Jaké to bylo? Dokonalé a vyčerpávající. V mnoha ohledech až na dřeň. Jela bych znovu? Ano, prosím, klidně hned! Oficiálně miluju Afriku celým svým srdcem, i poté, co jsme se konečně po desetiletích toužení na dálku poznaly osobně...
Před odjezdem
Nejsme žádní velcí cestovatelé, takže pustit se zrovna do takovéto cesty bez cestovky ve mě vyvolalo spoustu obav, se kterými jsem počítala i nepočítala. Kdybychom neměli přátele na ambasádě, u kterých jsme bydleli, a kteří nám radili se spoustou praktických záležitostí (víza, měna, doprava na místě, apod.), asi bych do toho nešla. A kamarádi, kteří cestovali s námi, a jsou na takové dovolené "na vlastní pěst" zvyklí, zase zařídili spoustu věcí ohledně letenek a parkování na letišti, což nám taky dost pomohlo.
Do Keni není povinné žádné očkování, ale velmi doporučená je vakcína proti žluté zimnici. To je zrovna choroba, na kterou není léčba, takže jsme neváhali. Jestli tohle očkování budete někdy absolvovat, tak počítejte s tím, že je to nálož. Já tyhle věci obecně snáším dost blbě, ale tentokrát to sejmulo i ostatní. Na druhou stranu raději dva týdny nepohodlí než řešit fatální následky, že jo... Navíc je to očkování doživotní, tudíž máme vystaráno. Potom jsme zvolili ještě očkování proti břišnímu tyfu, a já jsem si nechala přeočkovat tetanovku. Očko jsem si rozložila tak, abych mohla využít příspěvek od pojišťovny za loňský i letošní rok. Dva tisíce na ulici jen tak nenajdeš. Žlutou zimnici mi bohužel odmítla obvodní lékařka naočkovat, takže jsem musela do očkocentra. Jejich rétorika mi není blízká. Je to byznys, chápu, ale podle toho, jak se mi snažili vnutit všemožná léčiva a další vakcíny, jsem byla prakticky mrtvá už před odletem...
Můj první velký strach byl, jak to zvládne Matynka. Ona ty naše odjezdy fakt špatně snáší, a co si budeme povídat, už má svoje roky. Napíšu naprosto upřímně, že jsem se děsila, aby nám během té naší cesty neumřela. Už se nám jednou stalo, že si z nervů uhnala zánět močových cest, a to léčení nebylo úplně snadné. O hlídání jsem poprosila sousedku s rodinou. Starali se o Maty už vícekrát, a musím říct, že i tentokrát se s nimi měla výborně. Chodili za ní i několikrát denně, mazlili, vyčesávali, a pravidelně nám posílali fotky. Jsem za to nesmírně vděčná.
Můj druhý velký strach byl (a stále je) ohledně financí. Nechce se mi pořád dokola opakovat, jak pitomý jsem vloni měla rok. Ale prostě měla. Byla jsem ráda, že jsem se během podzimu vcelku stabilizovala, a to i po pracovní stránce. A co si budeme povídat, zrovna leden a únor nejsou v rukodělné tvorbě ideální měsíce na "syslení" peněz. Jenže... Kdy je ideální doba na to, splnit si sny? To by člověk taky nemusel dočkat, že jo... Protože kdybych chtěla odjet o dvacet kilo lehčí a sto tisíc bohatší, tak bych taky nemusela odjet vůbec. Každopádně předem děkuju za vaše objednávky a zadání, protože následující týdny se myslím bude rozhodovat o tom, jestli u tvoření zůstanu nebo jestli se na tu nekonečnou nejistotu vykašlu a budu si hledat práci. (Nechce se mi, ale přiznávám, že jsem z toho "vlnobití" posledních roků už dost vyčerpaná.)
Cesta tam (7. - 8.3.)
