Péefka na druhou

sobota 3. prosince 2016
V "lítém" boji žehlení vs Ježíškova pošta na celé čáře vítězí korespondence... (Za chvíli asi začneme chodit ven v pyžamech, protože nic jiného už ve skříni nebude, ach jo...) Letos jsem poprvé chystala PFka dvě. Jedno soukromé, jedno pracovní... I když to stejně ve většině případů vypadá tak, že do obálky dávám obě... Těší mě, jak mi to všechno letos pěkně odsýpá. Adventní kalendáře se povedly, věnce se povedly, kartičky jsou hotové, zabalené dárky utěšeně přibývají... A hlavně mě nic z toho nezatěžuje, ani nestresuje, právě naopak! 

Včera jsme si udělali radost, a šli do kina na Anděla Páně 2. Úžasná pohádka! Milá, zábavná, vtipná, s naprosto dokonale vystiženou vánoční atmosférou. Fakt se povedla... Potom mě ovšem čekalo mírné zklamání. Těšila jsem se na betlém na náměstí, a on nikde! Respektive, byl zavřený v domečku mimo náměstí, u kostela... To místo by mu docela i slušelo, ale přes dřevěné zábrany nebyl vidět... Utěšuju se tím, že to bylo kvůli davům, a pódiu, a koncertu, a tak... A že při příští návštěvě už bude na svém místě. V úterý jdeme pro změnu na Ziburu, tak to zase omrknu!

Jdu dopsat pár posledních pohlednic. Už jich příliš nezbývá, tak pak už se tomu žehlení asi fakt nevyhnu. Pyžama máme sice slušivá, ale přece jen...


Betlém

středa 30. listopadu 2016
Kdysi mi sem kdosi do komentáře napsal, že by byl zvědavý na betlém v mém podání. To jsem totiž zase jednou nahlas v některém z příspěvků přemýšlela nad tím, co bych chtěla "spáchat". Moc se mi líbil (a líbí) plakátový betlém od Jany, nebo malý papírový betlémek od Lucie Čapkové, který míváme o Vánocích doma. Pořád jsem ale nevěděla, jak ho zpracovat, jakou formou uchopit, až se stalo něco neuvěřitelného... Na konci srpna mi napsali z města, že jsou s mou prací dosud velmi spokojení (och...), a že by letos chtěli vytvořit na náměstí opravdu kouzelnou adventní atmosféru, a jestli bych pro ně byla ochotná zpracovat nějaké větší dřevěné kulisy. ANO! Samozřejmě že byla! Jsem jim napsala... A taky poslala cenový rozpočet. Což bývá většinou docela bolestivé místo spolupráce... Nejsem hamoun, ale zase pod cenu taky nejdu... A pak se až do konce září nic nedělo. Tak jsem si řekla, že to asi neprošlo, a pustila celou věc z hlavy. Jenže potom si mě pozvali "na kobereček". Že je všechno schváleno, že mají na celou akci finance, a že jediná změna by byla, že by se nejednalo jen tak o nějaké kulisy, ale o malovaný betlém. O deset postav o výšce asi desetiletého dítěte. A jestli bych teda byla ochotná... "ANO! Samozřejmě, že to všechno moc ráda udělám," jsem skoro zakřičela... A pustila se do dvouměsíčního díla, které se nebojím nazvat až monumentálním... (Tedy aspoň v měřítku mé vlastní tvorby.) S požehnáním, že se nemusím bát odvázat. Což jsem velmi ráda naplnila. Syté barvy, písmo, dekorativní prvky... Jenom Ježuch v kočárku mi neprošel, ale i v košíku mu to snad sluší... Betlém nakonec čítá sedm postav. Ústřední svatou trojici, a zvěřinec, kravičku, oslíka, ovečku a zajdu... Tři králové mají pro letošek utrum, protože jsem místo nich zpracovala tři fotokulisy. Takové ty desky s vyřezanými otvory pro vložení vaší ctěné tváře... Na místeckém náměstí se můžete vyfotit jako ušatý čert, dítě stavějící sněhuláka nebo v kouzelné vánoční chaloupce... Mimochodem, všechno zde bude oficiálně představeno a k okouknutí vystaveno od 2. prosince, kdy také proběhne rozsvěcení vánočního stromu. Více o akci TU. A pokud se mou dřinu nerozhodně někdo zvandalizovat, budete se jí moci pokochat až do Vánoc...

Představovala jsem si, jak si betlém nafotím někde v nízkém lesíku nebo na louce. Stromečky, hnědá tráva, když budu mít štěstí, lehký sněhový poprašek... Bylo mi jasné, že to bude pěkná fuška, odtahat všechny ty desky k autu, citlivě je naložit, převézt, zase vyložit, nějak podepřít, aby stály (protože držáky budou teprve přidělány), nafotit, zase naskládat do auta, odvéz, vyložit... No uff, jsem zpocená, jenom to píšu. No, ale co vám budu povídat, zasekla jsem se už u prvního naložení do auta. Marné, ani malovanou krávu do kufru nenacpu... A než si to všechno zničit nějakým násilným rvaním do vozu, cvakla jsem raději improvizační fota u nás ve sklepě, který mi posloužil jako překvapivě fotogenický ateliér. A pak vám ještě ukážu fotku z náměstí... Nebo se přijďte raději podívat naživo, to bude úplně nej!

