Malé zázraky II.

pátek 25. ledna 2019
A je tady další trojlístek ilustrací. Ještěže mám docela pestrý program, jinak mám pocit, že bych se v obrázcích utopila. Překrásně utopila... Ale přesto, člověk je rád, že musí zaběhnout na poštu nebo pro chleba, aby mu mysl úplně neulétla... Protože co kdyby se z toho snového nádherného světa už nechtěla vrátit... Tohle je opravdová potěcha z tvorby, a sama se vlastně nestačím divit, co všechno se mi do těch obrázečků posbírá... Tak třeba dnešní motivy... Kdybych je poskládala za sebou v pořadí září - červen - listopad, vyšla by mi z toho rovnice zrození - život - smrt. Od zázraku vzniku nového života až po loučení či vzpomínání na milé duše. A ten červen? Do toho jsem dala absolutní lehkost, rozpustilost, voňavý vzduch, zlaté obilí, modré chrpy, zkrátka takový ten pocit "jako bych se vznášela". Jako symbol toho, že co je mezi zrozením a smrtí máme ve vlastních rukách, a je na nás, jakou cestu si zvolíme...


Červnová úvozová cesta mezi obilnými poli s chrpami. Tak jako mi dubnová krajina připadá nejmalebnější, červnový vzduch se nezdráhám nazvat nejvoňavějším. Když se procházím po polní cestě, mezi lány zlátnoucího obilí, kolikrát mám dojem, že mě horký vzduch prosycený bezovou vůní nadnáší. A octnout se v červnu na křižovatce polních cest, třeba u kaple či kříže, v konejšivém stínu lip, to je jeden z nejmagičtějších prožitků, který si můžeme vlastně úplně běžně dopřát. Tahle ilustrace myslím dost vystihuje moje pojetí štěstí. Pomyslně roztáhnout křídla a rozletět se vstříc vší té kráse. Samozřejmě s košíkem, nůžkami a špagátkem. A úplně nejlépe v sukni z modrotisku nebo kanafasu. Bláznit si, jak je libo, ale pěkně s bezpečným přístavem přímo za zády. Kousek od domu s modrými okny, který ukrývá chladivý stín, doušek čisté vody pro unaveného poutníka, i dostatek váz na kytice z pšenice a chrp. A taky srdce, kterým by bylo smutno, kdyby se polní divoženka nevrátila domů... Nikdy nepřestat snít, třeba o domku u polní cesty, to je zázrak.


Zářijová krajina obtěžkaná plody. Září, devátý měsíc, vlastně takový měsíc porodu. Nepřestanu žasnout nad tím, co všechno se může za devět měsíců udát. Ať už je to cesta od holých větví ojíněných námrazou, přes voňavé kvítky laškující s včelami, až po šťavnaté jablko plné chuti a životodárné síly. Nebo i vývoj od spojení dvou nepatrných buněk k hotové lidské bytosti...
"Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar 
Poděkujme jak děti za jablko"
(Jan Skácel / zhudebněno Hradišťanem)
Najít skutečné štěstí v dobách nedostatku, a nikdy neztrácet naději, to je zázrak. A ještě takové to zlaté zářijové světlo, které zalije celý kraj, to je taky zázrak.


Listopadové dušičkové motání věnců. Rituál, bez kterého si nedokážu představit dušičkový čas. Z rostlin pozdního podzimu i květů nasušených během roku zhmotnit vzpomínání na ty, kteří tu byli, a už nejsou. Do podoby kruhu, cyklu, opakování. Všechno bylo, všechno je, a všechno zase bude. A i ti, co zdánlivě odešli, přetrvávají. V našich buňkách i vzpomínkách. A v našich srdcích, samozřejmě. Nebudu popisovat jak a skrze koho se ke mně nedávno dostal vzkaz od prababičky. Velmi, velmi poučný. A bylo pro mě, a věřím, že i pro ni, nesmírně úlevné odpovědět: "Neboj, babi. Já žiju jinak. Chci a můžu! Dělám, co mě těší, mám se ráda a nenechám si ubližovat!" Nechápu ty, kteří nyní žehrají na zlé časy. Tak dobře se člověk nikdy neměl. Nic mu nechybí, jenom ta pokora. Žít tak, aby nám nebylo líto odcházet, to je zázrak. 

P.S.: Přede mnou je červenec, srpen a říjen. Těším se, až bude hotovo, ale zároveň se mi po této práci bude stýskat. Kalendářovou formu stále promýšlím... Jestli zvolit menší či větší formát. Zda nechat číslování dnů ve zcela minimalistické podobě nebo zvolit složitější variantu. Mám dát přednost  obyčejnému papíru a nižší ceně nebo si najde publikum i za dražší peníz? (Já těmto ilustracím opravdu věřím, ale můj úsudek nebývá zrovna tuctový...) Nad tou poslední položkou vlastně váhám zatím docela zbytečně, protože je dost možné, že zjistím, že na hladkém křídovém papíře vyniknout barvy a motivy nejlépe...
P.P.S.: Lovit fotoútržky do koláží z archivu, to je slast. 

12 komentářů:

  1. Velmi pěkný článek a koláž. Nejvíc se mi líbí věta" Dělám, co mě těší, mám se ráda a nenechám si ubližovat!" Doplnila bych ještě : "A ani já nebudu nikomu ubližovat". Je škoda,že už nejste paní učitelka a tahle moudra nepředáváte nejmladší generaci. Přeji hezký den i když je pošmourno a spoustu krásných nápadů na další obrázky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To doplnění je pro lidi mého typu myslím docela samozřejmé, dokonce tak moc, že si právě někdy necháme nesmyslně ubližovat, jenom abychom náhodou neublížili těm ostatním...:-) Ale jinak máte samozřejmě naprostou pravdu. Mám trochu obavu, že kdybych byla stále paní učitelkou, tak bych na podobná moudra snad ani neměla síla, těžko říct, zda bych k nich vůbec někdy došla, natož abych je dokázala předat. Díky moc za vzkaz, mějte se krásně! P.

      Vymazat
  2. Obdivujem koláže už aj s mužom, kalendár by som brala....a tie zázraky si vystihla a pomenovala, a tak trocha aj pripomenula, presne, milá:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, bude mi ctí, když poputuje do tak krásného domova, jako je ten váš...;-) Taky si je někdy musím připomínat... Děkuju!♥ P.

      Vymazat
  3. Jednim slovem krasa. Fotky i slova 😍

    OdpovědětVymazat
  4. To je snad první kalendář,kde je listopad nádherný ❤️ můj měsíc. Diky Peti. B

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jee, Barčo, tak to jsem šťastná, že jsem Tě takto potěšila...:-* Děkuju! P.

      Vymazat
  5. Měsíc listopad, taky můj měsíc. Je nádherný. M :O

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!