Pojďme ale k radostnějším věcem. Letěli jsme z Vídně, kam jsme dojeli autem, přes Istanbul, do Nairobi. Cesta byla dlouhá, ale naštěstí bez komplikací. Překvapilo nás, že turecké aerolinky podávali během obou letů teplé jídlo i svačiny. S tím jsme úplně nepočítali, ale aspoň nám sváča z domu zůstala na další cestování. Jo, vlastně jedna malá komplikace nastala. Hned ve Vídni nám zabavili paštiku. Prý že je moc tekutá. Zajímavé je, že tuňák jim nevadil. To se ale přece nedělá, zabavit Čechům na dovolené paštiku!
V Nairobi je oproti našemu času dvouhodinový posun. Přiletěli jsme kolem třetí ráno místního času. Vyzvednutí kufrů bylo navzdory očekávání v pohodě. Pak jsme si ještě museli ulovit taxíka, aby nás odvezl "domů", reálně to ale vypadalo tak, že taxikáři lovili nás. Moc šťastnou ruku jsme neměli, dokonce jsme posledního půl kilometru museli dojít pěšo, protože auto, kterým jsme jeli, nějak nebylo schopné vyjet do závěrečného kopce. Naštěstí jsme ale byli v bezpečné a střežené čtvrti, takže jsme ten noční pochod s kufry zvládli. A taky to byl víceméně jediný zádrhel s taxíky a různými přepravci za celou dobu.
První den jsme strávili dospáváním po cestě a vítáním se s hostiteli. Ti nás vzali do směnárny a taky obchodu, vysvětlili nám co a jak. A já jsem bohužel velmi záhy zjistila, že se mi nedýchá blbě jenom kvůli únavě, vysoké nadmořské výšce (Nairobi leží v cca 1700 m. n.m.) a klimatu, ale že jsem chytla bacila, který trápil mého muže před odjezdem.
Den první. (9.3.) Národní park v Nairobi.
Tak jasně, proč to absolvovat jednoduše, když to jde složitě, že jo. Přece si ale nenechám pokazit životní zážitek nějakou nemocí. Takže jsem si prostě řekla, že to zvládnu, a ládovala se horem dolem vitamíny a léčivy. Tolik různých pilulí a foukátek do krku i do nosu jsem teda už hodně dlouho nespotřebovala. Na jednu stranu, vítr a prach při jízdě na safari nejsou pro nemocné dýchací cesty nic moc, na druhou se ale pořád přece jen vezete a nemusíte nikam chodit ani šplhat, takže se to zvládnout dalo.
Na safari se jezdí hodně brzo ráno. Park otvírá v šest, ale než se proderete jinou divočinou, a to ulicemi hlavního města, tak to taky trvá. Vstávali jsme tedy před pátou ranní. Takže vlastně ve tři, protože biorytmu chvíli trvá, než se časovému posunu přizpůsobí... Celkem nás bylo sedm, čtyři dospělí a tři děti, takže jsme se do safari auta vešli tak akorát. Spolehlivého řidiče nám doporučili hostitelé. Jmenoval se Paul a byl opravdu šikovný. Řidiči se v parku dorozumívají přes vysílačky a informují se o tom, kde je co zajímavého k vidění. Asi jsme měli obrovské štěstí, ale hned při tomto prvním výletu jsme viděli lvice s koťaty, což je dost velká vzácnost, a taky jsme byli tak blízko nosorožců, že jsme se jich skoro mohli dotknout. Asi ani neumím popsat, jak nádherné to bylo, ale fotky snad vypoví víc.
V rámci tohoto prvního safari jsme navštívili taky sloní sirotčinec. Abyste tam mohli, je potřeba si zarezervovat místo předem. Vstup stojí dvacet dolarů, které jdou na ochranu a záchranu těchto nádherných tvorů. Pohladit si slona pro štěstí, splněný sen.
