Předvěnec

úterý 19. září 2017
Letošní podzim bych definovala jako zmítání mezi létem a Vánoci. Moc mi to sychravo venku nelze uchopit jako samostatnou disciplínu... Rozumějte, podzimní plískanice mám ráda, mají své kouzlo, musí být ale proložené zlatou září babího léta...  Ta mi tak moc chybí... Když se v lese pere mlha s horkými paprsky, a ze stromů padá s neslyšným cinkáním listí... Momentálně padá akorát splín, a to na mě... Trochu škodolibě mě těší, že nejsem samotná, koho lapá panika při představě, že tohle bude až do jara... Je to teprve měsíc, co jsem chytala horko u Mácháče, ale připadá mi to jako nejméně tři...

Zatímco v pátek jsem na louce paběrkovala poslední zbytky letních kvítek, dneska mě přepadla neodolatelná touha odkvetlý pugét nahradit mini verzí adventního věnce... Jak říkám, z léta do Vánoc... Hned za uvadlými zvonky letěl do koše i letní věnec... Bylo načase rozloučit se... 
S ulitami, které jsem sbírala, když se v pupenech a prvních výhoncích rodilo jaro. Když všechna ta krása byla teprve před námi.
S obilím, a s ním i s červnovým vzduchem, který voní nejvíce z celého roku, třeba i po šumící pšenici. Miluju, když stojím na polní cestě, vítr se závratnou rychlostí pustí mezi klasy, a se šustěním profičí k okraji pole, kde čekám, a lapám po dechu, jako by se na mě už už měla vyřítit vlna,  jako by měly každou chvilku dopadnout první kapky vody. Přitom mě jen lehce ovane horký bezový vzduch. 
S červencovým lenošením u řeky, grilovanou rybou na ohni a sbíráním omletých dřívek a oblázků...

Hele, a divíte se mi, že jsem to až do adventu nevydržela? Kdo by odolal bodlákovým kouličkám, sušené hortenzii, lišejníku a drátovci. Každý rok si říkám, že už se mi nic nového vymyslet nepodaří, a pak se mi z přírody vyloupne zase nová, neokoukaná kombinace struktur i odstínů...  Zatím jen minivěneček kolem jedné svíce, ale takhle nějak bude vypadat i ten velký, adventní, snad jen dozdobený pár perníčky... I v něm je a bude spousta vzpomínek. Bělotrnovou historku znáte z vyprávění z našeho putování po Slavonicku. Lišejník jsem pro změnu sbírala v Krkonoších... A hortenzii jsem dostala darem, díky, Dášo, vidíš, jak jí to sluší! 

P.S.: A taky mám zabalené dárky... A pálím svíčky jednu za druhou... A piju litry voňavého čaje... A vůbec se na mě nikdo nemůže zlobit, protože už nejmíň dva týdny jedu v PFkách, a někde tu inspiraci brát musím... A kdybyste chtěli někdo něco nevánočního, tak bych se na vás vůbec nezlobila, fakt... 





Jeřabina

sobota 16. září 2017
Tento týden přibyla do rodiny Květinářek víla Jeřabina. Tak trochu na přání, ačkoliv jsem se zařekla, že zrovna tuhle kolekci budu dělat naprosto spontánně... Ale proč by ne... Jeřabina, i ta, co si ji přála, si plakát zaslouží... A aspoň jsem ji zachytila v aktuálním čase, když už jsem prošvihla chrpy, lípu, měsíček... Možná čekají na dlouhé zimní večery, až se budu choulit doma u svíček, a bude se mi stýskat po dnech, kdy jen tak v domácích šatech chodím kolem domu, a vážu si kytice... Ach, na to se fakt netěším, na tmu a absenci kytek...

V pátek jsme byly s kamarádkou na našem oblíbeném místě u řeky, a promrzlé vzpomínaly, jaké vloni bylo krásné a teplé babí léto, když jsme dělaly věnečky. Letos to teplé hřejivé zářijové světlo nějak postrádám. Asi že loňské léto stálo za prd, tak mi to chtěl podzim vynahradit (a vynahradil). Letošní léto bylo krásné, tudíž podzim ve své snaze polevil... Naděje se ale nevzdávám! Určitě se ještě nějaký ten báječný víkend zalitý zlatou barvou objeví!

Přiznávám inspiraci loňským obrazem, který jsem si v sobě přivezla z nádherné dovolené na Šumavě. Víla záhy odletěla do nového domova, domečky stále čekají... 

Užijte si pohodový víkend. Kdy jindy beztrestně lenošit, než v takovém počasí? (Napsala ta, co v sobotu uvařila, vyžehlila, vyprala a uklidila...)


Pesimistka vs. Optimistka

čtvrtek 14. září 2017
PESIMISTKA:
Blog píšu už šest let. Za tu dobu mají jiní tisíce čtenářů a miliony zhlédnutí. Mně občas u článku nepřistane ani jeden komentář. A když mi jeden čtenář jednou za pár měsíců přibude, tak hned vzápětí aspoň dva utečou... Zajímá to lidi vůbec? Proč na některých blozích lidé nadšeně obdivují i úplnou blbost a já napíšu něco fakt smysluplného, a nic...

