí se sešlápnutím pedálů dozadu, tudíž z kopce zápřah taky... Když drandíme po nějaké polní cestě mezi loukami, uvažuji, že na tohle asi nebyla kola úplně sestrojena. No co, jediné pravidlo znělo: "Jezdit v rámci Hevízu.", a to my plně dodržujeme...
     A protože je opravdu krásně, jedeme se ještě jednou okoupat do Balatonu. Musím naplno konstatovat, že tahle vodní plocha mě vážně za srdce nechytla. Mělká, bahnitá, voda tomu odpovídající, travnaté břehy pokakané od racků a kačen. Sem teda s dětmi pod stan jednou opravdu nepojedu... Raději zvedáme kotvy a vyrážíme směr Budapešť!
      Na hotelu ze sebe toužíme především smýt balatonskou pachuť. Zabraná do stahování fotek a videí ani nevnímám, jaké drama se odehrává vedle v koupelně. Tom se belhá ven, ukazuje mi modrou bouli na holeni a stěžuje si, že "se zamotal do toho pitomého závěsu a spadnul do vany". Nevím, jestli se smát nebo panikařit. Po bližším ohledání zjišťuji, že je muž pojízdný, jen poněkud praštěný. Dostávám záchvat smíchu.
     Na recepci se dozvídáme, že je dnes státní svátek (proto ta zavřená půjčovna kol, aha...), a že se na jeho počest bude konat velký ohňostroj. Milé přivítání. A i když jsme po celém dni utahaní jak koťata, vydáváme se do večerních ulic mrknout se na tu nádheru. Po cestě se stavujeme na rychlou večeři a skrz prosklenou verandu pozorujeme policejní manévry při dopravní uzavírce. To bude asi velké... Z ohňostrojů mám smíšené pocity. Uvědomuju si všechny ty věci kolem, ale když ohňostroj vypukne, stejně se vždycky nechám znova okouzlit. (Nicméně nadávky na konto blbců, kteří s sebou na takovou akci vezmou psy, si neodpustím...)



Den sedmý
     Budínská část. Hrad, uličky, citadela... Budapešť je opravdu velkolepé město, a kdybych neznala Prahu, asi by mi upadla spodní čelist. Po pár hodinách bloumání na hradě zjišťujeme, že se konají folklórní trhy, a tak další hodiny brouzdáme mezi stánky s keramickými, vyšívanými, dřevěnými, vlněnými a kdovíjakými ještě výrobky. Kdyby jen  nebylo takové horko! Víte co? Už nikdy, nikdy, nikdy nebudu věřit předpovědi počasí. Od rána má být zataženo a poprchat. Pečeme se ve vlastní šťávě... 
     Ještě si užíváme trochu překrásných výhledů na Dunaj a historickou pešťskou část, a už se přesouváme na protější vrch s citadelou. Když mě Tom vidí, jak se soukám do kopce, přemýšlí, jestli nemá zavolat záchranku nebo tak něco. Aspoň mě pravidelně kontroluje, abych se s šíleným řevem nerozběhla z kopce dolů a nežbluňkla do Dunaje. Když pozoruju rudé obličeje spolušplhajících, je mi jasné, že si s podobnou myšlenkou nepohrávám sama.
      Nahoře do mě lije lahev nejdražší vody z celé Budapešti, a taky konečně začíná pofukovat, takže opět funguju. Procházíme si kopec, koukáme na výhledy, které nám od Budínského hradu byly zapovězeny, a pak se parkem, který mi trochu připomíná ten pod Petřínem, pouštíme dolů směrem k hotelu. Máme dost, kdyby to šlo, tak bychom si dnes nohy ochodily až k dupce...




