Docvaky

neděle 4. října 2020

 Co mi došlo díky Soláni... Za co jsem vděčná...

... Že jsem konečně přichystala výstavu. Protože kdyby nepřišla tato nabídka, kterou prostě nelze odmítnout, snad bych se k ní ani nedokopala... Jsem perfekcionista, mám pocit, že všechno musí být dokonale promyšlené i připravené, propojené, s přesahem... Takže jsem vyčerpaná a odrazená, než se do díla vůbec pustím... Je mi jasné, že další nevím kdy bude... Protože vidím milion věcí, které bych příště chtěla udělat jinak, a co by se mělo vychytat, a kolik času by to zabralo... A přitom to byla taková fuška... 

... Že jsem nesmírně vděčná za internetový prostor. Nabízet stejně naladěným lidem svou tvorbu tímto způsobem je asi milionkrát jednodušší, než kdybych byla závislá na odbytu v obchodech a galeriích. Vše může proběhnout přímo mezi mnou a zákazníkem, platí mezi námi nastavená pravidla, mohu oslovit lidi z celé republiky... 

Příklad Andělář. Paní galeristka mi řekla, že za cenu 250 Kč ho není schopná prodat, že je to drahé a lidi to ani nezaujme. Já jsem jí odvětila, že je to cena adekvátní, ne-li přátelská, a že jsem jich prodala už devadesát, a že těch zbylých posledních deset si ráda vezmu, protože už žádné nemám. Momentálně už mám zase jen čtyři... Od včerejška...

Příklad věnce. Vlastně stejný model. Uvázat velký sušený věnec za 250 Kč mi přijde nereálné. To nepokryje finančně ani čas sběru a přípravy materiálu... Takže dobrá rada, jestli chcete krásný a super levný přírodní věnec, vyražte tam. Jsou tam ještě nějaké i ode mě, ale váže tam pravidelně i jiná paní, a jsou taky moc hezké. Já je brala jako průvodní doladění výstavy, jinak bych do toho nešla...

Kladu si otázku, kdy jde o sobectví a nepokoru, a kdy o zdravé sebevědomí a vědomí hodnoty vlastní práce? Kde je ta hranice?

... Že je pro mě stále těžké odhladit, kdy jde o dobře míněnou radu, které bych se měla držet, a kdy už bych měla říct: "Tohle dělat nechci a nebudu." Rozhodně je přínostné dostat se do interakce s novými podněty. Podívat se na vlastní tvorbu z pohledu člověka "z branže". Trošku jsem si utřepala, čím se prezentovat chci, co upřímně vychází ze mě, a kdy se až moc podbízím publiku... Určitě není na škodu vylézt takhle ze své ulity, ale jak já jsem za ni vděčná! Zpařezovatěla jsem ještě víc, než jsem pařezovatá byla...  Budu se muset sem tam nechat "poštípat". Aby se prokrvilo, co se prokrvit má...

... Že si nesmím nechat pokazit radost, když ji cítím. Když se prodá Lípa, být šťastná, že pocestuje až do Austrálie, a ne ve stresu z poznámky, že tam teď bude muset být obraz jiného autora, protože jsem udělala málo obrazů... Když jsem hrdá, že se prodal celý cyklus Malých zázraků a tři originály, nenechat si to pokazit dojmem, že prodeje úspěšné nejsou... Když jsem na sebe pyšná, že za pár hodin "spíchnu" super originální sebeprezentaci, netrápit se, protože musím dopsat ještě stránku textu, jelikož tak se to dělává a tak je to správně... Asi mi ještě pořád až moc záleží na hodnocení druhých a mám potřebu se zavděčit. Ok, dobré vědět...

... Že nevím, co chci. Že mám strach, že přijde někdo, koho neznám, a bude se mnou chtít mluvit, a pak jsem zklamaná, že nikdo takový nepřišel. Já prostě nejsem takové to výřečné "slunce", které umí přirozeně ovládnout prostor a nabalit kolem sebe lidi. Jsem nesmírně vděčná, že za mnou včera dorazily dvě známé milé duše, se kterými jsme si asi hodinu a půl povídaly v nádherné soláňské zahradě, a pak i u kávičky na Čartáku... Nějak jsem neunesla, že bych měla stát vprostřed galerie a čekat, jestli někdo nepřijde. Snad jste mě nikdo nehledal... Velké, velké poučení! Příště se na to vykašlat úplně, jak jsem si původně myslela, a nebo se přemoct a udělat "oficiální" akci, kterou budu mít pod kontrolou. Vidím to spíš na variantu "A". Zůstanu u drobných, naplno prožitých setkání nad kafem s pár známými lidmi, jaké proběhlo včera, nebo třeba před pár dny v Tišnově... Kde nejsem středobod, ale součást...

Tolik tedy ze zákulisních pocitů jedné, jak je vidno, stále nejisté (zřejmě doživotně), autorky... A "Paraplíčko", které jsem včera do galerie odvezla. Místo té "Lípy", co už je někde v Austrálii...


