Pro naše předky byl Velký pátek jedním z nejmagičtějších dnů v roce. Země vydávala své poklady, voda omlazovala, prozrazovala budoucnost. Stávaly se zázraky... Píšu to proto, že mně se v poslední době taky jeden zázrak stal, i když to bylo dříve, než na Velký pátek...
Vždycky jsem byla takové to děcko, co milovalo každé zvíře a co sbíralo na ulicích kdejakou zatoulanou kočku. Naši mi v tom nijak zvlášť nebránili. Křivá černá Lízinka, kterou jsem dotáhla v první třídě domů, s námi žila až do mých dvaadvaceti. Když zemřela, stáhly jsme s mámou lahev becherovky a vůbec nic nám nebylo. Všechno jsme vybrečely. Vždycky jí trčel z tlamky pravý zoubek. Matynce trčí taky. A taky je tak strašně umazlená. Já si myslím, že je to reinkarnovaná Lízinka, ale protože byla v minulém životě tak moc hodná, dostala teď lepší "fasádu". Klidně si myslete, že jsem úplně pošahaná...
I později jsem si prosadila ubytování toulavé Elišky, vypiplala jsem společně s ní pět koťat... Bojínka jsem mamce vnutila, chodí jí teď vedle nohy jako pejsek. Matynku jsme si vzaly, protože se jí chtěli zbavit... Posílám věci do aukcí kočičích útulků, krmím kočky v okolí paneláku. A mým snem je, až budu mít dům, mít aspoň deset koček, postarat se o nebohá toulavá zvířata...
Stejně ale dělám pro toulavky málo. Neumím je odchytit, nechat vykastrovat... Neumím bojovat s lidmi, kteří si myslí, že jsou to "jenom prašivé kočky". Tím méně umím bojovat s takovými z řad vlastní rodiny...
Velmi těžce jsem nesla, že se v ulici u holešovského domu usadila kočička, drobounká a mazlivá, které jsem nedokázala pomoci. Mamka, bojujíc s těmi samými rodinnými živly jako vždycky já, ji tajně krmila. Já, když jsme jednou za čas přijeli, jsem jí dala na chodbu domu pelíšek a záchod a chodila ji mazlit. Nadávání nenadávání... Víc jsem nezmohla...
A pak mi před časem přišla sms od mámy: "U dveří zazvonila holčička, jestli je ta mourovaná kočička naše. Řekla jsem, že ne, že ji jen občas krmím. Prý ji odchytí a nechá vykastrovat, jestli nám to neva..."
Malá holka! Zuzanka! Chodí po holešovských ulicích a chytá toulavé kočičky. Nechává je kastrovat, po operaci se o ně stará a pak jim hledá nový domov... Docela malá holčička... Anděl! Kočičí...
Když mi pak mamka psala, že je Duhovka (tak jsme pouliční kočku pokřtitily) vykastrovaná a jedna starší paní se jí ujme, normálně jsem brečela štěstím.
Malé dítě, a dokáže takové zázraky. A je rozumnější než kdejaký dospělák. Ví, že zvířata mají duši...
Mám pro Zuzanku nachystanou kočičí dopisní sadu a další drobnosti. Je to jen malé poděkování vzhledem k tomu, jak moc dobra dělá...
Přeji si, aby každý z nás našel sílu takové zázraky konat... Užijte si krásné svátky. My mizíme pryč, do přírody, odpočívat. Bílou sobotu, Velikonoční neděli i Velikonoční pondělí strávím offline. (Ale bude se mi stýskat...)
Peti, krásné! Už včera jsem čumenila, jak jsi elegantně (a šalamounsky :) vybruslila ze Zeleného čtvrtka... Ale dneska teda smekám ještě víc - moc pěkně jsi to poselství Velkého pátku popsala. Díky
OdpovědětVymazatJá díky...;-). (Zázraků není nikdy dost!) P.
Vymazat