Lesní mandala. Pro ten pocit, kdy se ocitnete vprostřed lesa, úplně sami, třeba jen se sluncem... A nebo kdo ví s čím ještě...? Svým strachem? Jsou to jen stihomamy? Nebo snad jindy otupělé instinkty? Všimli jste si někdy, jak děsivě zní šramocení kosa v křoví, když ho nepřehlušuje nic jiného? Kdykoliv se octnu sama v lese, naplno si uvědomím, jak nicotná, a zároveň jak vděčná za tu krásu kolem, jsem... Okamžik z fotky je ze Soláně, kdy jsem naložila zbylé věci z výstavy do auta, a okouzlena nádherným počasím, jsem se úplně sama vydala na procházku. Svět pod kopcem byl udušený poklicí inverze a zpřísněných opatření, ale nahoře bylo teplo a vlídno. Bylo poledne, tuším úterý, takže lidská přítomnost spíše zřídkavá... Skoro jsem zaplacená endorfiny letěla, když mi náhle ztuhly nohy, uvědoměním, že jsem tu úplně sama, v náručí lesního šera... Úzkost a radost v jediné vteřině. Celé spektrum života v krátké chvíli. Vy, co máte teď to štěstí, že můžete na vrcholky kopců bez turistů, užívejte si ten zázrak. Přeju a závidím...