Tak jo, dnešní den je jediný, který svým exkolegům asi tak trošku závidím. Protože ten pocit nekonečné volnosti poslední školní den byl tak povznášející, že to ani nejde popsat... Když si ale vzpomenu na loňský rok, jak jsem ho celý probrečela, protože jsem byla vzteklá sama na sebe, že jsem nezvládla vyřešit svou tíživou situaci, a pak se trápila a smutnila celé léto, tak nevím... Je lepší být šťastná pořád, ne jen necelé dva měsíce prázdnin... Ale přece, ta volnost, ty možnosti... Jistě na to taky pamatujete, že jo?
Červen byl napěchovaný emocemi a prožitky, a to z celého citového spektra. První den tohoto měsíce, tedy můj narozeninový, byl přímo euforický. Opravdu to byly jedny z nejkrásnějších narozenin, jaké jsem kdy prožila. Možná i proto, že jsem od nich vlastně nic neočekávala. Dostala jsem zakázku, která pro mě byla důkazem, že jsem se dopracovala tam, kam jsem se dopracovat chtěla. Kromě ní mi ten den přišlo ještě několik krásných zadání a taky moc milý email od Florentýny (její Kuchařku pro dceru znáte, ne?), že jestli jednou napíše i něco jiného než kuchařku, tak já to budu ilustrovat. I kdyby se to nikdy neuskutečnilo, už jenom ten povznášející pocit, uznání od autora, za to prostě stojí...
Už na začátku měsíce bylo jasné, že mám až do jeho konce co dělat. To je pro začínajícího podnikatele ten nejkrásnější stav. Žádné obavy a nervy, z čeho zaplatím účty. Každé ráno jsem se vzbudila, a těšila se, jaký další úkol mě v diáři čeká. Vůbec mi nevadilo, že jsem v zápřahu od rána do večera. Jak jiné stavy jsem prožívala oproti loňsku... A ta tvůrčí energie, a nápady! Nekonečný příval tvořivého elánu. A ne jen výtvarného. Najednou šlo sednou a psát, slova sama klouzala "na papír". Tak krásné to bylo...
Moji milí mi udělali spoustu radosti, narozeninovými dárky, i svou blízkostí. Vzkazy, společnými okamžiky...
Tu jahodou marmeládu jsem kvůli pracovnímu zápalu zase nezvládla, ale letos mi to ani nevadilo...
A abyste věděli, já si toho všeho moc vážila a vážím. Jsem uznalá a vděčná. A abych se o své štěstí podělila a poděkovala za něho, darovala jsem věci toulavým kočičkám, pomáhala přátelům i rodině, protože tak se to prostě dělá. Nechci být šťastná jen já sama...
Ale stejně jsem dostala výstražnou ťafku. Nevím proč, zatím to moc nechápu. Zradilo mě zdraví a skončila jsem ve špitále. Píšete mi slova podpory, děsíte se, co se to vlastně stalo. Prosimvás, žádné melodrama. Potrat, nádor, nic podobného. Já vlastně ani nevím, co to bylo. Prostě silné krvácení, bez zjevné příčiny. Asi si tělo řeklo o restart nebo co... Moc ale nechápu proč, zrovna když mi bylo tak dobře! Jako by s tou krví ovšem odešla i všechna ta euforie a povznesená nálady, která se ve mně kupila. Jsem unavená a hlavou mi občas proletí opravdu černočerné chmury. Najednou se mi všechno zdá být o pár tónů zakalenější. Vyhrotily se situace, které jsem neměla sílu ovlivnit, prošla jsem si i několika nepříjemnými střety. Zase se zpátky vyloupla pracovní nejistota, protože jsem počítala se čtrnácti dny volna, které najednou musím zaplnit, abych je mohla přesunout na srpen, přičemž zatím nemám čím. A komunikační kanály jsou snad zaslepené. Občas mi přijde, jako by si ze mě nějaký poťouchlý skřet dělal srandu a žral mi emaily, komentáře, vzkazy... Nic. Ticho na druhé straně aparátu. Vím to, že je jen v mé hlavě, a taky vím, že ho tam nechci...
A stejně tak si moc dobře uvědomuju, že kolem mě stále krouží ty samé krásné příležitosti a milí tvorové. Jenom musím zase vystrčit ta správná tykadla, abych je mohla rozpoznat a správně uchovat. Paní z nemocničního pokoje, úplně cizí, a přitom tolik blízké; kamarádka, která za mnou přijela rovnou z dlouhé cesty po dovolené, aby mě potěšila; Anička, která mi pomáhá domluvit jednu moc krásnou zakázku; vy všichni, kteří mi píšete slova podpory, útěchy, i chvály...
