Moje soukromé století

pátek 23. června 2017
I dnes frčím na nostalgické vlně. Onen překrásný dárek, o kterém jsem psala včera, mě nakopl, abych zase trošku pokročila s deníkem, se kterým jsem před neuvěřitelnými pěti lety začala, a stejně rychle jsem s ním zase skončila. S deníkem rodinných příběhů, událostí, plným fotografií, a tak trochu tajným, protože v něm píšu bez obalu, a velmi upřímně. Zaznamenávám do něho své vzpomínky, postřehy, také křivdy a smutky. Nechci, aby ho někdo četl, nebo aspoň ne celý... Nebo aspoň ne teď. Myslím, že další generace si budou moci mé krátké úvahy přečíst bez zbytečné přecitlivělosti... Modlím se, aby deníkový gen dědy Lexy po mně zdědil i někdo další, kdo bude mít chuť uchovávat rodinnou historii... 
A abyste si nemysleli, jsou v něm i příběhy krásné, a plné něhy, to zase jo! A taky rodinné recepty, které je třeba si zapamatovat. Některé příběhy už dokonce znáte. Třeba o obraze a vzpomínkách, nebo o tom, jak jsme se loučila s babiččinými věcmi... A dneska Vám odtajním ten, proč nežiju v Rusku...

Může za to tento muž. Jakub Sergejevič Antonov. On zapříčinil i to, že jsem do 27 let nosila příjmení Antonovová,  a že mi v žilách koluje kapka ruské krve. Praděda, kterého jsem nikdy nepoznala. Tatínek dědy Lexy. Žil se svou rodinou na krymské Bachčisaraji. Jenže... VŘSR... A Jakub byl bělogvardějec, nesouhlasil s rudou revolucí... Několik jeho sourozenců zemřelo na tyfus v zajateckém táboře na Kypru, jeho rodiče dožili v ubohém zahradním domku. Jakubovi se podařilo uprchnout do Čech, kde se oženil a zplodil syna Alexandra. V 50. letech ho dostihl komunismus i u nás. Jenom zázrakem ho nepostihlo nic horšího, než zabavení veškerého majetku. A tak nemám ani solné doly v Bachčisaraji, ani několik domů v Praze...
P.S.: Jeho žena Růžena, aby si ho mohla vzít, musela přestoupit na pravoslavnou víru, a s ní přijmout jméno Zinajda. Asi ho vážně milovala...

P.S.: Stalo se něco moc hezkého. Byla mi přislíbena zakázka, která pokryje pracovní červencové dny, a já si tak budu moci užít ty dovolenkové opravdu v klidu a s čistým svědomím. A to se v létě běžně nevstává... Asi odměna za to, že jsem byla pevně odhodlaná nepanikařit, a léto si užít za každou cenu. Mám velkou radost, o to více, že se jedná o opravdu krásnou práci. (I když, jako bych poslední měsíce dělala nějakou jinou...) A tak vím, že si můžu dovolit kapku zvolnit, a dopřát si takové libůstky, jako je tvorba deníku, přijde-li na ně chuť...


Uchované vzpomínky

čtvrtek 22. června 2017
Taky doma máte poličku "kdyby hořelo"? Zní to děsivě, a ani na takové hrůzy nemyslet, ale přece jen, občas přemýšlím, o které nenahraditelné věci bych přijít nechtěla... Tak nejprve by šla do kabely Matylda, to je jasný, ale hned za ní věci z této poličky. Alba, deníky, vzpomínky... Píšu vám o nich právě teď, protože jsem k narozeninám dostala jeden opravdu výjimečný dárek, který na vzpomínkový piedestal putoval čestně taky. Všimněte si alba "Peťka 30". Úžasná záležitost! Fotky z dětství, dospívání, i současnosti. Nádherně graficky zpracované... Dárek, který je k nezaplacení. A jako bonus ještě knížka s mamčinými obrázky a ilustracemi. To vše od tety Jany. Už jsem o ní několikrát psala... Moje celoživotní inspirace a dobrá duše, na kterou se můžu vždycky spolehnout! Vloni jsem od ní dostala první rok blogu na papíře, ke svatbě vytištěné celé svatební stránky (které nám přes noc pod svatebním partystanem nepatrně navlhly, ale aspoň jsou autentické, že...) A mezi těmito poklady i moje pokusy o uchování vzpomínek. Fotoknihy, fotoalba, rodokmen... Vloni jsem poprvé udělala fotoknihu shrnující celý rok, a letos se do ní pustím taky. Dají se v ní parádně namíchat všední okamžiky, které jednou naše potomstvo budou zajímat stejně nejvíce, a výjimečné okamžiky, na které chceme vzpomínat především my sami... 

