U Oringle: Zelený čtvrtek

Zelená se v mém repertoáru příliš neobjevuje. Ne že bych ji neměla ráda, ale nějak k ní netíhnu. Ani zakázky nebývají moc často zelené.

Zelená v mém šatníku vůbec není. Má to jednoduchý a prozaický důvod. Absolutně mi nesluší. V kombinaci s touto barvou se i má pleť stává zelenou.

Zelená u nás doma se objevuje v podobě rostlin a květin. Tak ji mám nejraději, v její přirozené formě.

Zelená mi evokuje rozkvetlé louky, jarní přírodu, tedy i život. Moje nejoblíbenější krajina jsou mírně zvlněné zelené kopce poseté bílými keři kvetoucích trnek a bílými koulemi korun ovocných stromů. Na tenhle pohled se každý rok nekonečně těším.

Zelená jsou pro mě bylinky. Těm se stále více snažím porozumět a naučit se, k čemu která slouží. Pořád dokola si při tvoření pouštím Herbář a Kouzelné bylinky, abych aspoň jedním uchem pochytila co nejvíce a uměla si ledasco bylinkového vyrobit. Momentálně se nabízí medvědí česnek a mladé kopřivy.

Zelený čtvrtek je dnem řehtaček, jidášků a zelených pokrmů. Říká se, že by se mělo sníst něco zeleného, abychom byli celý rok zdraví. Špenát, salát, zelí, mladé kopřivy, prostě cokoliv, co nám předá sílu z přírody. Tento den se taky pečou a jí „jidáše“ či „jidášky“, medové pečivo spletené do copu, který byl symbolem provazu, na kterém se oběsil Jidáš. Pečivo se mazalo medem, kterému se přisuzovala kouzelná moc proti uštknutí a bodnutí hmyzu. Kousek „jidášku“ namazaný chlebem se vhodil i do studni, aby celý rok dávala čistou vodu. Na Zelený čtvrtek prý odlétají zvony do Říma. Žádné zvonění neuslyšíte až do Bílé soboty. Místo toho chodí po vesnicích děti s řehtačkami.

Na Zelený čtvrtek se konala poslední večeře Ježíše s jeho učedníky. Při tomto jejich posledním setkání Ježíš ustanovil obřad přijímání chleba a vína jako symbolů jeho těla a krve. Tento zvyk udržují křesťané při každé mši. Po nočních modlitbách v zahradě Getsemanské přišel Jidáš s vojáky k Ježíši a zradil ho polibkem na tvář.