*VYHLÁŠENÍ SOUTĚŽE* Taky bych měla uzavřít tipovací soutěž, že jo? Slíbila jsem na konci listopadu, tak tedy... Správně tipovala Veronika V. a Lucie Spl. Já už si říkala, že na ten betlém nikdo nepřijde... I když taková malovaná třída nebo kavárna, to by se mi taky moc líbilo... Milé dámy, pokud se na mě nebudete zlobit, dovoluji si z pozice hlavní (a jediné) vyhlašovatelky rozhodnouti tak, že každá ode mě dostanete půlku výhry, tedy deset přání. (Jen co se k tomu dostanu, pošlu vám oběma email, a domluvíme se na dalším postupu...)




A tady něco z procesu... I s fotokulisami. A šťastnou autorkou... Já teď budu normálně úplně prožívat syndrom prázdného hnízda! Těžko se mi loučilo...

Před rokem jsem přestala učit...

úterý 29. listopadu 2016
Opravdu už je to rok. Odcházela jsem ze školy s výčitkami svědomí, že děcka opouštím takhle blbě během školního roku (pardon, já už bych opravdu déle nevydržela...) Odcházela jsem naměkko, protože mě žáci nechtěli pustit, zlobili se na mě, že je v tom nechávám, a na rozloučenou mi dali opravdu nádherné dárky, takže ne jen z nich jsem poznala, že mě mají fakt rádi... Odcházela jsem na pokraji depresí, s úzkostmi a panickými ataky, které se "lékařka přes hlavu" rozhodla řešit antidepresivy. Odmítla jsem. Řekla jsem, že potřebuju čas a terapii. Na tu jsem docházela opravdu často, a své milé terapeutce nekonečně mnoho děkuji za to, jak moc mi pomohla. Chytila mě za ruku, a převedla mě přes nesnadné období přerodu učitelky v podnikající umělkyni. Naučila mě chápat samu sebe... Čas a "vykecat se", to zabralo.  Odcházela jsem ve svůj poslední učitelkovský den rovnou k ženské lékařce, která si se mnou už opravdu nevěděla rady. Některé mé příznaky odkazovaly k určité nemoci, jistotu jsme však neměly. Nabídla mi léky, driáky... Odmítla jsem. Řekla jsem, že potřebuju čas a najela jsem na bylinkovou terapii. Žádná nemoc to nebyla. Mé tělo bylo zamořené stresem a potřebovalo se ho zbavit. Zlobilo se na mě, že ho tak dlouho trápím a neposlouchám. A když zjistilo, že už žádná zátěž, žádné přesčasy, žádné rozčilování, začalo se léčit samo. A verdikt pana doktora ze září: " Jste v pořádku, zdráva...," jenom svědčí o tom, že to šlo i bez driáků...

Pokud bych měla bilancovat, a psát takový ten seznam "pro/proti", mé bilancování by bylo, a vlastně bude, poněkud jednostranné. Žádná negativa neshledávám. Jsem šťastná. Jsem šťastná. Jsem šťastná.

* A to je první věc, kterou mi nová práce vrátila. OPTIMISMUS. Vždycky jsem uměla mít radost ze života, z maličkostí, ze všeho... Poslední roky jsem se nepoznávala. Protivná, umručená, na všem jsem viděla černý flek. Pořád jsem na něco brblala a nadávala. Děkuji svým (ex)kolegům, že to se mnou vydrželi, a že mě vždy ochotně vyslechli. A že se i přesto se mnou stále rádi vídají... Já jsem kolikrát měla chuť vyliskat sama sobě, jak jsem byla protivná... Návrat optimistického vidění světa je tak úlevný...

* S ním přišla i další zásadní věc. NEMÍT STRACH. Já jsem vám měla pořád z něčeho strach. Jako když někdo žije v temné místnosti, a bojí se z ní vypadnout ven. Protože má strach, co ho venku čeká. A když to přece jen dokáže, a ty dveře otevře, zjistí, že ho za nimi čeká nádherný svět. Ano, i starosti a překážky. Jejichž překonání ale člověka zase jen a jen posílí... Postavit se svému strachu, to byla ta nejlepší věc, kterou jsem pro sebe mohla udělat. 

* Protože mi to přineslo SEBEDŮVĚRU a dosti posílilo SEBEVĚDOMÍ. Něco vám prozradím. Když jsem pročítala inzeráty a hledala práci, dívala jsem se pozice tipu "uklízečka", "doplňování zboží", "dělnice u pásu". Ano, tak moc špatně mi bylo. Myslela jsem, že jsem neschopná, a že nic neumím. Chápete to? Já už ne... A jak už jsem jednou psala, pozor na manipulátory. Dokáží ve vás přesně tyto pocity vyvolat, abyste dělali to, co oni chtějí, a ještě jim za to byli vděční. Díky nově získané SEBEDŮVĚŘE jsem se dokázala postavit i manipulátorovi jinému, který mi visel na krku jako balvan celý život... Protože jsem pochopila, že mi nikdo nesmí ubližovat, a že musím myslet na to, jak se cítím... Že to nejde, pořád brát ohledy na všechny kolem...

