U Oringle: Spadla z višně?

V Holešově na zahradě, u domu, který nechal postavit můj praděda Alois Ševela, Evin tatínek, roste stará višeň. Babička pod ní moc ráda sedávala. Byla s tím stromem jaksi provázaná. Postupně, jak babička chřadla, chřadl i strom. Tu se musela odřezat větev, tam další, ze stromu zbývalo jen málo. Přesto stále dával své plody, velké, temně rudé, hořkosladké višně. I babička nám scházela před očima, ztrácela se, a někdy bylo její pohlazení sladké, a někdy hořké.

V létě, když byl strom obsypaný višněmi, museli jsme posezení pod ním umístěné přesunout jinam, protože nás svými plody doslova ostřeloval. Plesk, červená louže, plesk, další… Babi pod višní přesto sedávala. Jednou, na to nikdy nezapomenu, jí višeň spadla přímo na hlavu. Plesk. Babička ji vylovila z vlasů, podívala se na ni, zasmála se a strčila ji do pusy. Hořkosladkou rudou višeň, chutnající jako život sám. Babičko, ani na Tebe nikdy nezapomenu, a z celého srdce Ti děkuji za to dobré, i za to těžké, které jsem s Tebou mohla prožít. Mám Tě moc ráda.