Jak je taková ta otázka, čím jsem chtěla být, když jsem byla malá. Upřímně, moc si to nepamatuju. Ale když na to ne tak dávno přišla řeč, máma říkala, že jsem od malička tvrdila, že chci cestovat po světě a kreslit zvířata do encyklopedií. Asi na tom něco bude. "Království zvířat" s fotografií lva na obálce jsem prolistovala snad tisíckrát, a vybavuju si, že jednu knížku jsem skoro celou překreslila do takového notýsku. Kéž bych i dnes dokázala vyjmenovat všechny druhy antilop. A pak jsem ode dědy dostala knihu afrických bájí a pohádek "Kimuri" a byla jsem lapená. Jo jo, od toho dědečka, o kterém se mi zdál nedávno ten velmi živý sen...

Začala jsem toužit po cestě na safari. Vidět všechna ta divoká zvířata naživo. Dotknout se kůry baobabu... Už už to vypadalo, že se mi sen splní se svatební cestou. Jenže tehdy vypukla pandemie eboly, a cesty do Afriky byly zakázané. A tak jsem odletěli na Bali, a byla to vskutku nádherná alternativa. Tvrdila jsem tehdy, že na desáté výročí svatby určitě na safari pojedeme. A pak se můj africký sen celý nějak rozplynul ve všech těch starostech dospělého života, a že jich nebylo málo. Desáté výročí jsme "oslavili" někde mezi stěhováním a malováním a taháním krabic, a vlastně jsem si na něho vzpomněla, až pár dnů "po". A to jsem byla tak vyčerpaná, že jsem na nějaké slavení neměla sílu ani myšlenky.

Co nemá být, to nebude. To vím až moc dobře. Ale ono taky asi platí, že co má být, to nastane...

Před třemi lety si u mě byli Monča a Štěpán vyzvednout originál "Jaro v Beskydech". Jsou na něm naše milé beskydské kopečky, po kterých, jak Monča říkala, se jí bude stýskat. Chystali se tehdy totiž na cestu do Keni, pár let tam žít a pracovat. Byla jsem nadšená, že aspoň ten můj obraz se "podívá" do Nairobi. Pozvali mě: "Však přijeď obraz navštívit." Jo jo, jasně, třeba jednou... Uplynulo pár měsíců, vlastně let. A Ti dva se rozhodli vzít, jak jinak než v Beskydech, a já měla tu velkou čest jim připravit svatební grafiku. Opět jsme se setkali, a opět proběhlo pozvání. "Já myslela, že je to jen ze zdvořilosti, přece vás nebudeme otravovat..." "My to myslíme vážně, přijeďte!" "Ale s námi by chtěli i přátelé, a oni mají tři divoké děti...," pokoušela jsem osud. "To je v pohodě, dorazte všichni!"

Páni... Tak že bychom přece jenom opravdu odjeli? Třeba příští rok na podzim...? Někdy...? Moje kamarádka mi láskyplně říká, že jsem "lenochod", a já ji stejně láskyplně tituluju "tryskomyší". Někdy jsme ze sebe na mrtvici, ale myslím, že je to vzájemné ovlivňování pro obě dost prospěšné. A tak "tryskomyš" zavelela: "Jedem co nejdřív, nebo to zas nevyjde." A já jsem jí dala za pravdu. Protože kdy bude správná doba na splnění životního snu? Vždycky bude něco, proč to teď nejde. Starosti, problémy, omezení... Tož tedy, jedem... Už za chvíli. Uff...

Když zapátrám v paměti, myslím, že jsem taky toužila zkoumat a dokumentovat podmořský svět... Mám tu nějakou mořskou bioložku...?

Mám tady dva volné originálky, které můžeme aktuálně přepočíst na cca dva vstupy do národních parků... "Soulmate" formátu A5 inspirovaný příběhem Joy Adamsové, cena 2000 Kč bez rámu. A "Africký sen formátu A4, cena bez rámu 3500 Kč.