Den osmý
      Omlouvám se všem čtenářům z kategorie 55+, jestli se vás některé mé poznámky z prvních i těchto deníků dotkly. Můžete se nám klidně škodolibě smát, protože po včerejším zběsilém pěším průzkumu města má Tom hnutá záda, a já bolavou kyčel a skřípnutý nerv pod pravou lopatkou. S láskou vzpomínáme na teplé hevízské jezero... 
       Myslím, že kromě sněžení už jsme v téhle zemi zažili snad všechno počasí. Dnes pro změnu leje jak z konve a teplota oproti včerejšku klesla aspoň o 15 stupňů. Vymýšlíme takový typický budapešťský program a vyrážíme do tropikária. Stejný nápad má asi půlka budapešťských rodin, takže nás po půl hodině strávené v místnosti s gardou pištících a na žraločí akvárium mlátících dětí bolí hlava. Během vzácné chvilky klidu v podmořském tunelu se na chvíli zase ocitám v oceánu, ach...
     K večeru zkoušíme i budapešťské metro a přejíždíme k parlamentu. Důvod je docela vtipný. Do Budapešti totiž zrovna dorazili naši příbuzní z Prahy, takže spolu jdeme na večeři. (Jednou už se nám takhle povedlo setkat zcela náhodou s kamarády v Hurghadě.) Po velmi příjemném večeru přichází nepříjemné rozčarování. K bolavé kyčli a skříplému nervu se přidávají křeče v břiše a zimnice, asi na znamení, že je čas na cestu domů...

Den devátý
      Nadopovaná endiaronem souhlasím s posledním výletem, návštěvou budapešťské Velké tržnice (název neumím ani napsat, natož vyslovit - Vásárcsarnok). Rozhodně za to stojí! Jednak se jedná o krásnou industriální budovu, a taky je tahle tržnice naditá stánky se zeleninou, uzenářstvími, suvenýry, jídlem... Za mou porci oběda v restauraci v nejvyšším patře tržnice jsme tentokrát ušetřili, kochám se aspoň vychytaným prostředím. Styl, který já zbožňuju. Nazvala bych ho "folklórním designem".
      Přemýšlíme, jestli si nestřihneme ještě procházku po centru, když ale zjišťujeme, že máme za stěračem pokutu (žádný parkovací stroj jsme prostě nenašli), má touha po domově roste. Zkoušeli jste někdy luštit na maďarském pokutě, kolik a kde máte vlastně zaplatit? Ne? Tak to buďte rádi... Nicméně zvládli jsme to, a o šest stovek lehčí frčíme na dálnici. Matynko, pastelky, puntíky, my jedeme!
      Že bych se do Maďarska zamilovala, a toužila tady trávit každé léto, to říct nemůžu. Jsem ale ráda, že jsme aspoň trochu poznali další evropskou zemi a velkoměsto, a že jsme viděli, ochutnali i prožili spoustu dobrého (i horšího)...
      

Maďarské deníky I.

pátek 19. srpna 2016

Den první
     Vjíždíme do Maďarska. Nemůžu říct, že by zdejší krajina patřila zrovna k těm, které si člověka okamžitě podmaní. Placatá, bez sebemenšího náznaku zvlnění. Odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty, odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty, odkvetlé slunečnice, kukuřice, rumiště porostlá zlatobýlem, elektrické dráty... Absence bilboardů, nad kterou jsem prve jásala, se náhle jeví jako nevýhoda. Asi v třetině cesty začíná pokapkávat. "To přejde", říkáme si. Za pět minut jedou stěrače naplno. Jak by to okomentoval ten děda Komárek? Zatím mi to moc nedochází, v pohodlí našeho vozu... Až když dorazíme do Hevízu a pozorujeme prchající davy lidí obalené různými gumovými nafukovacími věcmi (což by mi za jiných okolností připadalo jako dost veselý výjev), dochází mi, že z auta jednou budu muset vylézt...
     Stan stavíme v tom největším lijáku. Mám pocit, že mi někdo v pravidelných dávkách pumpuje na záda kýble ledové vody. O suchém útočišti na noc nemůže být řeč. Jen co zabodneme poslední kolík, déšť ustává...
     Vydáváme se do městečka, že nás snad procházka a pobyt v civilizaci trochu ukonejší. Nikde ani noha. Jen pára, kaluže a zima. Všichni si válí šunky ve svých hotelových pokojích.
     Vracíme se do stanu a otvíráme "zdravotní likér". Přemýšlíme, co budeme pít zbytek dovolené...

