Přeskočme ten šílený týden, kdy jsem žonglovala tvoření zakázek mezi migrénami a střevními obtížemi, a podívejme se na dny, kdy už mi bylo fajn, a které jsem strávila u mamky, a následně i na jižní Moravě, třeba na prodejní akci v Sonnentoru...

Pomalu se loučím s domem. Ten nejbolestivější proces odpoutání se už mám dávno za sebou, ale stejně se musím hlídat, abych nebyla příliš nostalgická. Je čas jít dál, a funkcionalistické luxfery i schodiště přenechat zase jiným rodinným příběhům. Myslím, že ještě přijde doba, kdy o těch našich, které se v jeho zdech odehrály, sepíšu román. Nějakou rodinnou ságu. A nikdo mi nebude věřit, že se to všechno fakt stalo... Momentálně v této záležitosti cítím hlavně velkou úlevu. Vyhrála jsem dvě velké životní bitvy. Tu důležitější sama se sebou, abych se naučila nechat i ty nejbližší najít vlastní sílu, a nebrat na bedra, co je jejich... A onu ušetřenou sílu využít k tomu, abych nikdy nepřestala věřit, že všechno dopadne tak, jak si přeju. Jsem na sebe pyšná, myslím, že byly okamžiky, kdy jsem byla jediná, kdo to nevzdal... To nejhorší máme za sebou, a teď už se jen díváme kupředu. Rýsuje se nové krásné místo k životu pro mámu, a já opět nepřestávám věřit, že i tato už radostná "budovací" fáze dopadne přesně tak, jak si přejeme... 

Trochu jsem hrabošila ve sklepě. Nerada bych, aby se při vyklízení všechno bezhlavě vyhazovalo, takže jsem začala už teď rozdělovat věci, a nabízet je lidem, u kterých mě napadlo, že by se jim mohly hodit... Nějaké staré nádoby jsem nechala na vánoční aranžování, retro hrnky se přes sítě udaly hned, a taky mě tam čekají dvě křesla a židle. Jsem odhodlaná je vrátit do života, ačkoliv při představě vší té práce kolem se mi trochu rosí čelo...

S mamkou jsme si udělaly výlet do Kroměříže. Vybrala jsem si vánoční poukázky do oblíbeného butiku a koupila si nové šaty. Mám ráda styl módy, kterou tu nabízí a taky se mi hodně líbí, že prodávají etické značky... Druhé šaty za léto, já teda válím!

Z Holešova jsem pak přejela na jih, kde jsem opět zakotvila u kamarádky Lucky. Čekala nás totiž prodejní akce v Sonnentoru. To bylo totiž tak... Když Lucka začala rozjíždět svou krásnou lněnou kolekci, říkaly jsme si: "To by bylo tak fajn jet společně někam na trhy, třeba do Sonnentoru, že? Tam je to takové milé místo..." A hned asi za dva dny jí právě ze Sonnentoru psali a pozvali Divokou pekárnu na eko den...  Někdy to funguje rychle, to plnění přání... 

Byla to moc příjemná akce. Mám upřímnou radost, že si moje grafiky našly místo v několika nových domovech. A taky mám radost, jak jsem se od svých začátků posunula v sebejistotě. Když si uvědomím, kolika strachy a bloky jsem byla spoutaná, až se mi nechce věřit, že jsem to podnikání fakt dokázala rozjet. Třeba přijmout kompliment od muže. Teď myslím ohledně práce... Jo jo, jsem přesně ten případ "otec se o mě nikdy nezajímal a tak neumím přijímat chválu od mužů"... Nebo se třeba nezhroutit z věty: "To je drahý!" Pojďme si to trochu rozebrat... To že vám připadá, že je něco drahé, neznamená, že to drahé opravdu je. "Je to mimo mé finanční možosti." "Nejsem ochotná tolik zaplatit." To jsou vhodná vyjádření, která popisují váš vztah k dané věci... "Ten kalednář je jako od Pirelliho nebo co, že tolik stojí...?" "Ne, je ode mě. Je to autorský kalendář, který jsem neslepila z už dříve vytvořených projektů, jenom abych měla nějaký kalendář, ale cíleně jsem do něho vytvořila cyklus dvanácti grafik, na které jsem fakt pyšná, a proto si ho cením na 700 Kč. Navíc je to limitovaná edice 60 tisků, takže pokud se vám moje práce líbí, bude ještě do budoucna nabývat na hodnotě..." Ano, takto jsem dokázala odpovědět, místo aby se mi sevřely vnitřnosti a sevřelo hrdlo. No nejsem já šikovná? Jsem... Naopak zachycené útržky: "Ty jo, to je od nějakého akademického malíře...?" nebo "Vy jste ale určitě vystudovaná výtvarnice, že?" mě hodně pohladily... 

Na akci jsme s sebou uvázaly jeden velký letní věnec na ukázku, abychom upozornily na náš květinový workshop. Než jsme stihly někoho nalákat, věnec byl prodaný a měly jsme objednávku na další čtyři... Ty jsme tedy ještě umotaly, ale další už ne. Ne ne. Pěkně se to přijďte naučit, 11. září do Bořetic... TU najdete podrobné info. 

(Rodinný obraz na fotkách je pro Terezku Kramerovou. Vždycky, když nasdílí, co jsem pro ni vytvořila, udělá mi trochu vítr na socsítích... Momentálně další rodinné nejdřív listopadu, jo?)