Jen tak si (kulturně) žít...

sobota 11. dubna 2015
To by se mi líbilo. Existovat jako poslední dny... (Vy, kteří čekáte na svou zakázku a teď si tady budete číst, jak si užívám a flákám se, nebojte se, všecko bude. A se vší tou dočerpanou radostí bude stát výsledek dvojnásob za to, fakt!) 
Inu, začalo to oním už postnutým výletem s kolegyněmi do Prahy. Zajít si na Fantoma opery, potom vymést nějaké ty hospůdky, jít spát až nad ránem, a i ta cesta vlakem, kdy si můžete čtyři hodiny beztrestně číst... To byla vítaná odbočka mimo zajeté koleje. 
No, a pak svátky. Ty byly letos mimořádně vydařené. Což jste asi koneckonců z mých velikonočních příspěvků pochopili. Užila jsem si milé chystání a pečení v rodném hnízdě. Když vás od rodiny dělí sto kiláků, tak si každé klábosení u kafe a vůbec všechny úplně všední věci nesmírně užíváte. Neděli a pondělí jsme strávili taky v kruhu rodinném, tentokrát obklopeni klanem od muže. Kotlíkový guláš, táborák v chumelenice, dostatečné vnitřní vytápění a koulování s neteřemi, taková byla naše velikonoční chata. 
A tento víkend mi začal už ve čtvrtek. Ne že bych v pátek nepracovala, ale vzhledem k flexibilním pátečním úkolům nejsem vázaná na místo, tudíž jsme mohli už ve čtvrtek odpoledne vyrazit do Přerova na otevření nové galerie. Ovšem ještě v rámci pracovní doby jsme dopoledne stihli scénické čtení, které ve školách v rámci projektu "Listování" předvádí Lukáš Hejlík a Alan Novotný (a ještě další herci, ale ti u nás nebyli...) Bylo to veselé, příjemné, zpestřující. A já ze sebe zase jednou udělala úplnou trubku. Jelikož jsem dostala organizaci celé akce (samozřejmě v rámci školy, ne že bych do toho kafrala hercům) na starosti, musela jsem jít po představení vyúčtovat penízky. To nesnáším. Pan Hejlík očividně ještě více než já. Místo abychom tu přízemní nepříjemnost rychle sfoukli, pořád někam odbíhal, dělal spoustu zbytečných pohybů a když se na mě ve finále usmál, že mě během představení pozoroval, tak jsem zrudla jak rajče, řekla: "Děkuji, naschledanou." a odporoučela jsem se, i s jeho účtenkou... (Takže jsem se ještě červenější musela vrátit, odevzdat účtenku a přiznat se, že mě fešný pan herec svým prohlášením úplně rozložil, což ho samozřejmě škodolibě pobavilo).
A pak už hurá na Přerov! Upřímně, samotné slavnostní otevření galerie jsem si zas až tak neužila. Natlačit se do přeplněné místnosti a snažit se o neobtěžující korzování a nenucenou konverzaci, to nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem. Tom do mě v dobré víře nalil deci vína, což mělo za následek totální zflekatění mého obličeje, takže se mě každý opatrně vyptával, jestli je mi dobře a jestli se nechystám kolabovat. Nemůžu pít víno, když nejsem v pohodě... S ubývajícím počtem lidí v místnosti ubývala i červeň v mém obličeji a já jsem se konečně mohla pokochat, že můj obrázek visí v galerii. (Jooooo, huraaaaaaaa, jupiiiiiiii, chachaaaaaaaaa!) Když jsem pak baštila panenku ve švestkové omáčce a povídali jsme si s Ivanou Pavlišovou o malování, o Kubě, o životě, bylo mi už zase úplně hej. Nocovali jsme v bytě, o kterém nám bylo hned jasno, že patří umělkyni. Pozná se to tak, že vás hned po otevření dveří v nose zašimrá úžasná vůně terpentýnu, na každém rohu potkáte nějaký umělecký artefakt, stropy jsou vysoké, parkety dřevěné, dveře původní, nábytek elegantně nedokonalý a celý prostor má neskutečnou atmosféru. Tak jsme se úplně neumělecky dorazili kubánským rumem a šli jsme spát.
Ráno jsme střízlivěli u kávy a pokračovali v debatě o tom, jaké je se živit malováním. Povzbuzení od někoho, kdo to dokázal, je k nezaplacení. To jsou přesně ty chvíle, kdy máte chuť běžet nakoupit plátna, barvy, štětce a konečně udělat nějakou pořádnou výstavu. A já ji prostě udělám, a basta! Nevím kdy, ale jo!
Pro dnešek by stačilo, milý deníčku, jdu si užívat jarní zahrádku a první grilování...



6 komentářů:

Děkuji za komentář!