Řeším...

pátek 31. srpna 2018
Poslední týden řeším dvě docela zásadní otázky, na které asi jen tak, a kdo ví jestli vůbec někdy, nebudu znát odpověď. Vlastně ani nevím, jestli na ně nějaká univerzální odpověď existuje... 

První z nich je, jak vybalancovat "sobectví" a potřebu vlastního pohodlí s tím být nápomocna druhým. Seděla jsem si takhle v létě doma u kompu, brouzdala po netu, popíjela kafe, bylo mi neskutečně dobře a lenošivo, a chodila mi jedna "tragická" zpráva za druhou. Jak se tamto nedaří, a tohle nestíhá... Začal se mi vkrádat do hlavy červíček: "Ty si tady sedíš, lebedíš si, a ostatní se mají tak blbě... Neměla bys jim nějak pomoct nebo tak?" Usadilo se mi to v zátylku, ne ten den, ale dlouhodobě, a já jsem opravdu začala "více pomáhat". Tam zaběhnout, to zařídit, pohlídat, udělat... Jenže jsem zjistila, že ač se jednalo třeba o pidi služby, které nevyžadují žádnou velkou oběť, začala jsem být pracovně super nevýkonná... Prostě to tak mám. Někteří tvůrci, aby něco vytvořili, potřebují adrenalin, jiní drogy či alkohol, další deprese, no a já potřebuju nicnedělání. Potřebuju jen tak existovat, čumět, a pít kafe, a postupně vplout do procesu tvorby, a vypadnout z ní třeba až za tři dny. Když mám na seznamu takové ty "dělnické" úkony, jako něco vybarvit, obtáhnout, natřít, tak je to cajk, to zvládnu samozřejmě i mezi ranním venčením psa a odpoledním hlídáním dítěte. Jakmile ale potřebuju vymýšlet, vyplivnout něco úplně nového, dokáže mě rozhodit i třeba jenom to, že budu muset jít odpoledne koupit rohlíky. Jakékoliv ohraničení volně plynoucího času mě rozhodí. Musím si neustále opakovat, že i tohle nicnedělání si prostě dopřávat musím, protože díky němu můžu tvořit, a díky tvorbě můžu zaplatit třeba hypotéku, když to stočím k těmto přízemnostem. Nikdo jiný ji za mě nezaplatí, že? A proč bych vůbec problémy ostatních měla povyšovat nad svoje? No a co, že zrovna žádné nemám? Ono mě to stálo dost rozhodnutí a snahy, abych je neměla... (Pochopili jste, že celou dobu nepíšu o krajnostech, v jejichž případě jde všechno stranou, ale o dennodenním běhu života, že jo?) Ještě bych ráda napsala, že je rozdíl mezi "pomáhat" a "pomáhat". Některým lidem pomůžete rádi, a vlastně to ani jako pomoc nevnímáte. Prostě s těmi lidmi s radostí trávíte čas, něco při tom uděláte, cítíte se s nimi dobře, užiteční, naplnění. A potom je "pomáhat" které je podmíněné, svazující, až nakonec zjistíte, že nevidíte smysl toho, co děláte, a vlastně jste do situace byli vmanipulování, ani nevíte jak... Každý si rád uleví od starostí, a je jen na druhém, je jen na mně samotné, zda si nechám naložit nebo nenechám... Vytvořila jsem si (pracně) svůj životní ostrůvek radosti a spokojenosti, a občas mi dá sakra práci uhájit ho, aby mi ho nájezdníci nezanesli negativitou, zlobou a malicherností. Pěkně si řešte své "duševní odpadky" každý sám!

Druhá otázka s tou první dost úzce souvisí. Jak být hodná, vlídná a chápavá, a přitom po sobě nenechat dupat? Nerada někoho odsuzuju. Snažím se pochopit, že co já jako zátěž nevnímám pro druhého zatěžující být může. Že člověk může klopýtnout, udělat průšvih, cítit se mizerně a šířit negativní vlny. I to patří k životu. Jenže občas se s tou svou muší povahou nechám natlačit někam, kde se mi to nelíbí, a pak si říkám, jestli toho pochopení není už moc. Pak se teda konečně vzedmu, dupnu si, načež pochopitelně následuje nepříjemná reakce, a já místo, abych měla pocit, že jsem udělala dobrý krok, nad celou situací nekonečně bádám a řeším, zda jsem přece jen neměla mít ještě více pochopení. Jsem pitomá, no... Na jednu stranu mám štěstí, že mi život do cesty posílá převahu lidí, kteří mě nemají potřebu jakkoliv zneužívat, mají mě rádi, a chtějí být se mnou jen tak, bez důvodů. Na druhou mi občas ale důrazně v podobě někoho, kdo se "rád pověsí na krk", připomene, že dobrota má své hranice. Nesnáším, když musím říkat nepřijemné pravdy. Necítím se povolaná dělat někomu kázání. Občas mi ale připadá, že už je toho naslouchání a kývání hlavou až moc. Že toho onoho jenom utvrzuju v jeho pozici, jakože je to v pořádku. A pak to ze mě vyletí, všechno to nepříjemno, co se střádalo, a následují až (koco)vinové stavy. Umět říkat nehezké věci tak, aby druhému neublížily, a zároveň si z nich byl schopný něco pobrat, je dar. Stejný dar je schopnost přijmout kontruktivní kritiku a nehroutit se z ní... 