Do července vstupuji bezprizorní. Já, plánovač a systematik, takové stavy moc ráda nemám. Ale všechno, co život přináší, přijímám s pokorou a snažím se v tom hledat smysl. A vesmíru vzkazuju, velmi důrazně a hlasitě, že jsem rozhodně připravena na další vlny euforie a že nepotřebuju žádné pády, abych si jich mohla dostatečně vážit...
Červen byl napěchovaný emocemi a prožitky, a to z celého citového spektra. První den tohoto měsíce, tedy můj narozeninový, byl přímo euforický. Opravdu to byly jedny z nejkrásnějších narozenin, jaké jsem kdy prožila. Možná i proto, že jsem od nich vlastně nic neočekávala. Dostala jsem zakázku, která pro mě byla důkazem, že jsem se dopracovala tam, kam jsem se dopracovat chtěla. Kromě ní mi ten den přišlo ještě několik krásných zadání a taky moc milý email od Florentýny (její Kuchařku pro dceru znáte, ne?), že jestli jednou napíše i něco jiného než kuchařku, tak já to budu ilustrovat. I kdyby se to nikdy neuskutečnilo, už jenom ten povznášející pocit, uznání od autora, za to prostě stojí...
Už na začátku měsíce bylo jasné, že mám až do jeho konce co dělat. To je pro začínajícího podnikatele ten nejkrásnější stav. Žádné obavy a nervy, z čeho zaplatím účty. Každé ráno jsem se vzbudila, a těšila se, jaký další úkol mě v diáři čeká. Vůbec mi nevadilo, že jsem v zápřahu od rána do večera. Jak jiné stavy jsem prožívala oproti loňsku... A ta tvůrčí energie, a nápady! Nekonečný příval tvořivého elánu. A ne jen výtvarného. Najednou šlo sednou a psát, slova sama klouzala "na papír". Tak krásné to bylo...
Moji milí mi udělali spoustu radosti, narozeninovými dárky, i svou blízkostí. Vzkazy, společnými okamžiky...
Tu jahodou marmeládu jsem kvůli pracovnímu zápalu zase nezvládla, ale letos mi to ani nevadilo...
A abyste věděli, já si toho všeho moc vážila a vážím. Jsem uznalá a vděčná. A abych se o své štěstí podělila a poděkovala za něho, darovala jsem věci toulavým kočičkám, pomáhala přátelům i rodině, protože tak se to prostě dělá. Nechci být šťastná jen já sama...
Ale stejně jsem dostala výstražnou ťafku. Nevím proč, zatím to moc nechápu. Zradilo mě zdraví a skončila jsem ve špitále. Píšete mi slova podpory, děsíte se, co se to vlastně stalo. Prosimvás, žádné melodrama. Potrat, nádor, nic podobného. Já vlastně ani nevím, co to bylo. Prostě silné krvácení, bez zjevné příčiny. Asi si tělo řeklo o restart nebo co... Moc ale nechápu proč, zrovna když mi bylo tak dobře! Jako by s tou krví ovšem odešla i všechna ta euforie a povznesená nálady, která se ve mně kupila. Jsem unavená a hlavou mi občas proletí opravdu černočerné chmury. Najednou se mi všechno zdá být o pár tónů zakalenější. Vyhrotily se situace, které jsem neměla sílu ovlivnit, prošla jsem si i několika nepříjemnými střety. Zase se zpátky vyloupla pracovní nejistota, protože jsem počítala se čtrnácti dny volna, které najednou musím zaplnit, abych je mohla přesunout na srpen, přičemž zatím nemám čím. A komunikační kanály jsou snad zaslepené. Občas mi přijde, jako by si ze mě nějaký poťouchlý skřet dělal srandu a žral mi emaily, komentáře, vzkazy... Nic. Ticho na druhé straně aparátu. Vím to, že je jen v mé hlavě, a taky vím, že ho tam nechci...
A stejně tak si moc dobře uvědomuju, že kolem mě stále krouží ty samé krásné příležitosti a milí tvorové. Jenom musím zase vystrčit ta správná tykadla, abych je mohla rozpoznat a správně uchovat. Paní z nemocničního pokoje, úplně cizí, a přitom tolik blízké; kamarádka, která za mnou přijela rovnou z dlouhé cesty po dovolené, aby mě potěšila; Anička, která mi pomáhá domluvit jednu moc krásnou zakázku; vy všichni, kteří mi píšete slova podpory, útěchy, i chvály...
Do července vstupuji bezprizorní. Já, plánovač a systematik, takové stavy moc ráda nemám. Ale všechno, co život přináší, přijímám s pokorou a snažím se v tom hledat smysl. A vesmíru vzkazuju, velmi důrazně a hlasitě, že jsem rozhodně připravena na další vlny euforie a že nepotřebuju žádné pády, abych si jich mohla dostatečně vážit...
