Rézi Karásková byla moc hodné děvče. Až moc hodné.
Poslouchala rodiče, poslouchala pana učitele, poslouchala faráře, poslouchala
každého, kdo jí dal povel, rozkaz, úkol. Submisivní a poddajná, řeklo by se o
ní asi dnes. Když se k tomu přičte, že nebyla úplně ošklivá, a narodila se
jako nejstarší dcera z dobře zajištěné mlynářské rodiny, bylo celkem
jasné, proč si ji přáli všichni mladí muži z okolí za nevěstu. Přiženit se
do mlýna, mít ženu, která dělá, co se jí řekne, a nic neřekne, když muž nedělá,
co má… Terezu si přáli za nevěstu. Koho
toužili mít večer v peřinách, koho chtěli zkrotit a osedlat, kdo k nim
za horkých nocí přicházel ve snách, to byla Terezina sestra Dorka. Kolik bylo
dáno Rézině do vínku poslušnosti, tolik dostala Dorota divokosti a vášnivosti.
Dvě rozdílnější sestry by člověk těžko hledal. Bílé poupě a rudý květ na jednom
keři… A přesto rostly spolu a přesto se měly rády. Tereza tišila Dorčinu horkou
krev a Dorotin žár občas dopadl i na Réziny tváře a zažehl na nich ruměnec.
Rézinu si jako vhodný objekt
svého zájmu vyhlédl i Vojtěch Dohnal z vedlejší vsi. Jakmile dospěl
k rozhodnutí, že ji pojme za svou choť, bylo jasné, že ostatní mládenci
mají smůlu. Kromě toho, že byl více než pohledný, tak taky věděl, jak toho
využít. Zakládal si na svém příjemném vystupování. A viděl lidem do hlavy. Psychologové, kteří by dnes nazvali Terezu submisivní, by Vojtěcha označili za
manipulátora. Nebezpečná kombinace lidských povah. Zvláště pro tu vláčnou…
Vojtěch věděl, že kdyby chtěl,
stačilo by Terezu nalákat na svůj bělostný úsměv, široká záda a oříškové oči.
Představa povalit ji při pálení čarodějnic pod rozkvetlou třešeň a udělat jí
dítě mu ale nepřipadala dvakrát rozumná. Nedosáhl by toho, oč mu šlo především.
O moc, uznání a peníze. Znepřátelil by si její rodiče, které ovšem musel naopak
získat na svou stranu. Protože žena ho bude uctívat tak či tak… Ale pohodlný
život, ten získá jen díky požehnání od starých.
Měl to promyšlené dokonale.
Stydlivé pohledy a oťukávání až do senoseče, o dožínkách srdce z perníku,
na Václava první oficiální setkání obou rodin, o hodech zásnuby, a před
adventem se ještě stihne kateřinská svatba. S čím však nepočítal, a co mu
dělalo čáru přes rozpočet, byla Dorota. Jak mohl házet nevinné pohledy na
unylou Terezu, když ho jako magnet přitahovaly ty havraní copy? Jak se mohl
předvádět v roli slušného budoucího zetě, když se mu pěnila krev jako
plemennému hřebci pokaždé, když se Dorka sehnula pro plnou náruč voňavé trávy?
Proč se jen nemohla narodit jako první?
Uměl se však ovládat. A tušil, že když bude trpělivý,
třeba bude mít obě. Jednu v ložnici, druhou na seníku. A k tomu mlýn
a pohodlný život… Brzy se ukázalo, že mu čáru přes rozpočet nedělá jen Dorka,
ale i Tereza. Ona nebyla jen unylá, ale asi i úplně pitomá. Nijaká, bezkrvá,
prázdná… Dávno si ho staří oblíbili, i Dorota po něm začala házet třpytivé
pohledy, jen ta nána pitomá nic. Dívala se vybledlýma oči skrze jeho dárky a
květiny, nevnímala jeho náznaky a letmé doteky. Věděl, že bude muset přitvrdit.
Karáskovi měli své dcery opravdu rádi, o ženichy nebyla nouze, a moc dobře si
uvědomoval, že je nepoženou do chomoutu, o který samy nebudou stát. Jenže co se
té panně bez duše neřekne, to neudělá. A tak jí to musel říct sám.
Počkal si na ni o svatojánské noci, když šla pro devatero
kvítí. „Terezko, nač potřebuješ kouzla? Copak to nechápeš? Copak to nevidíš? Že
my dva jsme si souzeni? Že tě miluju?“ A než stačila zalapat po dechu, zacpal
jí ústa velmi dlouhým a velmi vlhkým polibkem. Prázdná nádoba se naplnila. Vlil
do ní trochu svého života. I když byla tma, Rézina jakoby poprvé uviděla.
