Divné ovzduší

čtvrtek 25. května 2017
Připadá mi, že kdo je smutný, je teď ještě smutnější, kdo blbý, tak ještě tupější, a kdo unavený, tak ještě vyčerpanější. To asi ty zvraty počasí nebo nevím, jinou teorii nemám. A doufám, že to zase brzo přejde. Pociťujete to taky nebo je to jen nějaká lokální záležitost? Tady to mám potvrzeno z několika stran... Já se hlásím do klubu unavených... Asi že se toho poslední dny fakt hodně událo, aniž bych si to stihla všechno pořádně uvědomit a vstřebat... 

Třeba že jsem na Světě knihy dostala od kamarádky výtvarnice LucieVV malou grafiku, a konečně si ji zarámovala a pověsila. Taková překvapení miluju! 
Nebo že jsem si konečně koupila nové papuče, a klidně se smějte, já z nich mám fakt radost. Je to teď moje nejčastější obuv... 
Že jsme letos včas nasbírali smrkové výhonky, naložili likér, sirup a dali sušit na čajík... Jinak sběr bylinek vázne a asi bych to měla v neděli napravit. 
Že jsme o víkendu stihli pomoct s prací na chatě i výlet za mými sestřenicemi. (To už je vážně tolik dnů zpátky?) U holek na konci světa jsme zvládli s pižďuchy cvaknout i pár fotek... Na louce, sluníčko svítilo... 
Že jsem objednala nákupky od SONNENTORU (i pár čajíků), abych měla na design festivalu Femme Artale pestrý sortiment, a že jsem jich objednala fakt málo, protože už teď skoro žádné nemám. Zato knížek bude dost! Přišla mi druhá várka slíbeného "honoráře" v naturáliích, jupí! 
A hlavně že byl včera druhý květinový workshop, který jsem uspořádala u Barči v POKOJI. Byl... skvělý. Moc milé osazenstvo, pohodová atmosféra, velký zájem se naučit vázat kytice. Fakt paráda! Jestli jsem prve trochu pochybovala, tak teď už vůbec. Minimálně ještě na podzim dušičkové, a v zimě adventní věnce umotáme... A už se v hlavě klube plán i na nějaké to papírové tvoření. On by se klubal beztak ještě dlouho, jak znám své tempo rozhodování, ale taky znám pokojovou Barču, která mě svou akčností určitě velmi rychle přesvědčí, abych plánování urychlila...



Modrá dáma s kočkami

středa 24. května 2017
Tak jsem si vytvořila plakát na svou vlastní počest. Jestli já nebudu tak trochu rozmařilá! No co, třicet má člověk jednou za život, ne? A už se to fakt blíží... Prý jestli cítím nějakou třicátnickou krizi. Asi ani ne. Krizi jsem měla ve 28, kvůli práci, však víme... Teď je mi fajn. Kdyby ale přece jen nějaké kulatinové pnutí mělo dorazit, vymyslela jsem si pár radostí, které mi ho jistojistě pomohou rozptýlit. Bedničky už jsem vám ukazovala... A teď vám představuji i plakát. Jaký jiný by měl být, než modrošedobéžový, s kočkami, květy a puntíky... A protože sdílená radost je stonásobná, to říkám pořád, je volně k zakoupení, nebudu si ho syslit jenom pro sebe. Už brzo na papíře a snad i na zdi v naší soukromé galerii... (Plakát je samozřejmě jenom to uprostřed, kolem jsou jen ilustrační fotky. Nesmějte se, jasno musí být!) Další květinářka do sady. A ty další drobnosti radosti, které jsem si pro sebe vymyslela... Však ty tu určitě budou taky... Už příští týden... Ale ty už budou zase jenom pro mě. Tu dnešní můžeme sdílet, chcete?

(A4 - 150 Kč, A3 - 250 Kč, pište na můj email, na papíře budou snad o týdne...)




O davech

pondělí 22. května 2017
Pořád ještě vstřebávám dojmy z pražského víkendu. I ty ne příliš příjemné. Vím, proč mi davy nedělají hezky. Moc dobře si to uvědomuju. Není to ani tak kvůli nepohodlí a vydýchanému vzduchu, ačkoliv v tom se taky zrovna nevyžívám. Je to tím, že se z jednotlivců stává masa. A já jsem její součástí. Najednou mám pocit naprosté nedůležitosti. Svojí i těch lidí kolem. Co jeden človíček znamená oproti tomu šílené shluku těl? To je tak děsivý prožitek! Věřím, že kdybych se s každým z těch lidí setkala jednotlivě nebo v menší skupině, objevila bych v nich úžasné příběhy... Stejný pocit jsem měla i z obrovských hald knížek. Co vlastně znamená ta naše v takovém množství? Jak si jí vůbec někdo může všimnout? Já si teda na veletrhu nikdy nic nového nevyberu. Prostě nejsem schopná v takovém množství objevit něco nového... A když pak jedu tramvají, a dívám se na všechny ty domy, a uvědomím si, jaké jsou v nich někdy asi krásné byty, říkám si, proč zrovna na ten náš panelákový by se měl a chtěl někdo dívat...? A kolik je na světě skvělých výtvarníků, milionkrát lepších než jsem já, kteří se nikdy neprosadí. A jsem já vůbec dobrá výtvarnice? Nejsem jenom neskonale drzá? Není to prostě všechno jen o odvaze, schopnosti někam se protlačit, chuti poodhalit kousek svého života? Tak takové myšlenky se ve mně klubou, když se stanu součástí davu a připadám si nicotná...

Asi jsem příliš velký egoista, abych se od takových prožitků dokázala oprostit. Ale pochopila jsem, že vůbec není špatné si je občas sebetrýznivě naordinovat. Člověk si uvědomí tolik věcí... Jaké já mám štěstí, když zrovna mně někdo osloví, abych mu vytvořila svatební oznámení! Jaká obrovská čest je, že můj betlém bude pravidelnou součástí frýdeckomísteckých Vánoc a bude dělat radost dalším a dalším lidem. Jak úžasné je, když někdo ocení zrovna náš domov, pochválí obývák, kuchyni, ložnici... A v neposlední řadě, (spíš naopak), když si uvědomím, že i když jsem utopená v davu, tak jsou na světě lidi, kteří by záchranný kruh hodili právě mně. Protože jsem pro ně důležitá a mají mě rádi... A tak mě napadlo... Určitě taky máte ve svém životě bytosti, které mu dávají hloubku a smysl, pro které jste ti nejdůležitější a oni zase pro vás... A třeba byste jim to chtěli říct, ať už v den jejich narozenin, nebo prostě jen tak... Tak proto jsem udělala tyhle kartičky... Aby se nikdo z nás už nikdy v žádném davu neutopil... 

(Jsem ráda, že jsem zpět ve svém teritoriu. Uprostřed domova plného věcí s příběhem. Že vyjdu ven, a půjdu na známá místa, se kterými se pojí tolik vzpomínek. Že přesně vím, kde kvete jaká kytka. Že potkám známé tváře, a když budu mít štěstí, tak třeba i přátele, prohodíme pár slov... Že nemusím vybírat ze stovek restaurací, protože automaticky zamířím do své oblíbené. Všímáte si, co opěvuji? Všednost, obyčejnost, rituály... To, co mnohým lidem nevoní a utíkají před tím.  Protože nejsou ukotvení a ještě nenašli sami sebe. Taky miluju prožitky, nové vjemy, cestování... Ale hlavně proto, že se vždycky utvrdím v tom, že jsem tam, kde mám být, a s těmi, se kterými chci být. A protože mám možnost zase znova prožít, jak kouzelná ta moje denní realita je...)