Únorové vnory

úterý 11. února 2020
Název měsíce únor údajně pochází ze staroslověnského "vnořiti sě", což znamená, že se v tomto období lámou ledy a noří se do vody. V přírodě to na žádné pukání ledů nevypadá, ovšem v mém nitru, tam se dějí věci. Vnořená jsem dokonale. 

Mám pocit, jako by vloni v mém životě nastaly snad všechny situace, kterých jsem se bytostně bála, a před kterými jsem se snažila utíkat. Vřídky naplněné bolestí a smutkem praskly, a mě nezbývalo nic jiného, než si to všechno, co se z nich vyvalilo, prožít. Když jsme byli před pár lety na Žítkové u domu poslední bohyně, přála jsem si nějakou takovou moudrou průvodkyni potkat, aby mi pomohla rozvíjet duši a pracovat na vlastním vědomí i nevědomí. Potkala jsem ji, vlastně to ani netrvalo tak dlouho. A díky její podpoře a vedení jsem ustála zatím vše, co se mě snažilo srazit na kolena, a co víc, podobné situace jsem se naučila nevnímat jako "konečnou", ale jako příležitosti k seberozvoji. Všechno se snáší mnohem lépe, když se naučíte najít smysl toho, co se děje. Potom se totiž začnou otvírat cesty, jak ze tmy odejít pryč, k mnohem hezčím a příjemnějším prožitkům. Letošní rok taky nebude snadný. Bude dřina vykonat všechno, co nám napsal na list úkolů. Cítím ale, že už nás nebude držet přimáčknuté v bahnité lázni jako "devatenáctka": "Ještě se v tom pěkně vyráchej, ještě jsi nic nepochopila." Naopak, vidím prozářené horizonty, které nás čekají. "Tak jo, utíkej, holka, už můžeš, jsi připravená." 

Když se člověk přestane vzpouzet a chytí se toho správného toku, po kterém může plynout, je to nesmírná úleva. Pro mě je to strašně těžké, kolikrát plavu proti proudu do úplného vysílení, a teprve potom, až už opravdu nemůžu, mě proud strhne sám, a já najednou vidím, že jsem měla přestat bojovat už dávno. Život popsaný v kostce. Jsem velmi vděčná za to, že díky seberozvoji čím dál tím více umím naslouchat tomu, kterým směrem se vydat. "Tohle letos pusť, nebojuj, zbytečně by sis ubližovala, správný čas teprve přijde. Tady naopak zaber, teď je vhodná doba, přijde odměna, když to dokážeš," nadiktovala mi letošní "dvacítka". Tak jo.

Vnímám, že jedním z důležitých úkolů pro letošek je "tělo". A když tak bloumám po virtuálním světě a pročítám texty žen, které mě inspirují, není to téma jen pro mě. Z loňska jsem vyšla poměrně dost zdevastovaná i po fyzické stránce. Na začátku roku mi v hlavě začalo blikat: "Tak, děvče, a ty se teď o sebe začneš pořádně starat, a budeš o sebe pečovat, protože jinak prostě pojdeš." A tak jsem najela na ozdravný režim. Jemně, nenásilně, po svém. Bez výčitek a láskyplně. Pomalu upouštím od hříšků, které mě až tak nebolí pustit, a stejně tak polehoučku najíždím do režimu, který mi dělá dobře, vracím se k osvědčeným věcem. Třeba k rehabilitačnímu cvičení a nebo k dlouhým procházkám... Po měsíci můžu říct, že změny jsou fantastické. Pro vnější svět těžko zaznamenatelné, ale pro mě naprosto zásadní. Poslední dny jsem si řekla hned několikrát: "Já jsem na tebe tak pyšná, Petro!"  

A jak to tak bývá, všechno je provázané se vším. Když se člověk rozhodne sloupnout nánosy z těla, nelze tak učinit bez odhalování nánosů vnitřních, a naopak. Hodně se mi teď děje to, že se mi vybavují situace a s nimi spojené emoce, které jsem prožila jako dítě nebo v dospívání, a absolutně jsem si s nimi tehdy nevěděla rady. Bolely mě, zraňovaly a ubližovaly mi. Nyní se na ně můžu podívat jako dospělá žena a konečně se s nimi vypořádat. Najednou mi docvakává tolik věcí a uvědomuju si, jak strašně někdy ubližuju sama sobě, protože jsem se tak kdysi naučila vyhýbat nepříjemným událostem... Doporučuju si přečíst sérii článků od Veroniky Shumavan na téma "Toxický stud". Mně káply vyloženě do noty. Díky nim mi zapadlo do sebe několik koleček ze soukolí myšlenek, které mi víří v hlavě. Třeba to, že se nechci chovat jako můj otec a být bezcitná a sobecká. A to ani v situacích, kdy tím ohrozím sama sebe. Za žádnou cenu neublížím druhému, i když tím neskutečně ubližuju sobě. A proto k sobě neustále přitahuju situace a lidi, kteří mě učí tohle zlomit a mít samu sebe na prvním místě. "Tohle je dobré pro mě, a když se ti to nelíbí, v pořádku, jdi vlastní cestou." Uvědomuju si, jak je pro mě těžké vyslovit něco nepříjemného. V krku mi naroste záklopka a já najednou nemůžu ani pípnout, i když uvnitř zuří požár. Všechno to, co mělo být vysloveno, v sobě pěkně udusám, a ono se mi to pak zpětně uloží kolem pasu v podobě "záchranného kruhu." Učím se říkat všechno, co vyslovit potřebuju. A vidím, že mám kolem sebe skvělé lidi, kteří se mnou úplně normálně komunikují, moje názory přijímají, a i když vnikne konflikt, společně ho vyřešíme.  Žádná ledová sprcha, trest ani nesmyslná reakce, jak jsem byla navyklá z dětství... Ufff, zbavuju se okovů. Je to dřina, ale úlevná.

