Domov v detailech a příbězích

středa 3. února 2016
Máte v plánu koupit si novou věc. Třeba za odměnu nebo že budete mít narozeniny... Brouzdání po netu, pátrání v obchodech, a potom ta radost a vzrušení. Vůně novoty. Chvilkové uspokojení. Jenže pak se věc ošahá, opoužívá, vpluje do celku a je po okouzlení. Pokud člověk postrádá jiné naplnění ducha, snaží se ho ukonejšit radostí z čerstvosti. Z úlovku. Jenže to nejde donekonečna. Každá droga časem přeroste z euforie do pekla. 

Taky jsem materialistka. Mám ráda hezké věci a ráda se jimi obklopuji. Těžko se jim odolává. Radost z jejich výběru si ale dopřávám po dávkách a vybírám pečlivě, na čem každý den spočine mé oko i ruce. Někdy je docela užitečné pořádně se rozhlédnou a každou tu věc zase na chvíli vrátit na výslunní zájmu. Ke každé z nich se váže nějaký příběh. A právě ten jim dává hloubku a smysl.

Koberec. Tomu jsem dokonce věnovala samostatný článek. A inspiroval mě k tvorbě několika obrazů. Když už mě přestalo bavit neustále retušovat kontrast tmavě modrého koberce a Matyldiných chlupů, začala jsem pátrat po něčem tón v tónu ke kočce. Narazila jsem na tohohle krasavce a bylo jasno. Musím ho mít. Dost mě rozesmutnilo, když jsem se dozvěděla, že už se nevyrábí. Podařilo se mi ale přemluvit výrobce, aby pro mě vyšťoural z nabídky poslední kus, který se válel v obchodě někde na druhé straně republiky. Úplně se mi vybavuje ten pocit vítězné jízdy, když jsme ho jeli vyzvednou do Ostravy.

Hrnek. Neočekávaný dárek, který se přesně trefil do vkusu. To bývají vzácné okamžiky. Teta se strachovala, že se mi nelíbí. Byla jsem totiž tak dojatá tou krásou, že jsem se asi tvářila dost prapodivně...

Obraz. Přání ke svatbě v rámu. S překrásnou básní od Jana Skácela. "Dětství je to, co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí. Jak provázek a zbytek pout, jež lze i nelze rozetnout. Třeba nám život jinak káže... Kdo moudrý je, ten nerozváže motouzek, co nás s dětstvím spíná. A krásná pouta neroztíná." Čtu si ji z postele každé ráno.

Světlo. Obyč tuctovka z Ikea. Plast. Dost blbě se udržuje. Když si ale vzpomenu na tu radost, jak jsme ho poprvé poskládali a pověsili. Holé stěny, nová podlaha a prostor rozbíjely jen tyhle dva velké objekty. Pak jsme rozestavěli nábytek a zjistili jsme, že lustr je úplně mimo stůl. Visí tak do dnes. Na některý věci si člověk prostě zvykne...

Ořechy. Jeden strom u domu, kde jsem žila, druhý u chaty, kde jsem trávila dětství. Ořešák a líska. Stromy, které dávají mísy malých pokladů a stavby, které mě poslední dobou pěkně trápí...

Já. Moje příběhy si můžete přečíst všude tady na blogu. Doufám, že ještě nejsem příliš okoukaná a nepatřím do starého železa... (Takový nějaký bazar blogerek, ha ha...)

Na kuchyňské lince. Pamatuju si, jak jsem se rozplakala, když jsem ten modrý pruh viděla. Připadal mi děsivě šmolkový. Každý mi říkal, že se mi časem okouká. Okoukal. A hlavně moc hezky vybledl... O hrnci jsem psala tady... Když v něm nebatikuju, stráží zásobu granulí pro kočky, kterou jsme vyhráli vloni v tombole, a kterými chodím krmit toulavé kočky. Naše fajnovka je nebaští.

Vázy. Tu tmavší jsem dostala od kamarádky. Když mi ji dávala, řekla: "Prosímtě opatrně, mám strašný strach, aby se nerozbila." Jako by vyřkla zaklínadlo. V tu chvíli mi váza pukla v rukách, aniž bych cokoliv udělala. Strašně divný okamžik. Tak mi pak dala druhou. Ta už drží několik let. Větší vázu jsem pořídila vloni, abych měla na mužovy narozky do čeho udělat trifle ala Dita P. Strašná piplačka. Letos udělám určitě jiný dezert.

Krabice z Kazeta. Jednak mám radost, že se nějaký tradiční český podnik stále drží, je schopný se přizpůsobit současnosti a produkuje fakt hezké výrobky. Pak si taky vybavuju hrdinství, které jsem podstoupila, abych si ji mohla koupit.  Když jsem ještě učila, byla pro mě vzácnost dostat se do Přerova přes týden a oni mají v podnikové prodejně Kazeta o víkendech zavřeno. Tak jsem se o jedněch jarních prázdninách rozhodla, že je na čase sednout konečně samostatně za volant a jet. Ještě ve stařičké Felicii. Co vám budu povídat, parkovala jsem tehdy podélně asi na dvacetkrát, a než jsem projela všechny křižovatky a kruháče ve městě, byla jsem zralá na panáka. Ale zvládla jsem to... 


12 komentářů:

  1. Máte krásný domov ♥ Pro mě je to vždy balzám, koukat na tvé fotky a ty příběhy tomu dávají úplně jiný rozměr. Takový lidský. Popravdě jsem hned přemýšlela nad tím, jestli také mám nějaké takové příběhy skryté za věcmi - a nevím. Ale ráda bych.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Silvi, díky! Určitě tam ty příběhy jsou, jen si je vybavit a uvědomit si, že stojí za to je vyprávět;-). P.

      Vymazat
  2. Krásný detaily a hlavně ne ledajaký a to je to krásný, ty příběhy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Len. Takový můj způsob rozjímání... S foťákem...:-). Hledání půvabu... P.

      Vymazat
  3. Ách, to bylo krásné Peti :))

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné pohlazení, dnes jsem ho moc potřebovala, děkuji děkuji děkuji.
    Krásné dny, Peti.
    Bohunka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Bohunko, tak to mě moc těší, že jsem vám rozjasnila den;-). A ať je těch pohlazení ještě více, ne jen ode mě...;-). P.

      Vymazat
  5. Vzkazuji tetě, že by se trefila do vkusu i mně:) Nááherný:) Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavli, tuším, že nějaká taková kolekce teď frčí na Bonami. Tak buď najít nějakou ochotnou tetu nebo si udělat radost...:-). P.

      Vymazat
  6. Hrniec nás spája :-)
    Aj ja mám bývanie s príbehom a ešte aj odžitým :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc dobře, že ty příběhy žiješ a nenecháváš je jen tak míjet kolem...;-). (Společenstvo modrého hrnce:-)). P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!