Zkoumat!

sobota 6. dubna 2013
Venku hnusně, uvnitř pusto. Už dlouho nezažila ten odporný tíživý pocit nudy, který ji právě zaplavoval. Takové ty chmury, které načerno obarví jakoukoliv činnost a člověk proto neví, co by měl vlastně dělat. Přesto ale něco dělat musí, protože by se jinak zbláznil. Vzpomněla si na knížku od Niela Gaimana, kterou nedávno četla s páťáky v češtině. Tatínek v ní Koralině radí, co má dělat, aby se nenudila. "Tak prozkoumávej byt," navrhl táta. "Podívej - tady máš papír a tužku. Spočítej všechny dveře a okna. Sepiš všechno modré. Zkus vypátrat, kde je bojler. A nechej mě v klidu pracovat." Bude prozkoumávat. Vyhrabala se z peřin a zamířila na zahradu. Vybavila se jí euforie, kterou jako dítě prožívala, když po zimě vyběhla ven. Jakoby na tom malém dvorku nikdy před tím nebyla. Zamířila ke kousku záhonu, který nebyl pokrytý sněhem. Našla prázdnou šnečí ulitu. Další. A další. Připadala si jako lovec pokladů. Pak její zrak upoutalo něco modrého v polorozpadlém skleníku.  Zrezivělá smaltovaná konvička. Jak na ni mohla zapomenout? Kolik "čajů" v ní před lety navařila. S pýchou předložila své úlovky před Tomáše. "Úžasné, rezivé haraburdí a schránky mrtvých živočichů," zhodnotil její objevy. Kdyby mohl pohled zabíjet, už by se sunul k zemi.
Raději se vydala pokračovat v průzkumech. Tentokrát zamířila do sklepa. Babiččinu starou kredenc už znala dokonale. Z modrobílých porcelánových talířů, které v ní kdysi byly uloženy, doma večeřívají každý den. I přesto neodolala a otevřela dvířka. Mlýnek na maso, staré hrnce, pár sklenic. A úžasné štamprle se sovičkami. Jaktože je minule nenašla? Vedle kredence krabice plná jejích skript a sešitů. Odhodila je tam před dvěma lety po státnicové euforii a od té doby je utěšeně pavouci zaplétali do sítí. Otevřela první složku a vrátila se do chodeb své alma mater. Kdy jindy udělat pořádek ve vysokoškolské minulosti, než teď. Některé materiály vyhazovala s vyloženým požitkem. Výroková logika. Co ta se jí natrápila! Nikdy nedokázala pochopit, proč by své úvahy měla vtěsnat do vzorců a řetězců. Fuj. Postmoderna. Fuj. Filosofická terminologie. Fuj fuj fuj. Jiné papíry obracela méně štítivě. Co na nich bylo napsáno už dávno zapomněla, na ty, co jí stohy poznání diktovali, ale nezapomene nikdy. Byly i dokumenty, které posvátně vylovila z krabice určené k záhubě a ujistila je, že budou mít čestné místo v její knihovně.
Stoh papírů a soví skleničky uložila v kuchyni ke konvi a ulitám ze zahrady a vydala se na poslední výpravu. Vystoupala na půdu. Otevřela dveře do místnosti, kam se věšelo prádlo. V přilehlé komoře kromě hejna mrtvých much ležel i starý nábytek. Vylovila z té hromady starý konferenční stolek. Doma na lodžii mu to bude slušet. Uvědomila si, že i tady to mohlo být její doma. Kdysi uvažovali o tom, že právě tady vybudují své modrobílé hnízdo. Bylo by pěkné bydlet v rodinném domě. Vyhrál panelák. Někdy jsou sny převálcovány ryze praktickými aspekty. Měla jejich panelákový byt ráda, ale tady přece jen ležely její kořeny. A uspořádat podobné toulky po panelákových chodbách? Jen těžko.
Přešla přes chodbu. Přiložila ucho ke dveřím zamčeného pokoje. Bydlíval v něm pradědeček. Muž, který nechal dům postavit. Umřel, když jí byl rok. Babiččin bratr pokoj po jeho smrti zamknul a od té doby v něm nikdo nebyl. Zaklepala. Ticho. Ještě že tak. Nedokázala si představit, že by se z pokoje mrtvého pradědy ozval zvuk, nedejbože odpověď.  Brrr, fantazie zapracovala. Vždycky si s ní vystačila. Na horory se opravdu dívat nemusela. I přes mrazení v zátylku jí bylo líto, že neumí jako slečna Marplová vlásenkou odemknout zamčené dveře. Jak ráda by k dnes nalezeným pokladům přidala památku po pradědovi. Za první republiky vlastnil hospodu. Vždycky, když by si v létě nechala v hospodě U Kříže natočit do starého půllitru pivo, vzpomněla by si na něj.

4 komentáře:

Děkuji za komentář!