"Jedu na služebku do Králík, jedeš se mnou?" "Jó! Tam jsem nikdy nebyla!" A ještě že jsem to napravila... Víte, jak bych ten díl F. L. Věka, jak byl v Králíkách, vlastně taky na služebce, že jo... Tak jsem tušila, že to bude městečko plné domů se starými dveřmi a krásnými střechami... Ale co jsem netušila, že je tam tak nádherná alej vedoucí na kopec ke klášteru... Ten pocit, když vplujete barokní bránou do zeleného stínu stromů, pod nohama travnatý chodníček, a před sebou tunel z propletených větví, byl nádherný. Tak moc, že jsem se hodně loudala, abych si ho užila co nejvíc... Cesta alejí vede až ke schodům kláštera, na které volně navazuje, což mi přijde jako úplně geniální archotektonický počin, ale já jsem kousek před koncem odbočila na cestu k mariánskému prameni. Poslouchala jsem vzkazy, které mi namluvila kamarádka, a zlobil mě při tom telefon. Tak jsem se na chvíli zastavila a v tichosti se snažila poštelovat nastavení displeje. Když jsem zvedla oči, spatřila jsem nádherný výjev, který se mi podařilo cvaknout... Srnku v loubí ze zlatavých kaštanů. To mi určitě poslat svatý František, že měl svátek, tak nádherný výjev... Potom mě ještě provázelo zurčení potoka a prosvítající slunce na lesní stezce, a nahoře mě v pravé poledne přivítalo zvonění zvonu rozléhající se do krajiny... Samé magické momenty... O víkendu jsem si docela mákli, vyklízeli jsme sklepy a garáž, a tak jsem si říkala, že to pojmu jen pianko... Nakonec jsem ovšem nachodila přes deset kiláků, protože bylo opravdu nádherně...