A když už jsem zase u těch peněz, safari není vůbec levná záležitost. Pro představu, vstup do parku stál 43 dolarů na dospělého a 120 dolarů za auto a řidiče na den. Když se to zhruba sečte, jednodenní výlet pro dva vyšel kolem čtyř tisíc... Kamarádi si pak poslední den před odjezdem půjčili od hostitelů auto a jeli do parku ještě jednou sami. Na tom by se možná dalo ušetřit. A měli asi taky štěstí a zase viděli spoustu zvířat, lvi i nosorožce. Protože někdy prý bez řidiče člověk nevidí "ani tlapku, ani kopýtko". Jenže třeba my jsme se s Tomem shodli, že bychom si ani jeden netroufli řídit po Nairobi (jízda vlevo a v totálním chaosu), natož po parku. Tak je to asi o osobních schopnostech a odvaze...
(Povídání o tom, jak si vyměnit hygienické pomůcky uprostřed národního parku si raději nechám po sebe. Jak jsem už psala, proč to absolvovat jednoduše, když to jde složitě...)
Den druhý a třetí. (10. - 11. 3.) Národní park Amboseli.
Původně jsme chtěli jet do Amboseli taky na otočku, ale naši hostitelé nás přesvědčili, že se to sice dá, ale je to zbytečně náročné, a že je lepší tam přespat. Jsem moc ráda, že jsme na ně dali. Cesta byla opravdu dlouhá a náročná, chaos na silnicích nevládne jen v hlavním městě. (Předjíždí se zprava, zleva, po krajnici, v protisměru, a mezi tím pochodují krávy, kozy i lidé...) Ale hlavně už jenom i to přemístění k hranicím s Tanzánií byl zážitek. Já jsem neusnula ani na minutu, navzdory kulminující nemoci, protože jsem celou dobu koukala z okna. Na krajinu, na vesnice, na trhy, na slumy. Je to fakt úplně jiný svět.
Z čeho jsem byla úplně unešená... Zrovna kvetly akácie. A taky bylo po dešti a nebe bylo plné bílých chomáčků mraků. A ono to celé vypadalo, jako když u nás kvetou stromy. Jenom se v té scenérii občas prošla žirafa nebo proběhla zebra. Nádhera.
Do Amboseli se jezdí za slony a Kilimandžárem. Slonů jsme viděli spousty, i velmi z blízka, a i vrchol hory na nás z mraků na chvíli vykoukl. Díky nocování přímo v parku jsme mohli na chvíli vyjít mimo naši "ohradu" přímo do savany, na kterou rychle padala noc. Bylo to děsivé a fascinující. Kromě slonů jsme viděli taky hyeny, spousty "antolip" (jak se pravidelně ozývalo nadšené halekání z našeho auta, a já už jim jinak neřeknu), žirafy (i když těch v parku moc nebylo, protože je prý mimo jeho hranice více zeleně a tak utíkají pryč, stejně tak zebry), pštrosy, pakoně, buvoly; u jezer spoustu druhů vodního ptactva. Uprostřed parku je malý kopec s pozorovatelnou, kam jsem se nakonec se sípáním a chrchláním taky vyšplhala (jako, byl to takový krtinec, ale mě bylo fakt blbě). Když jsme scházeli dolů, začali se zrovna kolem parkoviště shlukovat sloni, kteří putovali k vodě. Tak blízko se k živoucí prehistorii ve volné přírodě už asi nikdy nedostanu. Kdyby chtěli, přeběhnou cestu jako nic a zašlapou nás do prachu. Byli jsme jim ale úplně šumák... Měla jsem dojetím na krajíčku, přiznávám.
Mimochodem, jednoho sloníka jsme pak v autě vyrušili při přecházení cesty. Popoběhl a zatroubil na nás. To byl tak nádherný zvuk, že jsem se na vteřinu cítila absolutně šťastná. Ne že bych nebyla šťastná po celou dobu pozorování zvířat, ale tohle bylo až do morku kostí... Kéž bych si to pamatovala navždy.
Den čtvrtý (12. 3.) Odpočinek
Po těch třech dnech naplněných až po okraj jsem si potřebovala akutně odpočinout. Dospat se a trochu se vypotit. Taky to všechno vstřebat. Prohlédnout si zážitky uvízlé ve foťáku... Kamarádi vyrazili na hory, a my jsme zaparkovali v lůžku. Bodlo to, pak už se mi začalo dělat líp.
