Zpět doma. Za námi týden strávený v docela podivném kraji, kde se potraviny ještě prodávají v konzumu a kde během dvacetikilometrového výšlapu nepotkáte ani toho pověstného "pětapůl člověka"...
Loni, když jsme byli v Českém Švýcarsku, taky jsem měla pocit zastavného času. Takový příjemně zneklidňující, nostalgický... Když jsme vyšli na vršek ke kapličce nad vesnicí, ve které jsme bydleli a koukali dolů na krásně opravené chalupy, měla jsem pocit, že je rok 1930... Jen zchátralá sklárna a občas projíždějící auto vracelo do reality. Připadalo mi, že se zde lidé smířili s minulostí, s pachutí po všech těch věcech, které se v Sudetech udály. Přijali smířlivou ruku svých předků, vrátili do dřevěných stavení život, pokračovali po svém, ale nezapomněli.
Letos bylo setkávání s minulostí až tíživé. Zchátralé domky, vedle nepovedené novostavby, "centrum" vesnice hotel ala sedmdesátá léta a ten už zmíněný konzum. Některé dřevěnice opravdu krásné, jiné těsně před zkázou. Po příjezdu rozporuplné pocity. Tady jakoby ke smíření nedošlo. A pokusy začít jinak, aspoň na mě, na "vetřelce", působily marně... V noci děsivá bouřka. Vzpomněla jsem si na dočtené Žítkovské bohyně. Děj knížky se sice odehrával v Bílých Karpatech, ale úplně krásně by se dal zasadit i do orlických kopců. Bohyně, zaříkávačky, pověry, kletby a uřknutí, čarování s přírodními silami, těžký život na horách. Orlické záhoří, obec, kde kdysi lidé chodili z chalupy do chalupy půl hodiny přes kopec, aby se navštívili. A aby se dostali do okresního města, museli přeputovat celou masu orlických hor. (Mimochodem každá cesta přes hory v autě - utrpení! Asfaltové klikyháky a můj žaludek se přáteli nestali...) Nějak se mi bohužel nedařilo aspoň zbytky kouzla z těch dob zachytit, musela jsem zavřít oči a přivolávat je, samy nepřicházely... Loni velké sklárny zaniklé, ale spousta malých, soukromých, autorských dílen nově vzniklá. Tady se na mě po mé otázce, jestli je nějaká sklárna v provozu, koukala paní v infocentru, jako bych spadla z višně. "Proč jsou ty domky tak namačkané na tu cestu, mají okna úplně u silnice." "No protože tu byly dřív než ta cesta, když ji mezi nimi lidé vyšlapali, tak chodili pěšky, maximálně přes ni projel povoz s koňmi..." "Ale když ji asfaltovali, proč ji udělali tak křivou, člověk nemůže ani zrychlit kvůli těm zákrutám." "Museli by zbourat ty chalupy, víte...?" Tolik věcí nám už dneska nedochází, ach jo...
Hory krásné, neskutečné, louky plné lupin a náprstníků a květin, které ani neznám, spousta barev. Květiny všude, lidé nikde... Jen ticho, občas slunce, občas mlha, spousta času "uklidit si" v hlavě. Docela nezvyk, v Beskydech se jde k vrcholu pomáli v procesích, zvláště, když je na kopečku svatyně v podobě hospody. No jo, náš bůh je Radegast, marná sláva...
Viděli jsme toho spoustu, sama to musím ještě všechno vstřebat. Ale jedno místo mě přímo nadchlo a budu na něj vzpomínat moc ráda. Zámek v Častolovicích. Nádvoří zámku provoněné levandulí, která lemovala zákoutí s kovovými bílými stolečky a židlemi, od zdí se odrážely tóny opery, které se občas snažili přeřičet barevní papoušci ve zdobných voliérách. Už v prvním pokoji mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak nějaká zámecká expozice. A že jsme jich během putování po koutech naší země už pár navštívili... Paní majitelka hraběnka Šternberková je bytová architektka, byla jedna z prvních informací, které nám průvodkyně předala. Aha. Jakoby se tu pořád bydlelo. Pokoje zařízené vkusně, i s těžkým dřevěným nábytkem a obrazy ve zlatých rámech, vzdušné a útulné, jen se nastěhovat. Hlavní barva z dominantní dekorace, třeba z tapiserie, olejomalby či kamen, citlivě "vytažená" a použitá k výmalbě. Krásné textilie, porcelánové nádoby osázené hrnkovými květinami...
A ještě jedna věc mě moc potěšila. Po květnové návštěvě v Národní galerii a Sovových mlýnech jsme se v Opočně mihli kolem rodného domu pana Kupky a v Dobrušce kolem domu, kde strávil dětství a mládí. Rok 2012 = tour po Kupkových stopách. Navštívit nějaké to jeho francouzské místo pobytu, to by bylo hezké završení. He he...
Ty kytky na louce jsou neskutečné... Tam muselo být krásně..
OdpovědětVymazatBylo!
Vymazat