Mladého muže, který voněl červnovou nocí a chutnal po jahodách. „Budeš mě mít ráda?“
zeptal se, ovšem tónem, který spíše zněl spíše jako rozkaz než dotaz. „Mám tě ráda…“ a nastavila ústa
k dalšímu polibku.
Jestliže byla Terezina natvrdlá netečnost nepříjemnou
překážkou na cestě k cíli, která se dala hravě překonat jednou pusou, byly
její projevy náklonnosti přímo nesnesitelné. Chovala se ve své naprosté
nezkušenosti a naivitě jako otravné štěně. Upnula se na něho, protože cítila,
že konečně žije. Jako by jí každý dotek mladého mužského těla vléval život do
žil. Opravdu a vroucně se zamilovala. A čím více Vojtěcha zbožňovala, tím více
on ji nesnášel. S odporem přijímal její neumělá pohlazení, dětské žvatlání
i další upatlané projevy náklonnosti. Navenek se jevili jako pár
v nejvyšším stupni milostného opojení. Uměl se opravdu perfektně ovládat.
Uvnitř něj však zuřila ledová bouře. Kdykoliv se octli sami, zkameněl jako
socha a obalil se ostny nezájmu. Rézi s šupinkami lásky na očích si toho
ani nevšimla. Stačilo jí cítit jeho vůni. Omámená…
Terezka, Terka, Rézka, Rézi, Teryna. Hodná holka. Možná
jen trochu pomalejší a uzavřená do svého světa. Když ale ráno vstala,
načechrala všechny peřiny v domě. Při sbírání vajec na slepičky mluvila a
každou pohladila. Pekla mamince a tatínkovi bábovku k snídani. U práce si
zpívala. Uměla sestře zaplést ty nejkrásnější copy na světě. Sbírala byliny a
sušila je na čaj. Kočky měly v okolí domu vždy plné misky. Neničila,
nebořila, neubližovala. Žila si spokojeně v rodném hnízdě, netušila, že
jsou mimo jeho hranice i lidé, kteří by ji mohli chtít ublížit. Maminka,
tatínek, Dorka i jejich pomocníci ve mlýně, nikdo jí nikdy nic zlého neudělal.
Měla štěstí. Každý ji nechal být v její bublině. Měla štěstí, než ale
potkala Vojtěcha. Který ji přitom připadal jako dar z nebe. Někdy nevíme,
po čem toužíme…
Škoda, že se Jiří Provazník neodhodlal nikdy Terezu
vyzvat k tanci nebo jí nikdy nepřinesl kytičku pomněnek, které mu tolik připomínaly
Rézinčiny oči. Připadala mu tak křehká a něžná, že kdyby na ni promluvil, snad
by se i rozplynula, jako když se foukne do odkvetlé pampelišky… Kroužil kolem
ní, nenápadně jí při pracích pomáhal, při zábavách podstrojoval, a tajně
doufal, že si snad jednou jeho náklonnosti všimne. Protože Terezku už známe,
víme, že měla příliš krátká tykadla na to, aby mohla pochytit chlapcovy
signály. Škoda, že se Jiří neodhodlal… Terezka by žila dál spokojeně ve své
bublině, jen by do ní zahrnula další duši. Vařila by pro svého muže meruňkové
knedlíky, za oknem by pěstovala muškáty, svým dcerám by česala ty nejkrásnější
copy na světě. Jiří by byl na svou hodnou Terezku mírný, miloval by ji, dost by
ztloustl a ona by na to byla pyšná, že se o něj dobře stará. Prožili by spolu
svůj obyčejný život. Nejlepší, jaký by žít dokázali. A až by byli staří,
sedávali by s propletenýma vrásčitýma rukama na lavici na zápraží. Jenže
pak přišel predátor. Vojtěch. A Jiří se neodvážil. Šťastná
představa budoucnosti praskla jako mýdlová bublina…
Ke konci července se u Karásků sklízel rybíz a angrešt.
Na rozlehlé zahradě bylo mnoho a mnoho keřů a každá pomoc se hodila. Přiložit
ruku k dílu přišel tedy i Vojta, už brzy bude přece patřit do rodiny.