* Podnikání mě naučilo mnohem větší FINANČNÍ ZODPOVĚDNOSTI. Já jsem v tomhle děsná... A když vám na účtu každý týden přistane určitá částka, strašně to svádí k tomu ji bez rozmyslu rozfofrovat, protože další měsíc přiletí další výplata... To u podnikání nejde. Hlavně, když teprve začínáte. Z toho jsem byla vykulená asi nejvíc, z finanční nejistoty. Že si ty korunky musím nejdřív nastřádat, abych s nimi mohla nakládat. A že to není jednorázově a pěkně v balíčku, ale postupně, po částech... Naučilo mě to mnohem více promýšlet, plánovat, uvažovat nad tím, co opravdu potřebuju, a co nikoliv... Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, a dokonce bez dluhů. Tedy, občas jsem do mínusu dostala, to jo, ale vždy jsem ho zvládla dorovnat. Každý měsíc je pohodovější a pohodovější. Ze začátku jsem byla docela hysterická, když mi nevycházely peníze. Vzhledem k tomu, jaké mám za sebou životní zkušenosti, je celkem pochopitelné, že mám panickou hrůzu z dluhů. Teď už ale vím, že to vždycky nějak ustojím a zvládnu... Myslím, že příští rok už se mi podaří vytvořit i nějaké ty zásoby, abych nemusela jet "vlej/vylej". Jsem na opravdu na dobré cestě! A víte co? Už jen to, že se tvorbou opravdu uživím, je zázrak. Zaplatím socku, zdravku, životní náklady, nakoupím materiál, neumíráme hlady, máme co na sebe... Nepotřebuju být bohatá. Stačí mi, že se můžu (u)živit tím, co mě nekonečně moc baví...

* Obrovskou výhodou tvůrčí práce je, že mi nedovolí, abych sklouzla zpět k úplnému vyčerpání. Musím mnohem více myslet na to, abych pravidelně doplňovala energii. Což podstatně zvyšuje kvalitu mého života. Dělat hezké a příjemné věci je totiž ta nejlepší investice. Šťastná srším nápady. Unavená a vyčerpaná neudělám nic. A když jsem nedisciplinovaná, a při práci "vyžeru" i poslední zásoby energie, musím si to pak pěkně protrpět, a počkat, až se baterky zase nabijí. Občas mi to ještě ujede, ale protože stavy, kdy sedím nad prázdným papírem, a zuřím, že to nejde, nic mě nebaví, nic mě netěší, a úzkosti klepou na dveře, nesnáším, tak se opravdu hlídám.. Ne jen prací živ je člověk. I když svou práci milujete...

* Prohlédněte si blog od loňského listopadu, a radujte se se mnou, jaký kus krásné práce mám za sebou. A to jsem se bála (zase ten strach), že to nepůjde. Stačilo se do tvoření pustit na plný plyn. Mám radost z toho, že si mě zákazníci hledají sami, těší mě pro vás tvořit na zakázku. Mám radost z toho, že se celá řada z vás vrací, protože jste s mou prací spokojení. To je pro mě největší odměna za to, že se snažím všechno dělat opravdu poctivě, pečlivě a srdcem. Mám radost z toho, že se mi podařilo navázat několik větších pracovních spoluprací, ze kterých mi plyne aspoň trošku pravidelné finanční zabezpečení. Mám radost, že se nabídka volně prodejných kousků pěkně rozrůstá, a že je to moje "oringlí papírnictví" čím dál tím pestřejší. Mám radost z toho, že nápady stále přicházejí, že se mé tvůrčí obzory rozšiřují, že je pořád co zdolávat, a na co se těšit, že mám pořád nějaké pracovní cíle a že mě mé zaměstnání nekonečně moc těší a naplňuje. Zkrátka, přátelé, dokázala jsem to. Splnila jsem si svůj obrovský životní sen. Jsem UMĚLKYNĚ. 

Nechci na závěr sypat nějaká moudra ani ponaučení. Ono je jich v předchozích řádcích nakonec dost a dost. Jestli jsem se na té své cestě za štěstím něco naučila, tak že některé rady a zkušenosti jsou bohužel nepřenosné. Že i když vám někdo velmi dobře radí a ukazuje vám správnou cestu, musíte se tím vším nakonec prokousat sami a v ten správný čas. Abyste na sebe mohli být hrdí, a z celého procesu vyšli silní a spokojení. Mně pomohlo odejít ze školství a dát se na volnou nohu. Někomu jinému může pomoci najít si stálé zaměstnání a přestat se nervovat s podnikáním... Důležité je poslouchat svou intuici a pochopit sebe sama... Hodně štěstí!

Foto: Jitka Zahumenská (http://www.zahumenska.com/)