Nechci, aby dnešní příspěvek vyzněl jako fňukání. Ráda bych si ale jednou připomněla nejen to hezké, co s sebou mé rozhodnutí opustit jisté zaměstnání přineslo, ale i těžkosti, které jsem překonala, abych na sebe mohla být pyšná... Ne že bych se chtěla babrat v nepěknostech, to vůbec. Mám ale až příliš selektivní paměť a sklon pamatovat si opravdu jen to dobré. A pak si po čase říkám: "Proč já jsem tehdy vlastně..." a opakuju ty samé chyby.
Co se teda během uplynulých tří měsíců na volné noze událo? Zvykám si na nový pracovní život. Je to opravdu něco úplně jiného, než na co jsem kdy byla zvyklá... Pořád se sžívám s novou rolí. Po učení se mi nestýská. To se mi podařilo odstřihnout dokonale. Asi to fakt bylo potřeba...
Co se týče nové role, té umělecké a podnikatelské, řekla bych, že se moje pocity a dojmy zmítají jako vlny na moři. Jsou týdny, kdy frčím nahoru. Jsem super výkonná, vyprodukuju spoustu věcí, ráno sednu ke stolu a prostě makám. A mám z toho radost a jsem opravdu šťastná. Tolik nápadů, projektů a já tomu všemu můžu legálně věnovat všechnu svou energii a nemusím si krást pár chvilek před spaním...
Pak jsou ale týdny, kdy si říkám, že bych se na to měla vykašlat. Že to prostě nezvládnu, že nikdy nedokážu prodat tolik, abych se uživila, že nejsem dost dobrá na to, abych to dokázala, že nikdy nemůžu vyhrát boj s papírováním a všemi těmi výpočty a odpočty a daněmi a podobnými hnusárničkami... Během takových dní mi pomáhá opakovat si dvě věty, které vyřkly mé dvě blízké duše: "Tohle je teď tvoje práce, a ty se ji musíš naučit zvládat." "Nesmíš chtít všechno hned, vždyť to děláš teprve chvilku!" Tak se snažím naučit, co se dá, orientovat se v nových situacích a pochytit od zkušenějších, jak na to, a taky se moc a moc snažím být trpělivá a zbytečně nepropadat panice...
Na co jsem rozhodně nebyla připravena a co mě dostalo, je ta nekonečná svoboda, na kterou se ale přímo váže nekonečná zodpovědnost a nutnost rozhodovat se. Učím se najít pracovní rytmus, který mi bude vyhovovat. Abych nepracovala moc nebo naopak málo. Jsem líný workoholik. Věděli jste, že někdo takový může existovat? Když převáží workoholická stránka mé osobnosti, pracuji do padnutí. Když lenoch, nedělám lautr nic. (A mám z toho samozřejmě výčitky svědomí.) Najít zlatou střední cestu se mi zatím moc nevede... Učím se nešílet z finanční nejistoty. Byla jsem zvyklá, že mi na účtu každý měsíc přistála určitá částka peněz, a to teď prostě není. A asi ještě dlouho nebude. (Buď trpělivá, Petro...) Učím se nenechat si zkazit radost z tvorby vším tím papírováním a účtováním... Pochopila jsem, že opravdu nemám obchodního ducha, ale pořád věřím, že kvalitní zboží si cestu k lidem najde. Že stačí tvořit, produkovat, věřit si...
A jak to během těch tří měsíců zatím probíhalo? Prosinec byl šílený. Přerod v pravém slova smyslu. I se vší bolestí, kterou takový proces přináší. Chtěla jsem odpočívat, ale hlava a tělo se bránily. Vymýšlely si různé pseudoproblémy a starosti, proč jako nemůžu být šťastná. Pracovat mi moc nešlo, tak jsem vyráběla "aspoň" dárky a tvořila věci pro sebe, na které před tím pořád nebyl čas. Jarmark před Vánoci byl velmi poučný. Pochopila jsem, jak je důležité vyrazit občas mezi lidi... Abych věděla, po čem je poptávka, co naopak moc úspěch mít nebude, a vyslechnout si nějakou tu pochvalu taky není k zahození, co si budeme povídat... Svátky byly úžasné. Asi že jsem po třech týdnech doma načerpala aspoň trochu energie a mohla jsem si tak užít všechna rodinná i kamarádská setkání, aniž bych u nich padala únavou. V lednu jsem se pustila do práce naplno. Odhodlaná uskutečnit všechny nápady, které se mi nakupily v zápisníku. Šlo to. Jásala jsem. Kreslila, barvila, stříhala, lepila a nadšením se mi točila hlava. Takový příval tvůrčího náboje jsem už dlouho nezažila. A pak najednou flashback. Zpátky do ulity. Strachy mě na nějakou dobu přemohly a našeptávaly mi, že nic neumím, že nic nedokážu. Zastihly mě ale už mnohem silnější, než jsem byla v prosinci, a tak jsem se jich za pár dní střepala a zase nasedla na ten kolotoč tvůrčí radosti. A znova, kreslení, stříhání, lepení, běhání mezi tiskárnou a obchody, spousta odeslaných emailů, euforie. Tak jsem se protvořila až do půlky února, a čekala jsem. Co bude. A bylo. Vlastně je. Zase ty pochyby. Ale víte co? Už jsou docela slabé a zvládnutelné. Neochromují, jen lehce otravují. A vím, že zase pominou, a že příště, až se ozvou, budou už jen docela malinkaté... Teď jsem ovšem připravena vyletět zase vzhůru. Cítím to v kostech.