Horko, dusno, titěrná práce pro ženské, trapně příchylná Tereza, sladce
nedostupná Dorota, Vojtěch se cítil jako v kleštích. Po celém dni úmorného
sběru, když ho konečně propustili domů, se pár kroků od mlýna posadil
k plotu a otíral si pot z čela. U zadní branky zaslechl chichotání,
mezi keři se mihla bílá spodnička. Dorota. Určitě jde schladit do potoka
rozpálené tváře. Vojtěch se uměl opravdu velmi dobře ovládat. Každý má ale své
limity. Po celém tom namáhavém dni si snad zaslouží aspoň malou odměnu. Plížil
se za dívkou. Zurčivá voda, plátno přilepené na dívčí hruď, bělostná stehna. Už
jen ta představa ho osvěžovala a rozpalovala zároveň. Schoval se do stínů a
houští. Těšil se na svou odměnu a pak, ale ne, ta husa hloupá! Do potoka se
nořila místo Dorky Tereza. Zavrávoral a pod nohama mu zakřupalo několik
větviček. Sakra. Rézi se otočila a rozšířenými zorničkami pátrala
v přítmí. Uviděla ho hned. Svého milovaného. Dychtivě k němu vztáhla
ruce. Budou už přece brzy manželé. Patří k sobě, jsou si souzeni. On za ní
přišel a ona udělá cokoliv, co bude chtít. Hodná holka. Vojtěch neochotně
vylezl ze svého úkrytu, ale k vodě se nepřiblížil. Stál na vyvýšeném břehu
a přemýšlel, jak se z celé situace vyvléct. Jako můra neodolá žhavé
žárovce, tak nemohla Tereza odolat Vojtěchovi. Nejprve její chodidla cítila
oblázky, pak bahno, potom šimrání trávy a pak už se vypínala na špičky, aby se
děvče mohlo pověsit na krk svému milenci. Zmáčela mu košili. Sápala se po jeho
ústech jako dítě na dózu se sladkostmi ukrytou na kredenci. „Vojto, Vojtíšku…“
Stál jako z mramoru. Nejprve se ji snažil uklidňoval mírně. „Terezko, to přece
nemůžeme, co by na to řekli vaši…,“ a snažil se ji jemně setřást. Jenže její
ruce byly najednou všude. Nechala se příliš strhnout vzrušením. Rozepínala mu
košili, líbala ho na krk, na hruď, trhala ze sebe živhůtek… „Ne!“ Chytil ji za
zápěstí a zakřičel jí přímo do tváře. „Ne!“ Trochu se vzpamatovala. Podívala se
bezelstně do jeho tváře. „Patříme přece k sobě…,“ a pokusila se ho znova
políbit. Tupá, tupá nána. Otravný komár. Ve Vojtěchovi vzkypěl všechen odpor,
který se v něm poslední měsíce hromadil.
Není nic horšího, než když květ vášně vykvete jen u jednoho a spálí ho
mrazivý nezájem. „Nesahej na mě, Terezo! Nebuď trapná! Bože, ty jsi tak
směšná!“ křičel na nebohé děvče a shodil ji do trávy. Zvláštní, kolik pocitů
dokáže dívčí tvář odrazit v jediném okamžiku. Zmatek. Strach. Smutek.
Úlek. „Ale…,“ vykoktala a spodní ret se jí s přicházejícím pláčem začal
třást. „Ještě se rozbreč, ty huso blbá!“ zařval na ni posměšně… Konečně to šlo
všechno ven. Hnis znechucení vytékal na povrch. Nic nechápala. Najednou
z něho šel takový chlad. Tyčil se nad ní jako bůh pomsty, ústa zkroucená
úsměškem, v očích mráz. Šupiny spadly. První slza ji probrala
z ochrnutí. Vyskočila na nohy, košilku si tiskla na nahá ňadra a chystala
se k úprku. Zajíc před lovcem. Zpátky do své bubliny. K pruhovaným peřinám, slepičkám, a
mamince a tatínkovi…
Ve stejný moment Vojtěchovi došlo, co provedl. Sbohem
mlýne, postavení, pohodlný živote… Vyděsil se. „Počkej, Terezko, počkej…“
Přiskočil k ní a chytil ji pevně za paži. Jak se před chvílí snažila
dostat k němu, stejně urputně se teď chtěla dostat od něho. „Počkej,
omlouvám se, to asi to slunce, možná mám úžeh…“ Jenže ona už to viděla.