Odpoledne jsme teda ještě vyrazili do obchodu se suvenýry. Naše první zkušenost s nákupem dárků byla tristní. Řidič nám po cestě do Amboseli zastavil v prodejně rádoby masajských výrobků. Povětšinou to byly kýče dovezené z Číny nebo Indie. Vybrali jsme pár malých dřevěných zvířátek, která vypadala celkem autenticky, že aspoň něco, a vydali jsme se smlouvat. Tři pidi figurky, které by s trochou snahy vydlabal i náš čtyřletý spolucestující, a jeden otvírák na pivo, v ceně jednoho mého originálu? Aha... Začala jsem se smiřovat, že tentokrát dárky nepřivezeme, ale pak nás Monča se Štěpánem poslali do obchodu s pevnými, a hlavně rozumnými cenami. Dárková mise zachráněna.
Den pátý (13. 3.) Národní park Hell´s Gate a jezero Naivasha
Původně jsme chtěli ještě do parku Masai Mara. Jenže by to byla ještě delší a nákladnější cesta než do Amboseli, tak jsme to odpískali. Místo toho jsme zvolili jednodenní výlet do parku Hell´s Gate a k jezeru Naivasha, a já jsem za to moc vděčná. Byl to krásný a pestrý den.
Hell´s Gate je místo, kde měla dům Joy Adamsová. Jo, jo, to je ta "mamka" lvice Elsy. Jsou zde nádherné skalní útvary a taky horké prameny. S průvodcem se můžete projít ve skalních soutěskách, ze kterých padají "vodopády" horké vody. Pro mě bylo jedno místo opravdu "bránou do pekel", protože jsem musela slanit asi čtyřmetrový sráz. Kdo mě zná, ví, jakou hrůzu mám z výšek. No, dala jsem to. Špinavá jak prase a s pár modřinami, ale dala. Kousek od parku jsou malé lázně, kde se v těch teplých pramenech můžete koupat. Tam jsme ale nešli, protože jsme chtěli stihnout ještě něco jiného a taky horko bylo dost i bez horkých pramenů.
To "něco jiného", co jsme chtěli stihnout, byla plavba loďkou po jezeru Naivasha. Tam se jezdí za pozorování vodního ptactva a taky hrochů. Pelikána jsme si výměnou za rybku pohladili, hrocha naštěstí ne. Ale pár jich kolem naší loďky proplavalo, a to bylo, přiznávám, jenom o něco málo děsivější než to slaňování. Věděli jste, že zvíře, které v Keni ročně zabije nejvíce lidí, je právě hroch? Loďkou jsme dopluli ke Crescent Islandu. Jestli chcete zažít velmi kontaktní safari, tak právě tady. Volně se procházíte po ostrově a kolem vás jsou stáda zeber, žiraf, vodušek, pakoňů. Občas i ti hroši se vyskytnou na břehu, ale od těch se raději držte dál.
Na fotkách si můžete prohlédnout už i fotky od oceánu, ale o tom, a ještě i o dalších divech, které jsme viděli, zase příště...
Ohromné, odvážne, neskutočné a krásne!:-) Darčeky a zvieratá moc pekné :-)
OdpovědětVymazatDěkuju, Alenko. P.
VymazatPeti, krásné fotky, moc hezké čtení. Obdivuji vás, že jste měli odvahu. Odvahu vystoupit ze své komfortní zóny, pustit se na takovou cestu, jít si za svým snem... Život je krátký na odkládání některých věcí na "až..." Moc na tebe myslím.
OdpovědětVymazatAlčo, díky moc. Občas samu sebe překvapím, co všechno jsem vlastně schopná přežít a prožít...:-). Každopádně zrovna tahle cesta patřila k nádherném a naplňujícím záležitostem, tak jsem za to neskutečně vděčná. P.
VymazatJedním dechem.....úžasné!!!!
OdpovědětVymazatLiba
Děkuju moc, Libo. P.
VymazatOpravdu úžasné jak odvaha,tak fotoreportáž
OdpovědětVymazatMarta
Marto, díky moc, bylo to celé úžasné!♥ P.
Vymazat