Taky jste takoví ti "blbci", kteří nikdy nic nedostanou, ale vždycky všechno odedřou? Tak hlavně se neutápět v nějakém sebežalu, že jo... Nesmírně se mi líbilo, jak to říkala jedna z babiček v milém pořadu "Pečení na neděli". "Beru věci tak, jak přicházejí, a přijímám je bez výčitek. Nehodnotím je na dobré a špatné. Prostě se podle nich zařídím. Když jsem kopala vinohrad, byla jsem ráda, že mám zakopáno. Když jsem prala prádlo, byla jsem ráda, že ho mám vypraný... Já jsem každou prácu dělala ráda..." Myslím, že v tomhle nastavení mysli tkví podstata spokojeného života... A já bych ještě dodala, že dnes už žijeme v časech, kdy si naštěstí můžeme říct, že pokud něco dělat nechceme, tak nemusíme. Setrvávat v roli oběti a říct, že něco změnit nelze, je sebeklam, protože se bojíme vykročit jinam. Vždycky je nějaká jiná možnost. Vždycky je, i když s sebou nese nutnost něco opustit, změnit, zaplatit... (Pro mě je tohle téma celoživotní proces a výzva...) Takže nefrflám, že máme za sebou víkend plný těžké práce, ale naopak jsem ráda, že máme zase kus domu vyklizeno. Jsem na sebe pyšná, že jsem silná ženská, která zvládne odnosit věcí, kterých by se bál chlap... A jsem vděčná za to, jak pracovitého a šikovného muže mám... Nebýt jeho, tak to s mamkou samy nezvládneme... 

Jinak abych to trochu odlehčila, návštěva sběrného dvora se mnou je trochu adrenalinový zážitek. Zatímco na jedné straně auta vykládali věci, které jsme přivezli, já jsem se na druhé straně snažila do auta propašovat věci, které jsem v těch hromadách objevila... Jako třeba křeslo od Halabaly... Jenže my teď fakt potřebujeme prostor vyčistit, a ne zavalit dalšími věcmi. Naštěstí tam byl takový šikovný pán, který se těmi haldami probírá a loví z nich poklady. Asi je pak prodává do bazarů či antiků... No, a ten jak mě viděl, jak tam u toho křesla stojím jako u svátosti, tak ho čapnul pod pažu a už si ho nesl do úkrytu... No, tak snad ještě někomu dobře poslouží...

Ono pro mě bylo už tak těžké vyhodit věci, které ležely na půdě. Na podzim a v průběhu zimy jsem spoustu věcí nafotila, rozdala... Ale ne všechno jde přerozdělit, udat, čas tlačí... No nic, zase a znova je to pro mě inspirace k tomu, abych věci zbytečně nehromadila, ale pořizovala jen to, co mě bude životem skutečně provázet... V neděli jsem si za odměnu uvázala květinový věnec. Nevím, jestli to tak mají i jiní tvůrci, ale já cítím obrovskou zodpovědnost za to, že mi pod rukama vzniká něco nového, co bude dál ve světě existovat. Proto tak ráda recykluju a obnovuju staré věci, u nich ten pocit vzniku nové hmoty odpadá... No, a květinový věnec? To je naprostá tvůrčí květinová meditace. Málokterý předmět je tak nádherný jako kruh z živých květů... A málokterý tak pomojivý... Něco, co musíš vychutnat na plno, protože to za pár dnů už nebude...

Věnec jsem si nafotila v nádherných kulisách rozkvetlých sadů Farmy Lička. Musím říct, že jsme nikdy nebyla raději za mužovo frflání "už půjdeme?", jelikož pár minut po nasednutí do auta se spustilo takové krupobití, že by k úhoně přišel ne jen věnec... To kdybych tu byla s Luckou, to bychom dostaly na budku... Vloni jsme tu jen promokly na nitku, to bylo vlastně nic...

Děkuju moc za komentáře, vzkazy i emaily k poslednímu příspěvku... Jsou pro mě povzbuzením i takovým milým virtuálním pohlazením... Pokusím se zítra po předvelikonočním i velikonočním šrumci aklimatizovat zase do nějakého běžného režimu, a snad se mi povede na ně zareagovat i jednotlivě...♥ 

Podařilo se nám po dvou letech konečně zase vyrazit na svátky na chalupu do lesa, konkrétně do Hukvaldské obory. A ačkoliv jsou tyto rodinné výjezdy náročné pro různé vnitřní ústrojí, od žaludku, přes játra, až po nervy, je to pro mě stejně nejmilejší jarní tradice... Slavit Velikonoce v přírodě je fajn. A Hukvaldy jsou prostě srdcovka, zvlášť, když se člověk díky mírným privilegiím dostane na místa, kam se jinak nesmí...

