U Oringle: Od začátku do konce...

Prakticky v jednom týdnu jsem tvořila veselou pestrou knížku jako dárek ke křtinám, a hned v zápětí parte pro babičku. To je život... V knize pro Petříka je stránka s fotografiemi celé jeho rodiny a titulkem "Narodil ses do velké krásné rodiny, kde Tě všichni mají rádi." Tom mi na to řekl: "Však počkej, až bude v pubertě, a bude nás mít všechny na háku, a poleze nám na nervy..." A já mu odpověděla: "No právě." On uvidí, jaké byl milované miminko, a že je opravdu součástí celku, kde ho mají rádi. A to mu třeba ukáže tu správnou cestu, když bude váhat, kterým směrem se vydat. A my zavzpomínáme, jak byl jako miminko miloučký, a že to v něm pořád někde je, i kdyby třeba zrovna vystrkoval růžky.

Pocit skutečné rodinné sounáležitosti jsem vlastně poznala až díky manželově rodině. Moc to na nich obdivuju, jak se stále schází, a něco slaví, a to je opravdu banda třiceti lidí... Svatby, kulatiny, křtiny, společné rodinné výlety... Kromě Petříčkovy knížky jsem skládala i fotoknihu pro švagrovou, a dost jsem se u toho dojímala, kolik se toho už v kruhu rodinném událo... A jo, někdy si v tomhle společenství připadám jako mimozemšťan, protože jsem prostě jiná. Mám jiné vidění světa, jiné zájmy, a vlastně i hodnoty. Důležité ale je, že hodnotu styčnou, kterou je právě rodina, sdílíme bezvýhradně... A oni mě přijímají, i když jsem vyvdaná a jiná...

Moje rodina soudržná není. Mám velmi hezký vztah s mámou, a hýčkám si vazby se setřenicemi, které jsme udržely i přese všechno, co se v této části rodiny událo; a pak ještě s máminou sestřenicí, jejíž rodinu taky vždy moc rádi vidíme. A to je tak všechno. V jedné větvi i v té druhé byl vždy jeden člověk, který to tak nějak čeřil a rozbíjel. Proč vzpomínat s falešným sentimentem, důležité je spíše odpuštění, ne? Zkrátka, jedním z těch dvou lidí byla babička, která nás právě opustila. Celý život jsem přemýšlela nad tím, jak strašně moc bolesti má asi uvnitř sebe, když jí musí pouštět tolik ven. Vím, že nás měla všechny moc ráda, jenom jí prostě něco bránilo v tom, aby se podle toho i chovala. Jsem na nás hrdá, že navzdory všemu jsme uspořádali velkou smuteční hostinu. Třeba to bude první krok k výlečení některých vztahů, protože už do nich nikdo drápkem necvrnkne, aby je znova rozvibroval... Už zůstalo jen to dobré. Tváří v tvář smrti člověk tak nějak lehčeji pozná, co je důležité, a co jsou jen nánosy zbytečných malicherností...

Dnes jdeme slavit narozeniny a křtiny, v úterý nás čeká pohřeb... To je život...