Taky jste takoví ti "blbci", kteří nikdy nic nedostanou, ale vždycky všechno odedřou? Tak hlavně se neutápět v nějakém sebežalu, že jo... Nesmírně se mi líbilo, jak to říkala jedna z babiček v milém pořadu "Pečení na neděli". "Beru věci tak, jak přicházejí, a přijímám je bez výčitek. Nehodnotím je na dobré a špatné. Prostě se podle nich zařídím. Když jsem kopala vinohrad, byla jsem ráda, že mám zakopáno. Když jsem prala prádlo, byla jsem ráda, že ho mám vypraný... Já jsem každou prácu dělala ráda..." Myslím, že v tomhle nastavení mysli tkví podstata spokojeného života... A já bych ještě dodala, že dnes už žijeme v časech, kdy si naštěstí můžeme říct, že pokud něco dělat nechceme, tak nemusíme. Setrvávat v roli oběti a říct, že něco změnit nelze, je sebeklam, protože se bojíme vykročit jinam. Vždycky je nějaká jiná možnost. Vždycky je, i když s sebou nese nutnost něco opustit, změnit, zaplatit... (Pro mě je tohle téma celoživotní proces a výzva...) Takže nefrflám, že máme za sebou víkend plný těžké práce, ale naopak jsem ráda, že máme zase kus domu vyklizeno. Jsem na sebe pyšná, že jsem silná ženská, která zvládne odnosit věcí, kterých by se bál chlap... A jsem vděčná za to, jak pracovitého a šikovného muže mám... Nebýt jeho, tak to s mamkou samy nezvládneme...
Jinak abych to trochu odlehčila, návštěva sběrného dvora se mnou je trochu adrenalinový zážitek. Zatímco na jedné straně auta vykládali věci, které jsme přivezli, já jsem se na druhé straně snažila do auta propašovat věci, které jsem v těch hromadách objevila... Jako třeba křeslo od Halabaly... Jenže my teď fakt potřebujeme prostor vyčistit, a ne zavalit dalšími věcmi. Naštěstí tam byl takový šikovný pán, který se těmi haldami probírá a loví z nich poklady. Asi je pak prodává do bazarů či antiků... No, a ten jak mě viděl, jak tam u toho křesla stojím jako u svátosti, tak ho čapnul pod pažu a už si ho nesl do úkrytu... No, tak snad ještě někomu dobře poslouží...
Ono pro mě bylo už tak těžké vyhodit věci, které ležely na půdě. Na podzim a v průběhu zimy jsem spoustu věcí nafotila, rozdala... Ale ne všechno jde přerozdělit, udat, čas tlačí... No nic, zase a znova je to pro mě inspirace k tomu, abych věci zbytečně nehromadila, ale pořizovala jen to, co mě bude životem skutečně provázet... V neděli jsem si za odměnu uvázala květinový věnec. Nevím, jestli to tak mají i jiní tvůrci, ale já cítím obrovskou zodpovědnost za to, že mi pod rukama vzniká něco nového, co bude dál ve světě existovat. Proto tak ráda recykluju a obnovuju staré věci, u nich ten pocit vzniku nové hmoty odpadá... No, a květinový věnec? To je naprostá tvůrčí květinová meditace. Málokterý předmět je tak nádherný jako kruh z živých květů... A málokterý tak pomojivý... Něco, co musíš vychutnat na plno, protože to za pár dnů už nebude...
Věnec jsem si nafotila v nádherných kulisách rozkvetlých sadů Farmy Lička. Musím říct, že jsme nikdy nebyla raději za mužovo frflání "už půjdeme?", jelikož pár minut po nasednutí do auta se spustilo takové krupobití, že by k úhoně přišel ne jen věnec... To kdybych tu byla s Luckou, to bychom dostaly na budku... Vloni jsme tu jen promokly na nitku, to bylo vlastně nic...
Příjemné čtení, krásný věnec.
OdpovědětVymazatMěj se hezky!
Hanka
I o nepříjemných věcech se dá napsat něco příjemného, to je fajn...:-) Děkuju moc, Hani! P.
VymazatMám to úplně stejně, jako ta babička🥰.
OdpovědětVymazatVěnec je luxusní!!
Krásné dny přeji.
Liba
Tak to jste pak jistě šťastný člověk. Já mám sklony se v tom někdy plácat, ale učím se, aby to tak nebylo. Důležité je chtít...♥ Děkuju! P.
VymazatDěkuju, Petinko! Máma
OdpovědětVymazat♥♥♥ P.
Vymazat