Doufám, že jste si i vy užili hezké oslavy jara. Přeju Veselé Velikonoce!♥

Zkouška spojení. Poslední dny mi blog bombardují různé spamové komentáře, a je už opravdu dost nepříjemné je pořád mazat... Bohužel jsem nepřišla na to, jak je zablokovat, aniž bych zablokovala komentáře všechny... A tak jsem si uvědomila, že jsou to stejně poslední dobou jediné reakce, které mi na blog chodí. Tak se chci zeptat, jste tu vůbec ještě, nebo už jste se všechny přesunuly na sociální sítě?

Zase je máme tady, ty "moje" dny -  Modré pondělí a Šedé úterý... Uplynulou Květnou nedělí skončil půst, a právě se nacházíme v Pašijovém týdnu. Mimochodem, workshop "Květná sobota" byl skvělý. Nakonec jsme s Luckou byly rády, že byl komornější, protože nás bylo na daný prostor tak akorát. A taky v pátek i v sobotu dopoledne kromě vydatného deště i padaly kroupy, takže jsme to sbírání měly takové adrenalinové... Většinou připravíme materiál na věnec, a na kytici si při procházce každá účastnice nasbírá rostlinky sama, ale tentokrát jsme tvořily v kavárně uprostřed města, takže jsme sbíraly vše komplet. Tak proč by zrovna teď nelilo a nepršelo, že jo... V takových těch extrémnějších situacích se člověk potřebuje vyventilovat. Někdo brečí, někdo křicí, a my se s Lucií smějeme. Hodně. Takže jsme si krásně zabláznily... Naštěstí v tom lijáku v lese opravdu nikdo jiný nebyl... (Poslední zatím naplánovaný květinkový) kurz bude 18. června v Bílovci na farmě Žijem BIO, a už máme poslední tři místa.)

Vyfouknuté skořápky jsem zdobila už minulý týden, abychom je mohly použít i na dekorování věnců. Skořápkové zdoební už jsem ukazovala v minulém příspěvku. Úlomky z rozbitého pštrosího vejce se lepí na slepičí výdumek. Použít se dá samozřejmě i různobarevné slepičí skořápky, díky čemuž tak vynikne krása jejich přirozených odstínů... S křepelčími skořápkami jsem to zatím nezkoušela, ale třeba jejich čas ještě nadejde... Potom jsem připravovala vajíčka vrtaná, jelikož jsme zjistily, že ta modelářská vrtačka, kterou jsem si nebyla schopná pořád koupit, leží doma kamarádce bez využití... Madeirové kraslice bych tomu neříkala, do jejich dokonalosti to má daleko, ale mně se to líbí i jen tak lehce oďurkované... No, a poslední technika, kterou pak využiju i na zdobení plných vajíček, je klasická batika v červeném zelí... Nejhezčeji se mi tentokrát obtisky trojlístky...

Proložené fotky jsou z nedělního výletu na kopeček Svinec nad Novým Jičínem, a taky z dubnových procházek za město... Zase ty moje milované úlomky starých dob... Dramatické nebe, pokroucené stromy, zatím těsně před rozkvětem, detaily na fasádách, staré střechy stodol, oprýskané dveře úžasných odstínů...

Přeju hezké dny předvelikonoční, zítra se neškareďte, ať se nemračíte každou středu v roce, a jestli si najdete chvilku mi napsat pár písmenek, že tu jste se mnou, a nemusí to být jen v komentářové formě, budu moc ráda...

Mám tady zase jednou jarní sérii fotek, na kterou se budeme chodit dívat, až budeme chtít o Vánocích vidět, jak vypadá pořádná zima... Při včerejším výstupu na Kubánkov jsme se octli v nádherném sněhovém království, a to není žádný velekopec... Ale aby to tak nebylo navěky, dala jsem si na Moraně letos obzvláště záležet. Vetkla jsem do ní všechno trápení, nemoci, válku, i osobní bolístky, a pak jsme ji spálili a utopili v potoce. Včera byla totiž pátá postní neděle, "Smrtná"... 

Dostala jsem krásnou skořápku pštrosího vejce, ale bohužel se mi ji "podařilo" za vydatné pomoci naší čičimadam roztřískat. Ten přírodní temně zelený odstín je ale tak ktásný, že by byl hřích skořápku vyhodit... Takže letos zdobím lepením střípků na bílé slepičí výdumky... Velikonoční piplavá meditace...

Musím říct, že si letos jarní věnce díky kurzům i objednavkám moc užívám. Mám je fakt nejraději z celého roku, tak jsem nadšená. Vloni jsem jich skrz koronáče moc nestihla, o to víc jsem za kombinaci suché trávy, zelených větviček, pírek, výdumků, ulit a dalších jarních pokladů vděčná...