Pochopila. Bála se ho. Ten chlad v jeho očích… „Pusť mě, chci pryč…“ A
pokusila se mu vytrhnout. „Nikdy,“ blýsklo se v jeho černých očích plných
vzteku. „Nikdy tě nepustím. Vždyť přece umíš poslouchat. Udělej, co ti říkám, a
budeš se mít dobře. Budeme se oba mít dobře.“ Slyšela jen syčení hada. „Nikomu
neprozradíš, co se stalo. Budeš poslušná holka, to přece umíš…“ Tereza se
poprvé a naposledy ve svém životě zmohla k nesouhlasu. „Nechci tě, jsi
zlý!“ vyrazila ze staženého hrdla. Využila moment překvapení a vydala se znova
na útěk. V pase ji sevřely dvě silné paže. Potom letěla a padala a o
potoční kamení si sedřela obě zápěstí. Poslední věc, které její oči spatřily,
byly třpytivé vlnky bystřiny, která přiváděla vodu k jejich mlýnu. Když se
kámen porostlý řasou zakousl do jejího zátylku, neviděla už nic. Krev splývala
s vodou a tekla dál ke klapajícímu kolu. K mamince. K tatínkovi.
K Dorotce. Krev červená jako muškáty za oknem šťastného domova.
Ani na vteřinu se neustrnul nad zmařeným životem. Jediné,
co ho děsilo, byly mezi prsty protékající mlýn, postavení a pohodlný život.
Musí myslet, musí jednat. Nebude si mýt krev z rukou, nebude se snažit
zbavit zakrvácené košile. Ještě chvíli nechá Terezinu tvář ponořenou do vody,
kdyby jeho rána přece jen nebyla dost silná. Potom vezme mrtvolu do náručí a sehraje
nejlepší etudu svého života. Chtěl ji jen ještě vidět. Stydí se, že šmíroval.
Byla tak krásná. Jenže pak uklouzla a spadla na záda. Myslel, že má jen
vyražený den. Než se na jeho dlani objevila krev a pod dívčí hlavou nahmatal
ostrý kámen. Co si bez ní jen počne. Jaký bez ní bude jeho život…
Zátěž smutku se lépe nese na
více ramenou. Vojtěch do mlýna chodil i po pohřbu. Zdrcený svou ztrátou. U
potoka nechal postavit kamenný křížek, aby se na jeho milovanou nikdy
nezapomnělo. Tereziny rodiče se na mladého muže upnuli, potřebovali zalepit
prázdné místo v srdci. Jeho široká záda unesou jejich podlamující se
kolena. Nevadilo jim, když hladil Dorotu na místě, ze kterého Tereze vyprchal
z těla život. Nevadilo jim, když jí otíral slzy z lící políbením. Pojil
je přece smutek. Nikdo se nedivil, když se o hodech slavily zásnuby a na svatou
Kateřinu malá svatba. Všechny je přece pojil smutek. Terezino dívčí tělo se v černé zemi
sotva začalo rozpadat.
Měl všechno, co chtěl. Mlýn,
postavení, a pohodlný život. A navíc,
Dorotu s havraními copy. Stesk po milované sestře sice odčerpal kus její
neutuchající energie, ale bylo to právě tolik, aby se pod jeho doteky a příkazy
nevzpínala jako divoký býk. A pořád jí zbylo tolik, aby světélkovala, když ji
v noci tiskl k sobě. Byla mladá, zdravá, šťavnatá, a on ji měl
opravdu rád. Aspoň do té míry, do jaké jsou sobci schopní milovat. Brzy
zapadla. Vojtěchovo štěstí nemohlo být větší. Vyrostl až do nebe, mohl dokázat
všechno, co si zamanul. Přesně tak se cítil.
Rostl do nebe, ale kotníky mu už
ovíjely pekelné pařáty. Ať si každý myslí co chce, život je spravedlivý. A co
jednou do světa vyšleme po větru, to se nám dvojnásobně vrátí zpátky. A pokud
nás vesmír na chvíli nechá stoupat a dá nám, co si přejeme, i když nám to nenáleží,
je to jen proto, aby byl pád o to tvrdší a bolestivější.
Dorku těhotenství zmáhalo a vyčerpávalo. Dítě jí vysávalo
život z těla. Byla zima, tuhá a
dlouhá, a ona neměla kde přijímat. Nemohla se nechat naplnit bzučením včel a
sladkostí malin. A její muž, ten uměl jen brát. Ještě se dost nenabažil jejích
plných prsů a boků, chtěl je, pořád. Ona byla ale bolavá a unavená, odháněla
ho. A on pak zuřil a jiskry hněvu létaly světnicí. Říkali jim, ať vydrží, že
brzy bude lépe. První tři měsíce jsou
nejtěžší. Jenže ani v březnu, když se kraj otřepal ze sněhového závaží,
nebylo lépe. Právě naopak. Dorota byla unavená čím dál více. Když ležela
bezvládně v posteli, Vojtěch marně hledal světélkování, které tolik
miloval. Občas s děsem uskočil, když v ztrhané tváři probleskly
Tereziny unylé oči.