Pokud jste dočetli až sem, asi se nebudete divit, když napíšu, že pracovně je to teď fakt bída. Energii momentálně investuju prostě jinam než do tvoření. Zakázky nejsou a vlastní projekty dost váznou. Leden mi nastínil, že to letos bude fajn. Pracovala jsem na jednom moc pěkném úkolu, který byl pro mě výzvou, protože to byl vizuál pro produkty zaměřené na muže, což bylo snad poprvé, kdy jsem něco takového dělala. Žádní motýlci a květinky. Moc se těším, až vám budu moc výsledek ukázat. A potom ta krásná příležitost s výstavou. "Tak, Petro, letos to pošlape, podívej, hlavně zase nepanikař. Musíš teď ale vyřešit spoustu jiných věcí, a nabrat sil, aby ses tvoření mohla věnovat zase naplno, proto ti na to vytvářím prostor," řekla "dvacítka". A tak jsem se opravdu snažila nepanikařit. Protože to ale už začíná být co se týká financí nepříjemné, je asi na čase zase zaměřit část energie i k práci. Tak mi držte palce, ať se mi podaří zaktivizovat. A máte-li pro mě nějaké hezké zadání, sem s ním. 


4 komentáře:

  1. Tohle bych se potřebovala také naučit. Někdy mluvím, ale často i mlčím a ten záchranný kruh mám opravdu poctivě vybudovaný. Vím, že jsou to ty moje strachy. A přitom - čeho se bojím? Vždyť přece ten, kdo mě má opravdu rád takovou, jaká jsem, milou i náladovou, protivnou i láskyplnou ... tak ten mě bude mít rád pořád. Nebo ne? Asi úplnou podstatou všeho je mít se ráda sama. A tohle je úkol pořádně těžký, když od mala slyšíme, ať bereme v první řadě ohledy na druhé, protože tohle a támhleto. To je asi ta největší lež jako věž, co znám. Vše musí být v harmonii a pak zvládneme plavat už jen s rukávkama a záchranné kruhy necháme viset někde ve skříni nebo pošleme do diakonie, kde poslouží někomu jinému. Resp ty obaly ... obsah zmizí v sebelásce :-) Děkuju za krásný a otevřený, upřímný článek, Petro ♥ Ať vaše cíle jsou v dohlednu a s radostí se k sobě blížíte ♥

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Renčo, vystihla jste to přesně. Jakmile si člověk začně orpavdu vážitsám sebe, neubližuje si, ani si ubližovat nenechá. Naučit se to dá, ale chce to trpělivost, jako všechno, co stojí v životě za to. Momentálně jsem šťastná, že jsem se vydala vůbec na cestu, protože jak je známo, i ta je cílem...;-) Přeju nám všem "až moc hodným" málo záklopek v krku a odvahu žít tak, jak se nám žít chce. P.

      Smazat
  2. Milá Petro, děkuji za ta moudrá slova. Taky hledám a bojuji. Chci, potřebuji změnu, ale ta nepřichází. Nepřichází, protože sama nevím co chci, co by mě bavilo. A také neumím říct nepříjemná slova, ani se pořádně bránit. Pro mě je to letos důležitý rok, musím hledat sama v sobě a když se to povede, věřím, že budu spokojená.
    Držím palce ať brzy přijde zajímavá práce.
    Jitka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jitko, přesně tak, je třeba hledat uvnitř, a věřit tomu, co tam nalezneme. Tuto očistu v pracovní oblasti už mám za sebou, a rozhodně to stálo za to, udělat kroky, kterým jsem tehdy věřila vlastně jen já sama. To bylo asi poprvé, co jsem se fakt odvážně postavila sama za sebe. Skvělý pocit. Od té doby se to učím aplikovat i do dalších oblastí života. Zajímavé zakázky a příležitosti přijdou vždycky, to už vím, jenom já na to musím být připravená:-). A napsat si o ně třeba takhle na blog, to to pak frčí...:-) Přeju spoustu důvodů k spokojenosti! P.

      Smazat

Děkuji za komentář!