Morana

úterý 4. února 2020
Ne jen smrt a zmar, ale i zklidnění, rozjímání, odpočinek, vnoření se do nitra a myšlenek, a díky tomu následný vývoj a znovuzrození. Morana přikryje pláštěm ze sněhu a tmy krajinu, aby se vše ztišilo a ulehlo k posilujícímu spánku. Však my to letos, kdy je její vláda tak slabá a mírná, poznáme, jak je potřeba, aby vládla pevnou rukou. A zkuste s jásotem vítat léto, když vlastně nikdy neodejde... Všechno si musí odpočinout a nabrat sil, i ty omračující barvy a dokonalé vůně, které nás brzy čekají... Kéž bychom mohli a uměli více plynout v toku přirozených cyklů.

Podle mě i v lidském životě existují cykly podobné těm přírodním. V dobách jásavých a šťastných bychom měli mít na mysli, že netrvají věčně, ale ne kvůli strachu, že pominou. Ale abychom si je nekazili malichernostmi, radost našerpali, co to dá, a užili si je plnými doušky. V dobách tmavých zase nesmíme přestat věřit, že úleva brzy přijde... 

Jsem expert na vzpouzení se situaci. Kolikrát si ji zbytečně ztrpčuju a nakládám si ještě víc. Nebojovat, vnořit se... Pracuji na tom. Morana mě svým pláštěm brzdí už dlouho, a já místo abych čerpala síly, válčím a nezískávám tak nic... Nicméně události se opět dávají do pohybu, a já cítím, že horizont a východ slunce je už blízko. Postavit se čelem křivdě, lidské hlouposti, hamižnosti a nespravedlnosti je tak těžké. Učím se být proto vzteklá a sobecká. Vzteklá, abych v sobě nedusila to, co se mi nelíbí. Já blbec se bojím ventilovat, abych náhodou někoho neranila, ale že tím ubližuju sobě, to mi došlo vlastně až nedávno. A stejné je to se sobectvím. Důlěžité je to, co chci a potřebuji já. Nemůžu se snažit zachránit každého, dělat větrolam, stopku pro spuštěné laviny. Když se na mě nějaká valí, jakože se to teď děje, nesmím se bát ji pustit dál, hlavně zachránit sebe. Musím se naučit dělat nepopulární řešení a nesmím se bát být i bezcitná, neumožňuje-li to situace jinak. Pro supercitlivého jedince velký úkol...





P.S.: Přání do vesmíru. Jsem šťastná, že se moje obrazy líbí. Přeju si, aby si je lidé kupovali za adekvátní cenu, tedy za tu, která mně připadá dostatečná. Přeju si, aby si moje obrazy našly cestu k lidem, ke kterým patří...

7 komentářů:

  1. Peti,ta je kráááááááásnáááááá!!!!!Z.

    OdpovědětSmazat
  2. Petí, jak nám kdysi napsala Jana z Kohoutího vršku:
    i kdyby vám srdce na kusy rozštípali, nikdy neklesněte. ve vlastních očích především.
    Víc než složenky, syn atd...mě ubíjí to dusno ve vztazích v naší rodině. Ta faleš.
    A protože opravdu pomáhá se odstřihnout od těch, co vyvolávají jen hádky stres a bolení břicha, odstřihla jsem se.
    Teď jsem smazala x odstavců....
    Ano ano, držet hubu a krok, nebýt drzá (říkám jiný názor), nebýt pořád uražená (únava vztek, že je člověk s těmi názory sám), nebýt nevděčná (ano odmítám "pomoc", která je pro syna nevhodná)...atd. Mlčet, ať jsou maminka a sestřička spokojené.
    Je mi úplně jasné, jak jsem teď ta černá ovce, ale ...jsem relativně ve větším klidu.
    Být sobec, když se to takto přečte, zní to nelichotivě - ale vím, co a jak žiju já, že potřebuji mít energii pro syna a pokud jsem náladová protivná unavená, je to vidět. A nemůžu se na něj zlobit, že se vzteká, když to vidí i u mě.
    Takže být sobec opradu pomáhá.
    A Ty, která bys teď opravdu potřebovala takové to "šťastné vakuum", bublinu bez trablů:-), máš plné právo být sobec a ty laviny pouštět dál.
    Morana je v Tvém provedení nádherná baba:-)
    A viděla jsem, jak jsi vyšvihla manželovu podobu, EXCELENTNÍ, drahá:-)
    Už jsem x psala email, smazala...polepším se.
    A Wollnerovo oblíbené:"KLIDNÉ DNY, POKUD TO PŮJDE"
    Magda

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Magdi, naše dny budou všechno, jen ne klidné. Ale co, aspoň se to všechno nějak hýbe, a my se nedáme, a vybojujem, co se dá...;-) Jestli mi ta bublina bez trablů bude jednou dopřána, tak to bude snad zázrak... A zbytek je vážně spíš na soukromou korespondenci...;-) Děkuju moc, za Morenu i za Toma:-) P.

      Smazat
  3. Moc krásné obraz i slova. Já si tohle uvedomila v mateřství, jak nás naši předkové a ry zase jejich nenaučili zpracovat emoce, neventilovat ale v sobě dusit, jak je důležité vypadat před ostatními a nemyslet na sebe. Moje dcera je moje učitelka, učíme se to spolu. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nevím, zda za to mohou předci v našem případě (těžká doba, málo času na city???), ale já když ve slabé chvilce dala emoce najevo, dopadalo to takto.
      Chvíle smutku, když jsem se sesypala, syn dost zle nese, že je jiný...a já to neodčaruju, že.
      Reakce: CO JE, ONA UŽ ZASE ŘVE?
      Chvíle hrdosti a pýchy, že syn jel busem poprvé sám do školy.
      Reakce: JEŽIŠ, NEŘVI.
      Výsledek? Při návštěvách se hlídat neprojevit moc smutku, moc radosti.
      I jsem si říkala, že to rozsekne syn. Aspergeři si neberou servítky, neznají kouzlo slovních obratů, takže tu slovní exploízi odpálí na první dobrou.
      Takže když x-krát prohlásil:"Proč jsi zlá? proč mluvíš tak ošklivě?" - já mu záviděla, že umí něco, na co my jsme x let neměli koule (pardon) - dotyčná se ale nikdy za nos nechytila, naopak syn dostal, jak to mluví.
      NO JAK - DAL NAJEVO, CO SI MYSLÍ A CO BYLA PRAVDA. Jenže to se u nás nesmí...
      Omlouvám se, že to sklouzlo do osobní roviny, ale jak jste napsala o tom dusení emocí, to bylo jak otevřít (můj) papiňák:-))
      Magda

      Smazat
    2. Marťo, nejednou jsem četla, že naše generace je ta překlenovací, která má za úkol si tohle všechno uvědomit, a nepředávat dál zažité vzorce a okovy... Tak kéž se to daří...;-)

      Magdi, hodně štěstí při nárážení do ledových zdí... Dělej, jak cítíš, bez ohledu na reakce. Já si vždycky řeknu, že když to nepustím, ublížím tomu nejdůležitějšímu člověku, tedy sobě. Ale někdy je to fuška, jako bych měla v hrdle záklopku...

      P.

      Smazat

Děkuji za komentář!