Rok poté, co začal spřádat své plány se sestrami
Karáskovými, se kruh uzavřel. Zdálo se mu o potoce, slizkých řasách a krvi.
Probudil se zpocený, krk mu ovíjel ledový strach. V jeho posteli bylo
opravdu plno krve. Pořád blouzní? Pak zařval hrůzou. Vedle něho ležela Tereza,
bílá jako duch a hleděla na něho prázdnýma očima. Vyjevená tvář, vytřeštěné
bulvy, černota otevřených úst. Teprve po několika minutách čirého děsu mu
došlo, že na vedlejším polštáři neleží dívka, kterou surově ubil kamenem, ale
jeho mrtvá žena Dorota. V noci potratila. Vykrvácela. Plod, který do ní
zasadil, ji vykuchal a vydrancoval. Přišel o dítě i světélkování. Zůstal mu jen
mlýn, postavení a pohodlný život.
Lidé ho litovali, že tak brzy přišel o druhou ženu.
Starali se o něj. Nosili mu jídlo a slova podpory. Uměl se přece ovládat! Byl
natolik silný, že nikdy neprozradil, proč ho Bůh trestá. Byl natolik slabý, že
svůj prázdný a nicotný život nedokázal ukončit. Vina ho sžírala zevnitř ještě
deset let. Deset let zbytečných dní zbytečného bytí. Umřel ještě před
čtyřicítkou. Možná na rakovinu. Ale kdo ví, co ho to vlastně rozleptalo
zevnitř.
U kříže se každý rok v červenci, v době, kdy
zrály rybízy a angrešty, objevila kytička pomněnek. A pak se pomněnkami modral
celý břeh kolem jezu. Postupně se do něho zase začaly chodit koupat děti a
v noci tajně milovat zamilovaní. Krev už dávno odtekla pryč... A i příběh sester, jež byly jako bílá a rudá
růže z jednoho keře, které servala neurvalá Vojtěchova ruka, utonul v mořských
vlnách a klesl až na samé dno oceánu…
♥
OdpovědětVymazat:-*
VymazatČetla jsem se zatajeným dechem. Moc krásný příběh...
OdpovědětVymazatDěkuji. P.
VymazatKrásné.
OdpovědětVymazatDěkuji. P.
Vymazatjeee, to je smutny :(
OdpovědětVymazatNěkdy to tak na člověka přijde... P.
VymazatMoc krásně napsaný příběh. Četla jsem se zatajeným dechem.
OdpovědětVymazatA já ho se zatajeným dechem psala... To bylo pod absolutním okouzlením místem a okamžikem...:-). děkuju moc! P.
VymazatDobrý, taková věrohodná místní pověst.
OdpovědětVymazatK místu se to váže, i když kříž tam není... Ale mlýn jo... A třeba jsem médium a jenom jsem to prostě nasála...:-D A strašně se mi to nechtělo nazvat "Kříž u potoka".:-) Díky! P.
VymazatKrasne cteni ;-)
OdpovědětVymazatDěkuju:-). Po strašně dlouhé době ze mě vybublalo něco souvislejšího a bylo to velmi povznášející...:-). P.
VymazatTak to je... Dokonalost. Smím se zeptat kde to kouzelné místo je? Byť smutný příběh, naplnil mě neuvěřitelnou energií.
OdpovědětVymazatJe smutný... Ale zase ta spravedlnost... Je uklidňující... Takovou magickou atmosféru má pro mě cesta vedoucí kolem bývalého dobrotického mlýna za Holešovem... Chodívám tam často a ráda a "sosám":-). P.
VymazatPeťul nádhera! Měla bys napsat knížku, a vydat ji se svými ilustracemi :)
OdpovědětVymazatPokud budu mít více takovýchto grafomanských záchvatů, mohla by být právě tato povídka tím správným základním kamenem, uvidíme...:-). P.
VymazatPéťo, klobouk dolů. Domnívala jsem se, že je to příběh z nějaké knihy. Minula ses povoláním.
OdpovědětVymazatNení všem dnům konec...;-). A děkuju moc za uznání! P.
Vymazat