P.S.: Než jsem těch pár dnešních řádků dopsala, parádně jsem se ve všech těch vzpomínkách zahrabala... Zasmála se, zaslzela, párkrát si nostalgicky povzdechla... 
P.P.S: A ještě bych přihodila papírové portfolio, a kroniky ze střední... A obrazy, a krabičku s památečními šperky... A krabičku se všemi dopisy a příčky a pfky... A u nás prostě nikdy hořet nebude, tečka!



Víly vily věnce, kobyly nebyly bílé.

pondělí 19. června 2017
Uvědomuju si, že moc nejsem taková ta teta nebo kamarádka, co peče dorty a štrúdly a vaří nedělní obědy, pohlídá děti, vezme je na výlet, a já nevím co ještě... Snažím se lidem kolem dělat radost aspoň tím, co je pro mě přirozenější... Třeba že nafotím fotky na památku... Pro mě je to prostě jednodušší, než udělat ten nedělní oběd... Každý dáváme lásku najevo jinak, že jo.

Na oslavě jsme Tomově mamince předali společný dar - fotoplátno s vnoučaty, a tak vám můžu konečně ukázat fotky, které jsme při té příležitosti s neteřemi a synovcem nafotili. Jsem moc ráda, že jsem dostala od švagrové svolení je publikovat, protože se, troufám si tvrdit, povedly. Líbí se mi atmosféra, kterou se nám podařilo zachytit. Břízy, les, mech, jarní květiny... A kdybyste viděli, jak se potom ty něžné víly a skřítek servali, úplná pohádka! Být teta za foťákem není úplně jednoduchá pozice, ještě že mi záda jistil přísný mamčin pohled...



V podobném vílím duchu jsem fotila i krásnou kamarádku Leničku, která se každým dnem těší na svého prvního potomka. Královna elfů! Některých symbolů, které se nám na fotky dostaly, jsem si všimla až při úpravě snímků. Ptačí budka jako hnízdo, symboliku kořenů snad ani vysvětlovat netřeba... 


Poslední focení bylo hodně rychlé, hodně improvizované, a pro mě i dost adrenalinové. Protože v koňské ohradě... Jeden kůň před objektivem, další dva mi pochodovali volně za zády. To je jako byste mě dali doprostřed hejna žraloků, uf. Když ona si Barča sladila těhotenství se svou klisnou Jiskrou, a nastal nečekaný poplach, že už se možná hříbě chystá na svět... Tak aby se ta břicha dohromady stihla... (Proto ty polední stíny...) A já už teď marně přemýšlím, jak celé jejich rodinné uskupení vmáčknu na jeden snímek... Kobyla, pes, Toník, Barča, Pavlík, mimino, hříbě, uuufff...


"A tebe to focení fakt baví?" ptala se mě vílí kamarádka, když jsem jí na památku pořizovala fotky s těhobříškem. No, baví... Protože mám pořád a neustále velké nutkání vyrábět něco hezkého. Ale kreslit a tvořit bez odpočinku nejde... A fotka je zase něco jiného. A kytky vlastně taky. Takže je pro mě focení a vázání kytek vlastně takový kreativní relax od kreativní práce... I když mi napsal jeden profi fotograf, jehož fotky opravdu obdivuju, že bych se měla teda raději držet ilustrování... Reagoval na fotky stolečků, a já na ně byla zrovna tak pyšná, jak se to všechno povedlo naaranžovat a pěkně nacvakat! Cením si postřehů od skutečného profíka, nemyslel to vůbec zle, a moc dobře vím, že já profi fotograf nejsem. Z focení mám velký respekt, a provozuji ho jen pro radost nebo na výslovné přání, a s opakovaným ujištěním, že nevadí, když se výsledek nevyvede... Aspoň je pořád na čem pracovat a kam se posouvat...