Tvořit na plný úvazek jsem začala, protože to vlastně ani jinak nešlo. Když něco dělám, dělám to naplno. Zaměstnání mi bralo veškerou sílu a pozornost a na tvorbu mi už žádná nezbývala. A já jsem proto chřadla, protože "tvořit" je jako moje končetina, životně důležitý orgán, naprostá přirozenost. Odejít z jistého zaměstnání a pustit se do podnikání bylo těžké. Nikdo moje puzení moc nechápal, podpora nebyla úplně velká, ale já jsem věděla, že prostě musím. Vlastně jsem si to tak trochu vyvzdorovala, i proti sobě, svým strachům, nehezkým zkušenostem finanční nejistoty z dospívání... A bylo to skvělé rozhodnutí. Na své tvořivé cestě jsem poznala samu sebe. Naučila jsem se sebeúctě i sebedůvěře. Pochopila jsem, kolik nánosů předsudků a očekávání druhých na sobě vláčím. Neskutečně mě to vnitřně osvobodilo.

Obavy, že se mi tvoření zprotiví, když se mu budu muset věnovat pořád, byly úplně liché. Naopak. Když cvičíte, svaly taky rostou. Stejně tak se moje kreativita díky neexistujícím limitům občas rozepjala do šířek i hloubek, o kterých jsem ani netušila, že je v sobě nosím. Mohly mi pod rukama vzniknout takové projekty, a mohla jsem prožít takové věci, že se vlastně sama divím, že se to doopravdy všechno stalo. Tvoření je pro mě absolutním naplněním. Do podnikání jsem se pustila, abych byla šťastná. A opravdu jsem byla. Teď už bohužel tolik nejsem...

Myslím, že nyní jsem ještě v mnohem těžší situaci, než jsem byla při odchodu ze zaměstnání. Miluju být výtvarnice na plný úvazek. Mám díky tomu pocit, že "jsem tady správně". Ale momentálně jsem ve slepé uličce, a nevím, jak se z ní vymotat. V podnikání jsou slabší a silnější měsíce, a vždycky se otevřela nějaká cesta, jak pokračovat. Poslední dva roky jsou ale těžké. Cesty se neukazují. Nestačí makat, vytvářet jedinečné a krásné věci, odvádět kvalitní práci. Svět se točí směrem, jakému asi příliš nerozumím, a energie jsou tak nízké a přízemní, až mě z toho mrazí. Cítím velký tlak, a pod tlakem se radostně a s lehkostí moc tvořit nedá.

Mimochodem, když něco děláte tak moc z nitra a naplno, oprostit se od pocitů selhání je velmi těžké. Hodně s tím bojuju a musím si často připomínat, kolik mi toho už pod rukama vzniklo. Že kdybych byla neschopná, tohle bych přece nedokázala... A taky myslím na všechny ty milé duše, které mi daly důvěru, abych výtvarně provázela jejich projekt, nebo ozdobila jejich domov... Moc vám všem za to děkuju!

Jsem teď "na hraně". V situaci, kdy nevím, kudy kam. Prohlížím pracovní nabídky, a cítím, že všechno bude změna k horšímu. Pak si zase říkám, že to nesmím brát tak fatálně, že každá zkušenost je obohacující. Potom mě zalije vlna bojovnosti, že už jsem přece přestála tolik sraček a že zvládnu i tohle. Bojovnost vystřídá úzkost, a ta s sebou přinese i beznaděj, a ta mě zmrazí tak, že nejsem schopná vzít ani tužku do ruky. Jaký to má vůbec všechno smysl? A motám se v tom pořád dokola a netuším, co s tím. Aktuálně si říkám, že by možná byla fajn nějaká "zlatá střední cesta". Najít si částečný úvazek, abych se zbavila na hlavu postavených odvodů, a tím i většiny tlaku, který mě brzdí, ale zároveň mi zůstal prostor i na tvoření. No jo, ale to se taky lehko řekne, že jo... "Najít si něco na částečný úvazek". Ale co? A kde?

Jestli o něčem víte, sem s tím. Jako fakt. Předpokládám, že tyhle řádky čtou lidé, kteří pravidelně navštěvují můj blog, takže víte, "co jsem zač", a životopis sepisovat nemusím... Kdyby bylo ale potřeba, ráda ho sestavím...

Tak, a teď si představte, jak protivné a vysilující je, si tohle pořád dokola přemílat v palici. A potom sednout k prázdnému papíru, zklidnit rozbouřenou mysl a vytvořit obraz. Prožít při jeho vzniku pocit štěstí a naplnění. A pak zase paniku, že o to nejspíš přijdu... A nakonec se snažit tvářit, jakože nic, protože vám ty obrazy potřebuju nabídnout a fňukání přece odrazuje. Uf.

No, každopádně, pokud jste dočetli až sem... Mám tady tři jarní originálky formátu A5. "Soulmate II" jako variantu k africké "Soulmate". Tentokrát s kočkou domácí (podobnost s Matyldou není náhodná), a se vším, co ve mě vyvolává pocit domova - rozkvetlým stromem, modrotiskem, kanafasem, červenými tulipány z předzahrádky a posledním jablkem loňské sklizně. Další v řadě je "Kraslice II." Dva stejné originály neudělám, jednak to vlastně ani nejde, a ani nechci. Někdy ale obrázek zmizí tak rychle, že ve mně vyklíčí potřeba vytvořit variantu. To nastalo v tomto případě. A nakonec "Jedno tělo, jedna duše". Srdcová "karta" pro všechny zamilované. Třeba jako svatební dar. Cena je 2200 Kč za kus. A kdybyste chtěli, ráda vám pomůžu s paspartováním i rámováním, které každý originál skvěle zvýrazní.

Taky tu mám velké plátno "Apolena". Zatím zdobí náš domov, a mám ho moc ráda, ale jestli je to právě ten kousek, který mi pomůže aspoň na chvíli vydechnout a zklidnit se, ráda ho pošlu do světa. Show must go on. Dívám se na něho každý den, takže je ověřeno časem a pořád mi lahodí. Díky tomu, že vzniklo v roce "22", si ho můžu dovolit nabídnout za 15 tisíc. Kdyby vznikalo letos, vzhledem k cenám materiálů a požadavkům na drobné živnostníky, byla by cena o pár tisícovek jinde. Takže toužíte-li o velkém plátnu, neváhala bych...