Škarpovník čili věnec příkopový

úterý 19. února 2019
Krásu lze najít všude, když se člověk správně dívá. Zahořklá duše vidí kaz i na tom nejdokonalejším diamantu, šťastná najde dokonalost v stéblech suché trávy... Kromě holých větví na základy věnců se teď dají využít i různé seschlé rostliny, které pod náporem mrazů a sněhu neshnily, ale tak nějak zbéžovatěly do hezka. Taky vás to tak neodolatelně táhne ven? A taky se při procházení usmíváte jak idioti? 











Škarpovníček někomu ráda přenechám, ale jen při osobním předání, je křehký, tudíž by cestu poštou nemusel zvládnout. Průměr základního kruhu je cca 35 cm, ale je trčavý, takže působí větší a přečuhuje. Základ je svázaný ze šlahounů psího vína. Nazdobený suchými trávami, větvičkami kočiček, březovými a modřínovými větvičkami, ulitami a skořápkou obarvenou v zelených vlašských ořeších. 

Jestli nechcete trhat kočičky ze stromů, což chápu, stačí hledat, kolem cest je spousta prosekaných keřů, které už stejně plně nevykvetou, aby byly včelkám, a tduíž i nám k užitku.

Tohoto odstínu skořápky dosáhnete barvením ve vyvařených zelených vlašácích. Ty, jak je známo, jsou na stromech v období svatého Jána. Se sušením slupek zkušenost nemám, barvila jsem tedy v červnu...

Poslední slova...

pondělí 18. února 2019
Poslední dny, božská mana! Sluneční svit je vážně všelék, ach... Taky na vás působí tak, že máte najednou chuť smýčit, třídit, uklízet? Já jsem dokonce umyla dvě okna, což je skoro rovno zázraku... (Jenom jsem se k tomu zapomněla pořádně obléct, jako každý rok, takže mám požár v krku, jako každý rok. Jsem mamlas, no...) Místo, abych na sebe byla pyšná, považte, mytí oken, tak jsem večer měla pocit, že jsem pořád nějaká zvadlá, že mi chybí elán, nadšení do nových úkolů... A začala jsem se na sebe zlobit, že jsem taková placka placatá. A pak jsem se zlobila, že jsem se na sebe zlobila, protože to nikdy k ničemu nevede. Ráno moudřejší večera, tudíž jsem se dnes ráno hluboce zamyslela (cha!), a došla jsem k závěru, že prostě musím dokončit všechno rozdělané, jinak mě to k další práci nepustí. Jarní úklid je třa zrobiť i na pracovním stole... Takže jsem se pustila do úprav jedné zakázky, do kterých se mi moc nechtělo, a pak jsem naložila do auta obrazy čekající na zasklení či zarámování. Takové drbky na chvilku, ale člověku úplně svážou ruce. A že jsem byla tak statečná, po cestě jsem to vzala přes Bezručovu vyhlídku, užít si slunko a umotat pár korpusů věnců...

Nad městem bylo překrásně. Nízké slunce, nádherný rozhled. Prošla jsem se březovou alejí, která je mým věčným zdrojem materiálu, ani jsem nemusela nic stříhat, pod stromy jsem posbírala plnou náruč větví. Svazovala jsem větvičky k sobě, pusa se stále více usmívala, a pak telefon. "Můžu použít tvé verše z kondolence na parte? Dnes mi zemřel muž." Puse ještě nedošlo, že už se usmívat nemá, ale z očí skanuly slzy takřka okamžitě. A ještě víc, když jsem verše diktovala do telefonu, protože jsem nebyla u počítače, abych je mohla přeposlat. Snažila jsem se těmi slovy obejmout... 

Myšlenky se mi stočily úplně jiným směrem. Odchod toho člověka mě přímo osobně nezranil, tedy mimo účasti se smutkem jeho ženy, skoro jsem ho neznala, ale přesto jsem začala přemýšlet nad smrtí, koncem života... Co bych vlastně chtěla mít na parte napsáno já? A tak jsem vázala větvičku k větvičce, tvář nastavenou slunci, a v hlavě skládala slova, kterými bych se chtěla rozloučit se světem.

Není mi líto, že musím odejít.
Má cesta byla naplněna.
Neplačte, a běžte raděj žít...
Snad... Chcete-li... Splňte mi poslední přání.
Žijte tak, až do nebe budete povoláni,
abyste si taky mohli říct...
Odcházím šťasten, nechci nic víc...

Věřím, že mám před sebou ještě několik desítek let šťastného života. Pořád bych toho chtěla spoustu prožít, okusit, navštívit, dokázat, vytvořit... Ale asi by nebylo špatné mít  ta slova na paměti. A každý večer se sama sebe zeptat: "Stál dnešní den za to? Žiješ smysluplný život? Jsi šťastná?" Kéž můžu usínat pokaždé s odpovědí: "To si piš!"



Věnec z ostnatého drátu?

Sochy na Černé zemi.



Nemůžete se dočkat jarního tvoření? Tak si čekání zkraťte... Právě teď je ideální doba přichystat si korpusy věnců na jarní a letní sezónu. Venku už je hezky, na sluníčku přímo božsky, a přitom se větvičky ještě neobalily listím... A taky se teď hodně prosekávají příkopy a okolí cest, to je materiálu a materiálu! Tak motání zdar, než zas napadne sníh...

Morana a Vesna

sobota 16. února 2019
Když Tom odjížděl na měsíc pryč, nachystala jsem si obřadně plátno a barvy, abych v nich našla útěchu, až mi bude nejsmutněji. A dny plynuly, a já jsem se k němu vůbec nedostala. Soustředila jsem se na své Malé zázraky a snažila se věnovat slíbeným zakázkám. Co si budeme povídat, v tyto přejarní dny ze mě tvůrčí ani životní energie zrovna nepřekypuje. Snažím se jíst hodně ovoce a zeleniny, dost spát, chodit ven, a moc se těším, až příroda sama procitne, a já se začnu ládovat svěžími zelenými lístky a slunečním svitem. Tento víkend bude zřejmě lahodným příslibem... Ale zpět k obrazu. Už to vypadalo, že ten svůj oltáříček zase rozeberu a plátno schovám zpět do skříně. A pak mužovi prodloužili lázně o tři týdny. Hrklo ve mně. Místo do skříně putoval obraz do obýváku na stůl, abych ho měla pořád na očích.

Celý motiv vznikal pro mě dost neobvykle. Většinou pracuju tak, že si nápad vystavím v hlavě, a pak nechám ruku, aby ho zhmotnila. Tady jsem žádný koncept neměla. Nechala jsem celou tvorbu tak nějak plynout. Dělala jsem něco úplně jiného, a pak mě plátno prostě najednou přitáhlo, a chtělo, abych kousek namalovala. Někdy na deset minut, jindy na pár hodin. Přidávala jsem tahy štětcem, vrstvy barev, až se vylouply tyhle dvě bohyně. Morana a Vesna. Včera v noci jsem jim znova udělala oltáříček. Bylo to trochu děsivé, dívat se jim do očí, fantazie pracovala na plné obrátky. Ve dne vypadají mnohem přívětivěji, ale síla z nich sálá pořád. Skoro mám chuť podat jim ruku a nechat se provádět jejich mýtickým světem. To mezi nimi, mezi Moranou a Vesnou, to teď právě prožíváme. Předjaří. Dny, kdy je na čase začít se klubat ze zimní skořápky odpočinku, sbírat síly a připravit se, až propukne jarní zázrak. Tak mě napadá, že bych si mohla vyset řeřichu a nechat naklíčit nějaké křupání, ať tu zimní lenost zase o kousek zaženu...