U Oringle: Ruina

Říkám tomu labutí píseň, když na podzim vykvetou květiny, které tou dobou vůbec kvést nemají. Ne tak hojně, jako v pravé době květu, ale sem tam, na nějakém místě, vyraší kokoška, občas pár zelených klásků obilí, poslední nezhnědlá květenství řebříčku... Bývá to většinou v říjnu. Vážu si z "labutí písně" "poslední kytku" a loučívám se tak s květinovou sezónou. Je to paběrkování a skoro detektivní práce, než člověk vykouzlí to, co na jaře uváže za malou chvíli. Se studeným nosem a promočenými zablácenými botami. Bývá to ale jeden z nejdůležitějších květinových rituálů roku, tohleto loučení a smíření se. Při utrhnutí každého kvítku poděkuji přírodě za všechny zázraky, které mi dopřála, a vzpomenu si na euforické chvilky, které mi umožnila díky květinám prožít. Odevzdám se do jejich rukou, a slíbím jí, že budu trpělivě a s důvěrou čekat, až zase přijde jaro, a já budu v krajině zalité sluncem kráčet s náručí plnou květin. I kdybych pak ještě nějakou kytku třeba uvázala, tuhle "poslední", tu si dopřeju pokaždé, tak nějak intuitivně, abych překonala smutek z blížící se zimy, a s pokorou přivítala sezonu věnců. Aranžovat a těšit se z rostlinné říše se dá i v temných měsících roku, jenom musí člověk přeladit anténky, aby uměl vnímat kouzlo darů zimní přírody...

V letošním poblázněném roce jsem si malou "labutí píseň" prožila včera. Našla jsem na louce kopretiny... Jenom takovou nerozlehlou enklávu, ale docela hustě porostlou. Vzpomněla jsem si na lány kopretin, které tady kvetly (letos příliš brzo) v květnu, a přejel mi mráz po zádech. To už je vážně minulost? To už bylo skutečně tak dávno? Neutrhla jsem ani jednu. Ne, ne, letos ještě poslední kytka nebude! Ale vyfotit jsem si je musela...

To místo, které mě poškádlilo konečností květinové sezóny, je v okolí domu, kterému všichni láskyplně říkáme "ruina". Starého domu, který se přátelé snaží dát dohromady, aby v něm mohli pohodlně žít, než kousek vedle vyroste dům nový... Někdy se to celé jeví jako hotový blázinec, ale myslím, že na tuhle éru, kdy se oběd dělá zásadně na ohni, a šťastné děti se špinavými pusinkami od dobrot ze zahrady kolem pobíhají zběsile z místnosti do místnosti (a já za nimi...), budeme všichni s láskou vzpomínat. Dětem kamarádka prozměnu láskyplně říká "larvy", takže já teď jezdívám "hlídat larvy na ruinu". Etapa vyklízení je už pryč. Na jaře jsem k ní napsala: "Vyklízení starého domu. Vzrušující a zároveň nepříjemné... A taky dost poučné... Vzrušující, protože se v něm dají najít neskutečné poklady. Hmotné i duševní. Výhled skrze špaletová ona do divoké zahrady plné pivoněk a starých jabloní... Otřískané smaltované hrnce a ošoupané prkenné poklady. Kredenc plný porcelánových koflíčků... Nepříjemné je přebírat se věcmi po člověku, kterého jsem neznala a ani nepoznám. Nepříjemné je vyhazovat staré věci, které vlastně nikdy ani nesloužily, prostě jen ležely ve skříních a hlodal do nich čas (a brouci a myši...) Poučné je to proto, že jsem si zase velmi intenzivně uvědomila, že nechci, aby po mně zůstaly hromady zbytečných krámů. Že nechci hromadit věci, jen proto, abych je vlastnila. Nedokážu se neobklopovat krásnem, ale chci to krásno každý den používat. Vdechnout věcem život tím, že se zúčastní důležitých okamžiků našeho života. Oslav, slavnostních obědů, pomalých snídaní... A taky se snažím občas nějakou tu starou věc adoptovat, aby mohla nadále sloužit a být užitečná... Dnes jsme fotili v jednom takovém starém domě nádobí, které si třeba taky někdo adoptuje... Za odměnu jsem si mohla natrhat plné náruče nejen pivoněk."

Nyní probíhá etapa veselejší, ač náročnější, a to "udělat z hovna bič". Co se dá, zužitkovat, opravit, ponatírat, pořádně vydrhnout, doplnit novými věcmi za minimum peněz. Jistě, bez časového presu, dvou malých "larev" (a mého perfekcionismu, kterým majitelé naštěstí netrpí) by vše probíhalo tak nějak hladčeji, ale i tak mám z této etapy příjemné mrazení v zádech. Člověk prahne po dokonalosti, a nakonec zjistí, že mu je v chaosu vlastně docela dobře... Ono se mi to lehce píše, když si pak zalezu doma do uklizena, a moc dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když byl v bytě prach a sutiny, ale stejně... Všechny ty staré skříně, a židle, a hrnky... Dostala jsem k svátku vysněnou knížku "Raději zešílet v divočině." s věnováním "Tak ještě nešil. Přijeď k nám na polosamotu." Není třeba říkat dvakrát, a myslím, že přilehlou stodolu a zahradu už můžu považovat za své kreativní odloučené pracoviště... Druhá várka židliček vznikala právě tady, a kolik kytic už jsem tu uvázala... Třeba i tu letošní "poslední" tady stvořím... Ale to až za pár měsíců... (Ke knize jsem se zatím nedostala, ale moc se na ni těším.)