Den druhý
     Probouzím se rozlámaná od neustálého hledání pozice, ve které bych se vyspala, zároveň mi netáhlo na záda a nebyla mi zima od země. (Můj spací styl je velmi specifický a ve stanových podmínkách se aplikovat nedá.) Docházím ke zjištění, že jsem stará a opotřebovaná, protože kdysi mi nedělalo problém spát ve stanu několik nocí po sobě a mezi tím ujet denně desítky kiláků na kole.
     Jdeme do termálního jezera. Konstatuji, že zase tak stará ještě nebudu. Do věkového průměru 55+ těžce nezapadáme, ale i tak je pobyt v teplé vodě, na sluníčku, které konečně vylezlo, a následně i ve wellnessu vysoce příjemný. Po dlouhé době čtu skoro hodinu v kuse knihu, Poslední aristokratku od Evžena Bočka, a mám co dělat, abych se neskoulela smíchy do vody. Plavání mezi lekníny je zajímavé, mrzí mě, že jsme si nepůjčili vodotěsný foťák. Tom projevuje naději, že mi třeba ta léčivá voda pomůže se zahojením puntíkovaného obličeje. Druhý den nacházím novou vyrážku na čelisti a krku. Uvažuji, zda riskovat další pobyt v jezeře.
     Večerní procházka do centra Hevízu vypadá o dost přívětivěji než předchozí večer. S radostí zjišťujeme, že se zde konají po celou dobu našeho pobytu vinařské slavnosti. Koštujeme výborná maďarská vína. Neodoláme ani stánkům přeplněným dobrotami a já si konečně můžu vychutnat svůj první maďarský langoš. Tom omámený vůní masa těžce neodhaduje objednávku grilovaného kolene a snad poprvé v životě nedojídá svou porci. Při vyhazování zbytků se tváří jako při posledním rozloučení, tipuji, že v duchu pronáší smuteční řeč. Kousek od nás hraje pouliční jazzová kapela, příjemně se poslouchá. S plným břichem a skleničkou vína je na světě tak nějak hezčeji.


Hevíz
Den třetí
     Apartmán je vkusně a čistě zařízený, a hlavně, spíme v posteli. Vstáváme v jedenáct. Teda, Tom vstává v jedenáct. Já jsem vzhůru už od sedmi, ale jednak nemám to srdce ho budit, a taky mě jeho dlouhý spánek škodolibě těší, protože můžu zůstat zavrtaná v peřinách s knížkou. Měla bych se nad sebou zamyslet, jiná by plakala nad uniklými maďarskými prožitky, já se tetelím blahem v pelechu. Jsem neskutečný lenoch. 
   Vyrážíme do Tapolcy. Četla jsem o krásných podzemních jeskyních, kterými se projíždí na loďkách. Nejprve se stavujeme na oběd, který si dáváme v moc hezkém mlýnském areálu. Máme takový až jihočeský dojem. Je dobře, že jsme se šli naobědvat a projít, protože takto ukolébáni lépe přijímáme informaci, že na vstupenky do jeskyně se čeká tříhodinová fronta a že na prohlídku bychom mohli přijet tak za dva dny. Tapolské podzemí nám zůstane zapovězeno, raději než frontu volíme výlet na hrad v Sumegu (neumím psát přehlasované u). Po cestě projíždíme zase trasu slunečnice - kukuřice - zlatobýl, ale za slunce to všechno vypadá tak nějak utěšeněji. I polorozpadlé statky. V Maďarsku trh s nemovitostmi asi dost frčí, protože skoro na každé třetí budově je cedule "na prodej".
      Poprvé v životě vidím živou lišku, která naštěstí prchá zpátky do lesa, než aby nám skákala pod kola...
     Kromě lišky míjíme i překrásné bílé rohaté krávy, místní původní plemeno. Lama, velbloud a osel místní nejsou, patří k cirkusu...
     Hrad je, no, hrad. Moc nevím, co o něm více napsat. Mám hrady ráda, aby nedošlo k mýlce. Patří k létu a prázdninám. Bloudění mezi rozvalinami je příjemné, nebe fotogenicky lehce ochomáčkované... Poměrně dost času trávíme pozorováním repující husy (asi nějaký tik z přehršle návštěvníků) a šišláním na malé šedivé králíčky. Stýská se nám po kočce...
     Při odjezdu pozorujeme koníka, který se v ohradě očividně nekonečně nudí, a tak se snaží okousat espézetku auta zaparkovaného těsně u výběhu. Přední maska vypadá docela zdemolovaně. Tom tvrdí, že za tím bude spíš řidičské neumění majitele než koník. Když tak ale vidím jeho zaujetí... Poznatek, neparkovat u koňské ohrady...
     Večerní program je stejný jako včera. Jelito, smažený candát, růžové, bílé... Tokajské je mňam. Dokonce se nám po něm začíná líbit i maďarská opera, která je deklamována pod širým nebem na počest zahájení slavností.


