Moje soukromé století

pátek 23. června 2017
I dnes frčím na nostalgické vlně. Onen překrásný dárek, o kterém jsem psala včera, mě nakopl, abych zase trošku pokročila s deníkem, se kterým jsem před neuvěřitelnými pěti lety začala, a stejně rychle jsem s ním zase skončila. S deníkem rodinných příběhů, událostí, plným fotografií, a tak trochu tajným, protože v něm píšu bez obalu, a velmi upřímně. Zaznamenávám do něho své vzpomínky, postřehy, také křivdy a smutky. Nechci, aby ho někdo četl, nebo aspoň ne celý... Nebo aspoň ne teď. Myslím, že další generace si budou moci mé krátké úvahy přečíst bez zbytečné přecitlivělosti... Modlím se, aby deníkový gen dědy Lexy po mně zdědil i někdo další, kdo bude mít chuť uchovávat rodinnou historii... 
A abyste si nemysleli, jsou v něm i příběhy krásné, a plné něhy, to zase jo! A taky rodinné recepty, které je třeba si zapamatovat. Některé příběhy už dokonce znáte. Třeba o obraze a vzpomínkách, nebo o tom, jak jsme se loučila s babiččinými věcmi... A dneska Vám odtajním ten, proč nežiju v Rusku...

Může za to tento muž. Jakub Sergejevič Antonov. On zapříčinil i to, že jsem do 27 let nosila příjmení Antonovová,  a že mi v žilách koluje kapka ruské krve. Praděda, kterého jsem nikdy nepoznala. Tatínek dědy Lexy. Žil se svou rodinou na krymské Bachčisaraji. Jenže... VŘSR... A Jakub byl bělogvardějec, nesouhlasil s rudou revolucí... Několik jeho sourozenců zemřelo na tyfus v zajateckém táboře na Kypru, jeho rodiče dožili v ubohém zahradním domku. Jakubovi se podařilo uprchnout do Čech, kde se oženil a zplodil syna Alexandra. V 50. letech ho dostihl komunismus i u nás. Jenom zázrakem ho nepostihlo nic horšího, než zabavení veškerého majetku. A tak nemám ani solné doly v Bachčisaraji, ani několik domů v Praze...
P.S.: Jeho žena Růžena, aby si ho mohla vzít, musela přestoupit na pravoslavnou víru, a s ní přijmout jméno Zinajda. Asi ho vážně milovala...

P.S.: Stalo se něco moc hezkého. Byla mi přislíbena zakázka, která pokryje pracovní červencové dny, a já si tak budu moci užít ty dovolenkové opravdu v klidu a s čistým svědomím. A to se v létě běžně nevstává... Asi odměna za to, že jsem byla pevně odhodlaná nepanikařit, a léto si užít za každou cenu. Mám velkou radost, o to více, že se jedná o opravdu krásnou práci. (I když, jako bych poslední měsíce dělala nějakou jinou...) A tak vím, že si můžu dovolit kapku zvolnit, a dopřát si takové libůstky, jako je tvorba deníku, přijde-li na ně chuť...


5 komentářů:

  1. Môj muž je presne s takou kvapkou ruskej (a českej krvi):-)
    Jeho dedo, donský kozák, ušiel tiež pred červenoarmejcami, motal sa v stredomorí, tiež tam dostal týfus, dostal sa do Prahy, vyštudoval kartografiu a zakotvil na Slovensku, vraj mal grofske korene Voroncevovcov.
    Babi pochádza spod Uralu, vraj z kniežacieho rodu Radziwilli, ušla za svojim milým, na Slovensku splodiliu Jurija a mužovu mamu Žeňu.
    Nás ale vydedili (dôvod je u mňa na blogu).
    Dedo Vyskočil, pochádza od Rakovníka pri Prahe.
    Ruský dedo, dida ho volali, bol neskutočne vzácny človek, veľmi sa venoval svojmu vnukovi, môjmu mužovi:-)
    Tieto zošitky som si robila, aj deťom (tie si potom sami vyrábali časopisy, knižky), boli o životnom štýle, bývaní, také prvé blogovanie, lebo som si ich s kamarátkou vymieňala a čítali sme ich ako denníky:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K práci gratulujem, myslím na vás stále...

      Vymazat
    2. Rodinné příběhy bývají neuvěřitelné... Když se někomu v knize podaří zachytit takové rádoby obyčejné osudy, většinou mě úplně vtáhne... Snad to všechno klapne, ale i kdyby ne, teď z toho všeho mám fakt hezký pocit...;-) Díky, Ali! P.

      Vymazat
  2. Krása, já se chci taky rozhoupat, ale je to závazek a práce, ta snad někdy k tomu taky dojde. Držím palce, aby bylo furt dost práce a chodila si spát s čistou hlavou, max.přemýšlela jen nad zakázkami, Kája.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kájo, já ten deník píšu tak nějak nesystematicky, takže to ani moc závazek není. I teď by se mohl tvářit jako hotový, a když k němu přidám zase další příběh a fotku, tak mu to taky neuškodí:-). Úplně nejlepší je, když je práce tak akorát...:-) Vidím vývoj, a posun, věci co byly problém, už skoro nejsou, a to je strašně moc fajn:-). Díky! P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!