Tak, a teď je na čase se pochválit, co že se mi jako fakt povedlo a pěkně si shrnout, co hezkého ty tři měsíce přinesly...
Co se týče zdraví, dávám se konečně dohromady. Je neskutečné, co dlouhodobý stres na člověku napáchá za škody. Už mi jde zase konečně číst. Prostě si večer lehnout do pelíšku a dvě hodiny se nechat unášet knihou. Úžasný! Do hlavy mi skáčou živé sny a příběhy, i během dne. To mi moc chybělo... Moje sebevědomí se vzpamatovává a už mi nevadí občas nad nějakou tou nedokonalostí mávnout rukou. Věci, které mě dříve válcovaly, vnímám jako výzvu. Dokážu se jim postavit a mít radost z toho, když je přemůžu. Rozpomínám se, jak je úžasné lenošit. Bez výčitek. Prostě odpoledne po práci nedělat vůbec nic a nehroutit se z toho... Občas už to i jde...
A pracovní výsledky?
- Kalendář. Moje malé velké vítězství. Tolik lidí mě od něho odrazovalo. Že kalendář nikdo nebude chtít a že je to zbytečná investice... Udělali jste mi takovou radost! Že jste o kalendář projevili zájem. Že jste mi dali najevo, že se vám moje práce líbí... A já jsem na sebe tak hrdá, že jsem si šla za svým a nevzdala se. Mimochodem. Až na jednu duši jste se ozvali a zaplatili všichni. Jde se tisknout, juch!
- Tištěná přání. Konečně jsem se do nich pustila. A daří se. Je mi totiž naprosto jasné, že stovka za originální handmade přání je fakt hodně. A že mi to přání dá tolik práce, že se mi ho za stovku ani nevyplatí dělat. Optimalizace práce. Zatím jsou k dostání svatební, narozeninové, promoční, miminkovské i kondolenční motivy. A rozhodně budu doplňovat dál. Zatím tvořím ve formátu 10 x 20 neotvírací karty. Určitě se časem ale pustím i do klasického obálkového formátu a otvírací verze... Pěkně postupně...
- Zvěřinec. Zvířecí kolekci jsem měla v hlavě už dlouho. Zatím jsou na světě tři verze přání a kraví plakát. Řadu plakátů se ale určitě chystám ještě rozšířit. Aby kravičce nebylo smutno. Nějaká ta slepička, králík... To jest můj plán na nadcházející týden.
- Zakázky. Dost lidí mě varovalo, že zrovna leden a únor jsou fakt hluché měsíce. No, jsou, co si budeme povídat. Ale i přesto se mi, vycimbaní z peněz po Vánocích, ozýváte, že byste chtěli tohle a tamto. Napíšete, když pro někoho chcete dárek. Vzpomenete si, když potřebujete pozvánku na oslavu nebo gratulaci ke svatbě... Zakázky jsou potřeba! Díky za ně.
- Spolupráce. Lezu z virtuální ulity. Plánuju, kam bych ty svoje věci upíchla. Nejdříve jsem chtěla navázat spolupráci s jednou kavárnou u nás ve městě. Odvezla jsem do ní nějaké své výtvory, ale paní mi po pár dnech psala, že se objevil někdo s podobným sortimentem a polovičními cenami a že mu dává přednost. (Já jsem teda onen sortiment neviděla, tak nechci být škarohlíd, ale nalepit ubrousek na krabičku, to bych za tři kila zvládla taky...) To je prostě chandra našeho kraje. Mít co nejvíc za co nejmíň peněz... Mrzelo mě to, nebudu se tvářit, že ne. Pak se ale objevila velmi, velmi příjemná "náplast" a alternativa. Jedna velmi energická a milá Bára otevřela v našem městě neskutečně krásný obchod. Pokud se vydáte do Frýdku, rozhodně se do něho vydejte! Takové projekty se musí podpořit! (I proto, že mým přáníčkům a plakátům a krabičkám to v takovém prostoru i kvalitní společnosti bude neskutečně slušet....)
Jsem zvědavá, co všechno se semele za další tři měsíce... Těším se na ně!
