Podzimní relax...

středa 20. září 2017
A abyste neřekli, že fakt skáču z léta rovnou do adventu, tak i kapka podzimu... Vzhledem k tomu, že se mi podařilo koupit si teplý svetr a boty, tak ho asi i nějak přežiju, uííí! Podzimní reflexy fungují spolehlivě, v sekáči jsem tentokrát nešla jen po modré a šedé, ale v kabince se mi nakupila taky spousta rezavých, vínových a hořčicových věcí. Nemít velkou pr... pozadí, tak mám i ta žlutá kaťata, takhle jsem si odnesla "jen" stopro vlněný svetr za 200 ká... Rezavý. A ani trochu nekouše, což je u mě zázrak, jsem na tohle až přehnaně háklivá... Musím si ho trošku vytahat a přizpůsobit, ale bude skvělý...

Dnešní den věnuji zvolnění a odpočinku. Zapálila jsem si svíčky, uvařila čaj, a dělám jen velmi pomalá a vláčná gesta... Pouštím si oblíbené písničky, filmy, snažím se dočerpat energii. A u toho přemítám...

Pokračuji v procesu docenění vlastní práce. V Čejkovicích se mě ptali, jak dlouho mi trvalo, než jsem sluníčko vytvořila. A já na to absolutně nedokázala odpovědět. Prý jestli dny nebo týdny, a já vyhrkla: "Hodiny." Na jednu stranu je to pravda. Když zasednu k práci, dokážu ji udělat velmi, velmi rychle. Dostanu se do tempa, a jedu. Na toaletu odcházím, až když je to nezbytně nutné, a jídlo musím mít nachystané předem, nebo jím prostě něco po studenu...

Co ale všechny ty "věci" kolem? Tak třeba než vůbec přijde nápad... Když dostanu zadání, sžívám se s ním. Vařím, a vymýšlím. Uklízím, a vymýšlím. Jdu po ulici, a vymýšlím. Píšu na blog o něčem úplně jiném, a vymýšlím. Kolikrát podvědomě, ale pořád to tam hraje, někde v hlavě. Neskicuji. Nedělám si žádné přípravné návrhy, ani zkušební kresby. Nikdy jsem nedělala. Tohle všechno se děje zase jen a jen v hlavě. Tam se to skládá a mísí, tvary a barvy, abych je zhmotnit... Pak přijde ta chvíle, kdy bych měla zasednout k papíru a pustit nápad ven. To ovšem taky většinou nejde úplně samozřejmě. Dost často se mi stává, že sedím a čumím, a zuřím... Přesně vím, co mám dělat, a jak to mám dělat, ale prostě to nejde... A tak si vařím kafe, jedno, druhé, koukám na stokrát zhlédnuté díly seriálu, píšu si s přáteli... Někdy je to hodinka, někdy bohužel třeba dva dny... A pak to najednou lupne, a jde to. Jde to všechno "do světa". Kreslím, tvořím, zhmotňuju. Od šesti od rána, do desíti do večera. A další den zase. A třeba i další, dokud není hotovo. Záleží samozřejmě na rozsahu zadání...  Ale to pořád ještě není konec, i když by se zdálo, že úkol je splněn. Patří k němu totiž i následující den nebo dny, kdy jsem úplně vycucaná, a nejsem schopná dělat nic jiného, než rutinní úkony. A někdy ani ty ne. (O takových banalitách, jako je emailová komunikace či fotoprezentace se ani nezmiňuju...)

Víte, co jsem si sama se sebou protrpěla, než jsem tento způsob práce přijala? Než jsem se pustila zaměstnaneckého režimu "osm hodin, od sedmi do tří"?  Než jsem pochopila, že v ty dny, kdy jsem "vycucaná", je lepší jít třeba někam ven, než sedět a trápit se, že to nejde? Nebo relaxovat a odpočívat, jako to dělám dneska? Dost často slyším otázku, jaké to je, pracovat doma, na volné noze, a já říkám: "Pro mě nejlepší na světě." Nepotřebuju mít nad sebou "bič" v podobě osmihodinovky, ba právě naopak. To jsem si už pár let vyzkoušela. Dělala jsem za a) v pracovní době, za b) nad rámec pracovní doby (protože tak to tam prostě chodívalo), za c) když jsem chtěla pracovat já, za d) když jsem se věnovala domácnosti a vaření... Takže jsem vlastně dělala imrvére, že jo... A jak to dopadlo, o tom už jsem psala milionkrát...

Momentálně mám za sebou tři dny v jednom kole, od rána do večera, bez pauzy. Ano, makala jsem i v neděli. Vznikly dva opravdu krásné produkty, na jejichž schválení teprve čekám, a které vám snad budu moci časem ukázat... Pálí mě oči, trne mi zátylek a chce se mi spát. Ať mi někdo zkusí jen naznačit, že se flákám, když jsem dneska ani nehnula prstem. Nemám ani špetku špatného svědomí, že odpočívám. Zasloužím si to. A to, že tohle dokážu napsat, a hlavně upřímně myslet, považuju za svůj další obrovský osobní pokrok. Obrovský skok od workoholika toužícího po uznání ke spokojenému, vyrovnanému jedinci... 