Sumeg
Tapolca

Den čtvrtý
     Počasí je dost nestálé. Nicméně věříme včerejší předpovědi, která tvrdila, že bude slunečno a sedmadvacet stupňů. Když už jsme u toho Balatonu, byl by hřích si v něm aspoň jednou nezaplavat. Jak se tak koukáme na šedou vodní plochu splývající s šedivým nebem, přemýšlím, kde udělali meteorologové z Norska chybu. Voda má dvacet jedna stupňů, tedy o dva více než vzduch. Intenzivně se mi vybavuje Jarda Dušek a film Pupendo... Hrdinně lezeme do vody, ležet na lehátkách a tvářit se, že je to přece úplně standardní při zatažené obloze a mírném poprchávání, ale odmítáme.
    Keszthely. Vybíráme si asi nejneutěšenější ulici k zaparkování. I tady visí na každém druhém (polorozpadlém) domě cedule "k prodeji". Vzpomínám na výlet do města v černohorském pohoří, kde to vypadalo asi jako u nás před osmdesáti lety... Náměstí a hlavní štráse jsou v turisticky přijatelnějším stavu.
     Dáváme si oběd. Tom je při výběru pokrmů na dovolených značně odvážnější než já. Zajímavé je, že problémy s trávením míváme oba stejné. Ještě zajímavější je, že z  některých pokrmů, které zkouší, se dělá šoufl i mně. Když vidím, jak loví z halászlé kousky ryb a jiker, zvedá se mi žaludek. I Matylda na jeho tričku na polévku nevěřícně valí oči.
     Zámek, i park kolem něho, jsou nádherné. Ani trochu nám ovšem nepřipadá zábavné, že praží slunce a my se začínáme potit... Po bloumání v oranžérii a zahradách se vydáváme na prohlídku jednoho z místních muzeí, erotického. Když přicházíme ke kase a ve dveřích se míjíme s desetiletou holčičkou, říkám si, že tady něco nehraje... Erotické muzeum má totiž společnou kasu s muzeem hraček a svorně spolu sousedí. Zajímavá koexistence. Muzeum v člověku vyvolá spíše než jiné vzruchy alergickou reakci na prach a plíseň. Socha jeptišky u místního kostela po cestě zpět k autu mě pak trochu zaráží. Sestra je vyobrazena, jak utěšuje plačící dítě, které má zabořené hlavu do jejího klína. V Keszthely by měli zvážit, zda neodstranit sochu, nebo aspoň muzeum...
     Den zakončujeme v útulné hospůdce kousek od našeho maďarského bydliště. Silný guláš, studené pivo, kdoulová "palinka". Zítra budeme muset přikoupit toaletní papír...


Keszthely