Už si pěkně frčím na kouzelné předadventní vlně. Na jednu stranu se nápad zorganizovat si dva pracovní víkendy po sobě nejeví vzhledem ke stavu mé únavy a opotřebovanosti jako nejlepší, na druhou stranu to je zase tak pěkné období, že budu vzpomínat s radostí a vděčností.

Sklenovský víkend byl fajn. Letos byl jarmark náročnější, hodně lidí a taky ne úplně vychytaná hlasitost hudební produkce trochu umazala tu obvyklou kouzelnou atmosféru, kterou na akci pociťuju. Ale zase jsem šťastná za každou návštěvu u nás ve stánečku, za každé setkání, za každý nákup... A nejvíc za to, že jsme mohly strávit nějaký čas s mojí milou Luckou. Nedělní procházka do polí za Frýdek s focením a povídáním byla top. Vyvenčila jsem tričko s Havlem a ten pocit z chůze krajinou a přátelství a úspěšné prodejní akce drobné tvůrkyně byl myslím nejhezčím naplněním smyslu slova "svoboda".

Co ten nosorožec o adventu? To se trochu vymyká, že? To je grafika, kterou znáte z jednoho z předchozích příspěvků, kterou jsem tvořila pro kamarádku ke kulatinám. Nechala jsem ji natisknout šestkrát ve formátu A4, samozřejmě bez fotek kamarádčiných dětí, a nabízím ji za 800 Kč k prodeji. Mám ji šestkrát, podepsanou a číslovanou... Taky jsem nechala dotisknout pár nových autorských fotek. Však se přijďte mrknou 8. prosince do Rymic na jarmark...

A to se mi udělal pěkný oslí můstek k nedělnímu kurzu motání věnců právě v Rymicích. Bylo to krásné a bylo to poetické a bylo to náročné... Miluju to místo a miluju, s jakými lidmi se na kurzu setkávám. Myslím, že jsme si ten den užily všechny. Ten pocit dívat se skrz orosené okno starého stavení na pocukrovaný Hostýn v dálce je uvnitř mě tak hluboce zakořeněný, že snad ani není můj. Nebo ne jenom můj... A doškové střechy a vůně jehličí a zbytky sněhu a pokroucené větve starých stromů... A bytosti, které to taky vnímají a vstřebávají... Byla to pěkná tečka za kurzy, od kterých si dám na chvíli oddech. Moc se mi s nimi letos nevedlo a asi potřebuju trochu odstup, než se k nim zase vrátím. Člověk se u jejich chystání naběhá jak při běhání požáru, a když pak není vůbec zájem, což se mi letos stalo, je těžké nebrat si to osobně. Když mi někdo napíše, že má prostor a šest až sedm žen nadšených do tvoření, tak já to moc ráda všechno nasbírám a přichystám a přijedu... Ale v mojí režii teď asi nějaký čas nic nebude.

Nejhezčí "adventní zájezd"? Zajet za kamarádkou, dát si společně výborný oběd, a pak u čaje a pečení vánočních oplatků probrat, co se stalo od léta, kdy jsme se viděly naposled... Tak moc ráda jsem si poslechla o jejich cestě do New Yorku, ale i o všedních věcech. Nic jiného si nepřeju, než pohodu, blízkost a klid v duši. Letošní podzim byl a je milé obejmutí po tom všem ostatním, co tento rok proběhlo. Díky za to!

A díky i za nádherná zadání, která mi chodí... Přesně podle mého gusta. Tvoření grafiky "Stavení číslo jedna" bylo pro mě tak naplňující, že jsem ten obraz vlastně ani nechtěla dokončit... Paní mi napsala, že žijí ve starém domě, který jim bohužel přerůstá přes hlavu a budou ho muset opustit. Že by ale rádi měli jeho ducha zachovaného aspoň na papíře... Takže jsem se "mazlila" s hromadami dřeva na topení, kameny vyskládaným dvorem, starými vraty, různými zvířecími obyvateli stavení, statným ořešákem, letitými švestkami i panenkou Marií z výklenku nad vstupem... Jako toto když můžu zhmotnit? A hlavně když se vám ta myšlenka zalíbí natolik, že mi pošlete další podobné zadání? Pro mě je to tak velká satisfakce za to, že jsem se ani v horších měsících nezpronevěřila svému stylu a vytrvala ve svých "kolejích", že si ani nedokážete jak moc...