Předvěnec

úterý 19. září 2017
Letošní podzim bych definovala jako zmítání mezi létem a Vánoci. Moc mi to sychravo venku nelze uchopit jako samostatnou disciplínu... Rozumějte, podzimní plískanice mám ráda, mají své kouzlo, musí být ale proložené zlatou září babího léta...  Ta mi tak moc chybí... Když se v lese pere mlha s horkými paprsky, a ze stromů padá s neslyšným cinkáním listí... Momentálně padá akorát splín, a to na mě... Trochu škodolibě mě těší, že nejsem samotná, koho lapá panika při představě, že tohle bude až do jara... Je to teprve měsíc, co jsem chytala horko u Mácháče, ale připadá mi to jako nejméně tři...

Zatímco v pátek jsem na louce paběrkovala poslední zbytky letních kvítek, dneska mě přepadla neodolatelná touha odkvetlý pugét nahradit mini verzí adventního věnce... Jak říkám, z léta do Vánoc... Hned za uvadlými zvonky letěl do koše i letní věnec... Bylo načase rozloučit se... 
S ulitami, které jsem sbírala, když se v pupenech a prvních výhoncích rodilo jaro. Když všechna ta krása byla teprve před námi.
S obilím, a s ním i s červnovým vzduchem, který voní nejvíce z celého roku, třeba i po šumící pšenici. Miluju, když stojím na polní cestě, vítr se závratnou rychlostí pustí mezi klasy, a se šustěním profičí k okraji pole, kde čekám, a lapám po dechu, jako by se na mě už už měla vyřítit vlna,  jako by měly každou chvilku dopadnout první kapky vody. Přitom mě jen lehce ovane horký bezový vzduch. 
S červencovým lenošením u řeky, grilovanou rybou na ohni a sbíráním omletých dřívek a oblázků...

Hele, a divíte se mi, že jsem to až do adventu nevydržela? Kdo by odolal bodlákovým kouličkám, sušené hortenzii, lišejníku a drátovci. Každý rok si říkám, že už se mi nic nového vymyslet nepodaří, a pak se mi z přírody vyloupne zase nová, neokoukaná kombinace struktur i odstínů...  Zatím jen minivěneček kolem jedné svíce, ale takhle nějak bude vypadat i ten velký, adventní, snad jen dozdobený pár perníčky... I v něm je a bude spousta vzpomínek. Bělotrnovou historku znáte z vyprávění z našeho putování po Slavonicku. Lišejník jsem pro změnu sbírala v Krkonoších... A hortenzii jsem dostala darem, díky, Dášo, vidíš, jak jí to sluší! 

P.S.: A taky mám zabalené dárky... A pálím svíčky jednu za druhou... A piju litry voňavého čaje... A vůbec se na mě nikdo nemůže zlobit, protože už nejmíň dva týdny jedu v PFkách, a někde tu inspiraci brát musím... A kdybyste chtěli někdo něco nevánočního, tak bych se na vás vůbec nezlobila, fakt... 





Jeřabina

sobota 16. září 2017
Tento týden přibyla do rodiny Květinářek víla Jeřabina. Tak trochu na přání, ačkoliv jsem se zařekla, že zrovna tuhle kolekci budu dělat naprosto spontánně... Ale proč by ne... Jeřabina, i ta, co si ji přála, si plakát zaslouží... A aspoň jsem ji zachytila v aktuálním čase, když už jsem prošvihla chrpy, lípu, měsíček... Možná čekají na dlouhé zimní večery, až se budu choulit doma u svíček, a bude se mi stýskat po dnech, kdy jen tak v domácích šatech chodím kolem domu, a vážu si kytice... Ach, na to se fakt netěším, na tmu a absenci kytek...

V pátek jsme byly s kamarádkou na našem oblíbeném místě u řeky, a promrzlé vzpomínaly, jaké vloni bylo krásné a teplé babí léto, když jsme dělaly věnečky. Letos to teplé hřejivé zářijové světlo nějak postrádám. Asi že loňské léto stálo za prd, tak mi to chtěl podzim vynahradit (a vynahradil). Letošní léto bylo krásné, tudíž podzim ve své snaze polevil... Naděje se ale nevzdávám! Určitě se ještě nějaký ten báječný víkend zalitý zlatou barvou objeví!

Přiznávám inspiraci loňským obrazem, který jsem si v sobě přivezla z nádherné dovolené na Šumavě. Víla záhy odletěla do nového domova, domečky stále čekají... 

Užijte si pohodový víkend. Kdy jindy beztrestně lenošit, než v takovém počasí? (Napsala ta, co v sobotu uvařila, vyžehlila, vyprala a uklidila...)