U Oringle: Čtveračení

Včera jsem měla na výběr, jestli se pustím do obrazu, který jsem chtěla mít hotový už minulý týden, do vizitky, do svatebního oznámení, nebo jestli konečně udělám další Květinářku... Ráno jsem uvázala sušenou kytici na přání, předala objednané plakáty a zaběhla na poštu. Potom jsem usedla ke stolu, a když jsem ani po druhé kávě "nenaskočila", bylo mi jasné, že se můžu celý den trápit a vztekat, že to nejde, nebo se prostě na všechno vykašlat, a pustit se do něčeho, co si zrovna srdce a Múza žádají... Není to ještě tak dávno, co bych seděla přikovaná u stolu, a zuřila, a kolikrát i plakala, abych se donutila splnit "povinnosti". Vidíte to, jak se z něčeho tak krásného, jako je tvorba oznámení nebo vizitky, může stát povinnost? Včera už ne...

Usídlila se mi v hlavě jedna myšlenka. Znáte to, jak se s něčím trápíte, uvažujete, jak danou věc vyřešit, a pak vám v mozku secvakne "aha", a najednou vidíte, že řešení může být vlastně úplně jednoduché? Tak já jsem to měla s několika rámy, které ležely už hodně dlouho bez užitku ve skříni. Dostala jsem dva velké čtverce ze starých prken, a dva malinké rámy asi z lodního dřeva, obě sady ovšem bez zasklení. Já moc na malbu nejsem, jsem spíš kreslíř... Pořád se mi nedařilo vymyslet, čím rámy vyplnit. Nějak jsem ustrnula u toho, že do nich musím udělat malbu na plátno nebo desku... A pak najednou přišlo to "cvak" a "aha". Proč bych rámy nemohla nechat zasklít, abych do nich mohla udělat obrazy technikou, kterou mám nejraději, a jde mi nejlépe...? Doufám, že mi v rámařství můj plán posvětí, a do těchto krásných, docela masivních kousků mi zasklení opravdu udělají... A když už do sklářství půjdu, našla jsem také dvě čtveraté pasparty z akvarelového papíru, a zachtělo se mi je zpracovat. Jakože si je i s obrázky nechám při jednom rovnou zarámovat...

Pasparty jsem pomalovala ornamenty za pomoci klovatiny, poté je obarvila akvarelovými barvami, klovatinu smyla, aby vznikl dojem batiky, a výsledek ještě doladila několika akvarelovými detaily. Dovnitř jsem vytvořila motivy, které mi momentálně "cvrnkly do nosu". Dívku jedoucí na slepičce a zamyšlenou ženu u pracovního stolu... Oba obrázky budou k mání, jen zatím nevím za kolik, protože neznám cenu rámování...

Takhle pozdě pít kafe? Když inspirace zavelí, není čas na hrdinství. Otevřela okno do zahrady. Venku to šustilo, jak vítr narážel o květy hortenzií a větve broskvoně. Přísahala by, že právě slyšela dupání ježka. Podepřela si hlavu a zasněně vzhlédla k hvězdnatému nebi. Slavnostnější osvětlení si pro tuto chvíli nemohla přát. A přitom všechno vypadalo docela obyčejně, jako vždycky. Na stole lněný ubrus, ve váze plevelná kytka, káva v hrnku s puntíky. Muž ve vedlejším pokoji spokojeně oddychoval, a soutěžil s ježkem v nějaké zvláštní soutěži funění. Na svatbě měla kolem sebe všechny své milované, a na sobě nádherné šaty. Nyní byla v kuchyni zalité teplým světlem docela sama, v pyžamu, a přesto cítila, že se jedná o okamžik stejně důležitý a význačný, jako když stála na louce, a řekla "ano". Té noci se totiž rozhodla, definitivně, a nezvratně, že napíše svou první knihu. Příběh, který dlouho nekonkrétně kroužil kolem, ji najednou celou prostoupil, a ona věděla, že ho musí přivést na svět, byť by měly být spisovatelské porodní bolesti sebevětší. Usrkla kávu, nasála červencový vzduch voňavý po levanduli, a prsty nechala roztančit po klávesnici notebooku...

Eliška nebyla mezi dětmi příliš oblíbená. Nenosila moderní šaty, nesledovala televizi, nehrála hry v mobilu, a bylo jí úplně jedno, že má Jana nejnovější značkové tenisky, po kterých toužily snad všechny dívky ve škole. Třeba už jen proto, že je měla právě Jana. V hodinách si tiše odbyla, co se po ní chtělo, ale jen co odeznělo poslední zvonění, rozběhla se domů. Prošla starými dřevěnými vraty, v letní kuchyni si na sporáku nabrala do porcelánového hrnku malovaného jahodami příšerně sladký čaj s citronem, zhluboka se napila, odhodila brašnu, zula si boty, a zamířila k jabloni žňovce. Třikrát ji oběhla doprava, dvakrát obskákala po jedné noze doleva, zazpívala zvláštní písničku a objala strom. Zmenšovala se, a zmenšovala, až byla menší, než právě spadlé jablko v trávě. Zapískala na prsty, načež se k ní s obrovským nadšením přiřítila kropenatá slepice Julča. Eliška ji podrbala pod zobákem, vyhoupla se jí na hřbet a zavelela: "A plnou parou, holka!" Teď teprve byla ve svém světě, tom opravdovém, ryzím. Nemohla se dočkat, až si popovídá s motýlem Otakarem, a až jí paní Křižáková naučí nové vzory pletení. Kdo by tady proboha toužil po značkových teniskách?

A teď už jdu něco dělat, protože první ranní káva je dopitá, tři šuplíky urovnané a vytříděné, a já se stále ještě nerozhodla, jestli se pustím do vizitky, oznámení nebo nového plakátu...♥