Už dva roky podnikám, a pořád nemám ani na to, abych si zajela na dovolenou k moři. Zaplatím horko těžko měsíční výdaje, a další měsíc jedu na novo. A když si chci pořídit zimní boty, musí sakra zabrat, abych si je mohla dovolit. Neměla bych jít někam do zaměstnání? Asi na to prostě nestačím. Co si nalhávám? Je tolik lepších výtvarníků... Nemám ani pořádný foťák, neumím v grafických programech, kdekdo tvoří zajímavěji než já... 

V soukromí? Pořád řeším nějaké rodinné trable. Vlastního otce jsem vlastně nikdy nezajímala, a ještě mi dělá velké problémy. Žiju v paneláku a platím hypotéku. Na dům se zahradou se asi nikdy neshrabu... Je mi třicet a nemám děti. Někdo je ani nechce, a otěhotní bez problémů, a já mám za sebou už roky peripetií, zkoušení, zklamání, a nic. Budu je vůbec někdy mít? Mám strach...

OPTIMISTKA: 
Blog píšu už šest let. Díky němu jsem poznala spoustu neskutečně milých a zajímavých lidí. Osobně i virtuálně. Sdílení mi přináší naplnění, i mnoho pracovních příležitostí. Z každého nového čtenáře mám radost jako malé dítě. Když někdo ubude, chápu to, nepíšu úplně masově a neutrálně, klidně můžu někoho rozčilovat... Vždycky, když si říkám, že tento článek asi nezaujal, protože nemá komentář, přistane mi v poště úžasný email, který mi dokáže, že každé písmenko má smysl...

Už dva roky podnikám. Bože můj, už dva roky, a neumírám hlady, nemám dluhy, a hlavně, opravdu stále tvořím! Nápady nedošly, práce je mou vášní, a co víc, řekla bych, že čím víc toho udělám, tím víc tvůrčí energie mám! Za dva roky jsem dokázala neuvěřitelné věci. Ať už pracovně, nebo i z osobního hlediska. Už se nebojím, jestli na to mám, zakázky přijímám sebevědomě, za výsledky si stojím. Lidé o mně ví, nemusím se nikam vnucovat, naopak mě oslovují sami s krásnými projekty. Ilustrovala jsem dětskou knihu, vytvořila betlém, etiketu úspěšného čaje pro obdivuhodnou společnost, desítky obrázků, přáníček, vizuálů pro jednotlivce i firmy... Zatímco v zaměstnání jsem nebyla schopná splatit dluhy z vysoké školy, protože jsem si potřebovala dělat radost hmotnými věcmi, za ty dva roky jsem se naučila hospodařit z penězi, a hlavně nemám vůbec potřebu tolik utrácet. Splatila jsem, co jsem splatit chtěla, a docela nedávno jsem udělala další velký pokrok. Dovolila jsem sama sobě mít peníze. A tak je taky brzy mít budu, to je jasný! Žádná honba za manonem, však mě znáte, ale nechat si důstojně zaplatit za svou kvalitně odvedenou práci... Hele, kromě toho, že mám výrazný a specifický výtvarný projev, dokážu také nafotit krásné fotky, a to na úplně obyčejný automat, uvázat profi kytici, a svá ručně vytvořená dílka převézt do grafické podoby. Kdo tohle všechno umí, no?

Otce jsem vlastně nikdy nezajímala, a v životě mi nadělal hodně problémů. To všechno jsem si musela prožít, abych byla silnější, odolnější, a hlavně abych pochopila, že přijetí není důležité od druhých, ale hlavně od sebe samé. Mít se ráda, a nemuset se honit za uznáním od jiných... Trápení bylo a je velká škola života. Díky za to. Nikdo mi nic nedal na zlatém podnose. Vše, co máme, jsme s mužem vybudovali a získali sami. Žijeme v nádherném bytě, kam za námi všichni rádi chodí, protože je v něm moc dobře, útulno, příjemno, zkrátka domov. Po domečku toužíme, je hezké mít sny. Zatím nedozrála správná doba, ale i ta jednou přijde, a budeme mít domek s modrými okny a zahradou. A je báječné, že o něm můžeme snít v teple a bezpečí. Mám po boku člověka, kterého si vážím, a kterého už spousty let miluju. Děti zatím nemáme, ale to je otázkou času. Vím, že je mít budeme... Těším se!

Tak, a teď mi řekněte, s kterou paní v hlavě by se vám žilo lépe? Která převažuje u mně je asi jasné, i podle délky textu. Ale ještě před pár měsíci by ten poměr byl možná úplně jiný... Necítím se oprávněná někomu něco kázat nebo vyjevovat. Říkám si, že kdo je připravený, ten si svou inspiraci najde. Protože ten pocit, že všechno máte ve svých rukách, a především hlavě, ten stojí za to!

P.S.: Ještě malý dovětek... Na život úplně každého se dá podívat ze dvou úhlů. I na život těch, kteří se podle nás mají dokonale. I ti mohou být nešťastní a trápit se, ačkoliv podle druhých žijí dokonalý život. Naopak štěstí a hloubku prožívání kolikrát najdeme u těch, u kterých bychom to nečekali. U lidí, kteří by se podle všeobecných měřítek trápit měli, ale oni jsou nad věcí, duševně svobodní, silní...