Příští týden nebudu dělat nic, co bych dělat nechtěla. A basta. A i kdybych v návaznosti na to nevytvořila nic hodnotného, nevadí. Ono se to tam někde v mozku nastřádá, a vyleze to ven v tu správnou chvíli. Příští týden bude na rozdíl od tohoto týdnem tvorby a radosti! 

P.S.: Většinou, když napíšu takovýto nekonkrétní text, začnou se ozývat a omlouvat lidé, kterých se vůbec netýká. Takoví ti, pro které bych udělala cokoliv na světě, a nikdy by mě nenapadlo mít jim to za zlé. A tak to na tom světě chodí...

Kytice na závěr. Tou se nikdy nic nepokazí...


10 komentářů:

  1. To co píšete důvěrně znám....už jsem se ale naučila říkat ne/nechci/nemůže...je třeba myslet na své zdraví dokud není pozdě, v tomto mi pomohla moje nemoc...byla to fakt očista, zbavila jsem se všech co jen natahují ruku,cítím se nyní svobodněji..takže milá Petro, dopřejte si, je to tak správně..jen si to musíte srovnat v hlavě (vše má a musí mít své hranice). M

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Snažím se, ale asi budete mít pochopení, že je to proces, a že to nejde snadno...;-) K některým vzorcům chování prostě člověk opakovaně sklouzává, ačkoliv ani nechce... P.

      Smazat
  2. Ahoj Peti,moc pěkne jsi napsala tento článek, takže myslím,že nemad problém říct slušně ne, nemůžu... spíš cítím,že mas potřebu říkat, nemůžu, nechci, protože ...? Jako omlouvat se,hledat důvod. Ale to vůbec nemusíš. Stačí říct nechci, nemůžu a tečka. Zkus to, třeba to pomůže 😉..pokud se mýlím,tak se nezlob. Kytice nádherná. B😊

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ne, Baru, nemýlíš se, je to přesně tak, jak píšeš. Řeknu "ne", a vzápětí vyměknu a vysvětluju. A pak se zlobím sama na sebe, proč to vlastně dělám. Že říct "ne" můžu i bezdůvodně... Děkuju! P.

      Smazat
  3. Úplně nejlepší je, propustit využívající lidi ze svého života. Pak neni třeba nic vysvětlovat ani obhajovat. . Někdy to trvá nějaký čas,ale da se to naučit i realizovat... Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ivčo, toto jsem velmi bolestě musela realizovat ve dvou fatálních případech, takže mám intenzivní praktickou zkušenost. A říkám si, že v nefatálních případech, je-li vůle z obou stran, se to přece musí dát nějak řešit. (Problém je právě v tom, zda je ta vůle...) Díky za vzkaz! P.

      Smazat
  4. Petro, ne každý umí v životě říkat NE, myslím si, že je to dané prostě povahou. Ale v každodenním životě a asi i hlavně v dnešní době, je nutné se to učit, "přikázat" si sám sobě. Nejde pojmout starosti a problémy ostatních, obzvláště lidí, kteří stejně nechtějí ani slyšet radu a nad ní se zamyslet, oni chtějí jen to přikyvování, že oni mají přeci pravdu. Není to tak. Každý máme svou možnost jak se svým životem naložíme, nakládáme a do budoucna chceme nakládat. Já se třeba před pár lety učila, jak se "netrápit" starostmi či problémy svých dospělých dětí/synů. Pak jsem si začala říkat jednoduchou formulku - Co nemohu změnit, tím se nebudu zabývat, ani trápit - a funguje mi to skvěle. A pak ještě - Každý svého štěstí strůjce. A já si to své "štěstí" nenechám nikým vzít a ničím otrávit.
    Přeji Ti, aby si odolávala s úsměvem na rtech a vše své si chraň...
    Ála

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Álo, děkuju moc, budu si to sem chodit číst, když budu pochybovat, zda nesetrvat v situaci, která mi není příjemná, jen abych se někoho nedotkla... Asi to bude opravdu můj celoživotní "boj" a učení se vlastnímu sebe-vědomí. P.

      Smazat
  5. Peťulko krásný text, krásná kytice. Přeji co nejméně škarohlídu a nechť se Ti na Tvém životním ostrůvku radosti a spokojenosti pěkně plyne :-*

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Blani, hlavně za to, že to vidíš všechno tak nějak stejně...:-) Naše rozhovory mě moc těší! P.

      Smazat

Děkuji za komentář!