Čalounice Vlaďka

neděle 22. ledna 2017
Je zvláštní, jak se s někým dlouho nevidíte, a pak se vaše cesty protnou hned několikrát a poměrně intenzivně. Tak jako poslední dny s kamarádkou Vlaďkou. Mimo jiné třeba skrze návrhy jejího loga, vizitek a štítu nad její dílnu. Záměrně vystavuji celou její vizitku, protože jestli máte doma nějaký ten nábytkový poklad, který si říká o repasování, a nebo si chcete dopřát novou a zcela origo sedačku, určitě se jí ozvěte. Je moc šikovná. I u nás doma se najde několik kousků z její dílny. Z těch menších třeba ovečkový polštář. Z těch větších pak parádní taburet s úložným prostorem, který jsme dostali jako svatební dar. A podílela se i na znovuzrození židle z kuchyně, která je mou věrnou fotokulisou pro cokoliv, a koččinou nejmilejší rozhlednou při přípravě jakéhokoliv jídla. Až někde na půdě ulovím nějaký ten exkluzivní kousek od Halabaly, tak rozhodně vím, kam zamířím...



Cvičební sestavy

pátek 20. ledna 2017
Na cvičení je dobré mít parťáka. Toho já mám. Teda spíš parťačku. Jenom je trošku nedisciplinovaná. Když si položím na zem podložku, tak mi ji běží zalehnout a aspoň trošku pomuchlat. Když si na podložku lehnu já, tak se snaží pomuchlat mě. A jak už teda není zbytí, odporoučí se vedle na koberec, upřeně se na mě kouká, lechtá mě na rukou i nohou, vymýšlí si svoje vlastní sestavy a dělá všechno proto, aby mě rozesmála a donutila skočit po foťáku...


Snění o jarní přírodě

pondělí 16. ledna 2017
Někdy mívám opravdu nádherné sny. Takové kouzelné, jiné, báječně nesmyslné. Někdy se mi zdávají sny folklórní. O různých tradičních pochůzkách. Třeba velikonočních. Postavy s pomlázkami kráčející krajinou. Oble zvlněné kopce, hnědé, zatím jen zřídka porostlé trávou, a po nich kráčí někdo neurčitý a vlaje za ním skrumáž barevných pentlí. A já se na něho koukám z okna a čekám, až přijde. I když je strašně daleko. Nebo obchůzka masopustní. Dřevěné chalupy, starý ořešák, čekání na maškary. Na jaře, nevím proč. Sny nemusí být logické. Šmejdění mezi dřevěnkami, po nádvořích a koukání do oken. A těšení, že přijde průvod. Takové to příjemné šimrání, jako když jsem v dětství čekala na Mikuláše. Celý den byl najednou jakoby pozlacený něčím posvátným. To se mi opravdu zdává. 

A potom se mi taky hodně zdává o vodě. Dost často tak, že se smrsknu na velikost pstruha a stanu se součástí potočního koryta. Jako bych byla papírová loďka a plavala po hladině. Voda je hebká a bezpečná, hladí mě a kolébá. A já ležím na vlnkách a všechno vidím z úplně jiné perspektivy než člověk. Pozoruji břehy a okolní přírodu, vidím pod každý břeh a kámen. O tom, že jsem součástí potoka snívám docela čas. A většinou tak intenzivně, že si všechny ty sny i pamatuju. Blankyt nebe, sametovou trávu, bílé kmeny bříz, přítmí lužního háje, komáří svatbu, rybí putování... Jiná perspektiva, jiný svět.

Podobně nádherné pocity zažívám, když vyrážím na sběr květin do kytic. Člověk se musí pokořit a smrsknout na velikost nepatrné myši. Teprve potom, když se dívá na svět úplně jinak, nachází poklady. Je tak nádherné stát se součástí příkopů, tam se dají najít divy! Hrdě vztyčené květy zběhovců nebo křehké penízky kokošky. A mikrosvěty ve křoví? Asi jsem musela být v minulém životě nějaké malé zviřátko, protože mě neskutečně lákají. To milé přítmí, kopule z propletených větví poskytující bezpečí, bubliny v otevřené krajině. Možná mi to připomíná bezpečí domova, útulno, útočiště. A všichni ti tvorečkové, kteří v křovinách žijí, ptáčkové, myši, různí hmyzové a plazivci...

Nemůžu si pomoct, ale z krajiny pokryté třpytivým mrazem dokážu mít radost pouze před Vánoci, o adventu. Po novém roce už jenom netrpělivě čekám, až poprvé ucítím ve vzduchu ten voňavý příslib jara. Tak strašně moc se těším na první čemeřice a větvičky kočiček. Mám cukání jít do obchodu a koupit si plnou náruč květin. Květiny mi hrozně chybí. Ale odolávám. Člověku neuškodí po něčem toužit a nemít to. Až poprvé vyrazím s nůžkami na procházku a domů si přinesu svěží pugét, to bude skoro posvátný okamžik. Ach, jak já se těším...

Očekávání jara, příslib, naděje, to všechno letos pro mě, pro nás, platí dvojnásob. Už víme s čím bojovat. A porazit konkrétního protivníka, to je mnohem snadnější, než nejasné otázky "proč". Tak jaro, šup, šup, už ať jsi tady! Toužebně tě očekávám!