Jako bych letěla. Ulice posledního městečka jsem nechala dávno za sebou. Ani kostelní věž už dlouho nevykukuje mezi záhyby oblé krajiny. Jenom louky a pole a remízky a sem tam zapomenutý sad. A vyšlapaná stezka, která mě vede mezi strnisky a oranicí. Kdybych občas nevyplašila zajíce a nezaslechla krákání vran, měla bych pocit, že jsem na světě snad docela sama. Jen já a nekonečné nebe, které si právě při smrákání převléká každou chvíli šaty. Zašedlý háv pozdního podzimního dne vymění za červánkový, než se definitivně rozhodne pro temnou modř posetou hvězdami. Noční oblek oblohy bych už ale raději obdivovala z bezpečí cíle dnešního putování. Nohy bolí po celém dni na cestě, přesto přidávám do kroku. Záhyb posledního kopečku mě jako vlnka snese dolů na rovinu a předá mě do náruče staré jabloňové aleje. Pařáty větví ukazují, kam mám pokračovat. Sem tam na nich visí zapomenuté jablko. Jedno si vezmu. Je nakyslé, ale žízeň zažene. Spěchám dál loubím stromů a jsem ráda, že mi v houstnoucím šeru pomáhají, abych nesešla z cesty. Tmě neuteču, nejsem už ale daleko. Do dálky září jako zlato zájezdní hostinec. Nemůžu ještě nic slyšet, přesto bych přísahala, že se záblesky světla přiletěl i smích a cinkání skla. Čeká mě teplo a jídlo a postel. Ještě než vstoupím, nahlédnu oknem. Mám pocit, jako bych stála na rozhraní dvou světů. Kdyby mě zahlédl někdo zevnitř, mohl by se leknout, že jsem snad duch. Zamrazí mě v zádech. Vstoupím do světa lidí nebo mě vtáhne něco zpět do noci? Možná ty pahýly stromů, abych jim dělala společnost...? Možná něco docela jiného...? Raději sahám po klice a vrznutí dřevěné podlahy mě kotví v člověčím společenství. "Nějak pozdě, už jsme dnes nikoho nečekali," pronese hostinská, když přede mě pokládá pohár horkého vína. "Ale volnou postel ještě máme." Najezená a umytá se pak dívám pro změnu z okna ven. Do krajiny, kterou jsem zatím ještě neprocházela. Až ráno, cesto, až naberu zase síly... Uléhám, a na boží muka v dáli, která pro mě už zítra vzdálená nebudou, právě dopadají první sněhové vločky. Celý svět čeká po procitnutí bílé překvapení...
Příběh i obraz vznikly na základě pocitů, které ve mně vyvolalo zastavení v hospodě Na Žebračce, která tu stojí už někdy od osmnáctého století. Samozřejmě je dávno krásně zrekonstruovaná, a taky obklopená civilizací, ale když jsem zavřela oči, přesně tenhle příběh mi běžel hlavou. Stokrát jsem projela kolem a nikdy jsem se tam nezastavila, až teď, při dušičkových pochůzkách. Asi že jsem se definitivně stala poutnicí v krajině svého dětství. V kraji podhostýnském.
A vůbec, byly nějaké poutnice? Nemyslím ty, které kráčely s procesím... Ale ty, které volně procházely krajinou, ať už s jakýmkoliv účelem nebo i bez něho. Nebo to bylo jako vždycky všechno zábavné a dobrodružné vyhrazeno pouze pro "pány tvorstva" a jejich romantické bloumání a ženská seděla doma s "koulí u nohy" v podobě péče a povinností?
Obraz je volný. Repasovaný starý rám na poslední chvíli zachráněný z Reuse centra před povodní, sklo klasické. Rozměr v rámu 28 x 31 cm. Akvarel, perokresba. Prodáno.
A ve fotkách taky střípky uplynulých dnů... Pozvání na krásný jarmark v Horním Sklenově, který bude už v sobotu 16. listopadu... První letošní mrazíky... Poslední dušičková svíčka na hrob, kam už nikdo nechodí... Věnec, malovaná štokrlátka i originálek "Když to cinkne" vypravené na cestu do nových domovů... Zbytky papírů a pokažené tisky zpracované do podoby přáníček a visaček na dárky, které přikládám jako drobnost k objednávkám. Ani kousíček na zmar. Jo, a na kurzu v Rymicích budeme mít ty překrásné hortenzie z Hukvald, juch! To budou věnečky... Ještě mám volná místa, tož se hlašte...
.jpg)
.jpg)
Poetické a okouzlující, jako bych tam byla. Ne, obávat se nemusíte sledovala jsem vše s povzdálí. Jen škoda, že stolička už by se k nám nevešla. Je "safra" pěkná, obrázek snad jednou...
OdpovědětVymazatMoc krásný příspěvek, Petro ! Pohlazení po duši.
OdpovědětVymazatHanka