12 komentářů:

  1. Za sebe, Peti, můžu říct, že ještě nikdy jsem v galerii nekoupila obraz. Chodím na výstavy ráda a chodím se tam kochat. Ne nakupovat. Přesto mi doma visí čtyři Oringle. Tím chci říct, že kdo má zájem, cestu si najde. A určitě nemá cenu tvořit podle toho, co se líbí lidem. Když to nejde ze srdce, je to znát... Když jsem před lety našla tvůj blog, přiznám, že úplně mi tvoje barevná paleta nesedla. Dnes vím, že to jsi prostě ty a mám tvoje obrázky moc ráda. Ivča

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ivi, podle mě koupit si obraz, jakože originál, tedy ne za zrovna malý peníz, je opravdu alchymie... Protože je to věc, která se nespotřebuje, je na dlouho, tak musí tedy lahodit dlouhodobě... Já teda raději taky kupuji přímo od autora, ale jsou umělci, kteří jinak než v galeriích neprodávají... I když je to krásný zážitek, obhlédnout dílo naživo... A i já mám taky spoustu oblíbených autorů, které velmi obdivuji, ale doma od nich nic nemám, protože barevně mi nesedí. Proto je fajn zakázková tvorba, tam je možné to společné souznění dotáhnout k dokonalosti:-). Děkuju moc!♥ P.

      Smazat
  2. "Paraplíčko" je nádherné. Příjemné, uklidňující, podzimní, laskavé...
    Krásné podzimní dny!

    OdpovědětSmazat
  3. Asi to tak máme každý, že určité skutečnosti časem vyhodnotíme jinak, nežli se v prvopočátku zdaly. Docvakne nám to.
    Paraplíčko je moc příjemný obrázek. Takový milý, uklidňující.
    Hezý den!
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hani, ony se ani nemusí v prvopočátku jevit jinak, jenom jsem je třeba prostě nevnímala nebo nechápala... A pak, díky zkušenosti, to do sebe nějak všechno secvaklo, aby mi to docvaklo...:-) Děkuju, jsem ráda, že se líbí- P.

      Smazat
  4. Milá Peti, nemáte někdy pocit, že kritiky je všude moc a člověk by dal nevímco za vlídné slovo? A i když je kritika nevím jak dobře myšlená, mám pocit, že člověk najde správný úhel pohledu stejně až když ji probere s blízkou a podobně naladěnou duší, která té kritice kritické obrousí ty správné hrany:) Tak to nechte chvíli koňovi, pak té blízké duši a pak bude dobře:))) Moc mě mrzí, že jsem Soláň nestihla a Andělář bych si koupila i dražší;) Mějte se krásně!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Danko, ono jde o to, o jakou kritiku se jedná. (A teď nebudu zabředávat do tématu vyžádaná/nevyžádaná rada...) Podle mě si mnozí ani často neuvědomují, že někomu zrovna sdělují něco nepříjemného...:-) Jakože jsou tak moc zabředlí v tom svém mračném vidění světa, že jim to přijde jako norma. A pak jsou zase jedinci jako já, kteří tohle vnímají až přehnaně. Učím se, dlouhodobě, si nic nebrat osobně a nebýt zbytečně útlocitná. Na Soláni mi dávají hodně slušné školení...:-) A máte pravdu, i když se snažím nebýt závislá na hodnocení zvenčí, a uspokojení vnímat především zevnitř sebe, vlídné slovo je někdy TAK potřeba... A nebojte, ničím se netrápím. Třeba z Andělářů jsem fakt nadšená, jak se jim daří...;-) Taky se mějte krásně a díky! P.

      Smazat
  5. Teda nemůžu posoudit Vaše pocity ohledně podbízení a prezentace, příjmání rad a ulity :)), ale ta "otázka, kdy jde o sobectví a nepokoru" ohledně ceny.. Prdlajs. Vždyť vy jste autor! Vy oceňujete svojí práci. A jestli budete chtít prodat za 2500,- tak přece nemůže říct nikdo ani popel. Může to někdo nekoupit/nevystavit/pohorošovat se nad cenou/barvama/motivem ale to je tak všechno. To by příště někdo mohl říct, že ty barvy, plátno, štětce, pastelky apod. přece dohormady stojí tak 50,-, tak proč to proboha prodáváte za tak draho;). (ale jsou tací lidé, ne že ne..). Myslím, že je ale super, že jste do toho šla :). Ale online prosím také zůstávejte!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Milá (nevím, jak oslovit), ano, tady jde přesně o tu interakci, kdy jedna strana má právo nevystavit, a druhá (já) nepřijmout podmínky, a stát si za svým. Proto jsou pro mě takové zkušenosti velmi důležité. Abych si pořád trénovala to vědomí sebehodnoty. Protože přesně jak jste napsala, jenom já vím, kolik mě to stálo sil a úsilí a jenom já vím, kolik na tom chci/potřebuji vydělat. Rozhodně jsem ráda, že jsem do toho šla, a až nasbírám sílu a objeví se nějaká hezká příležitost, určitě do toho půjdu znova. A online taky zůstanu, to rozhodně...;-) Díky za vzkaz. P.

      Smazat
  6. A co teprve ten případ, že někdo se na Soláň vydal, aby Vás pozdravil a slovem podpořil, a pak ze sebe vydá jednu holou větu a ještě týden medituje nad tím, jestli má aspoň přidat komentář na web...Takže - výstava byla pěkná a mě osobně třeba velmi překvapilo, jak dobře vypadaly malé zázraky "naživo" v galerii. Přeji hodně inspirace do další tvůrčí práce. Lucie

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Lucko, zdravím, jste moc hodná, že jste dorazila, a oceňuji, že jste ze sebe dostala i tu jednu větu...;-) Naprosto to chápu, já to taky neumím, takhle někoho oslovit... Věřím, že i bez rozsáhlejší konverzace jste si výlet užili, je tam fakt krásně... A děkuju moc, já mám velkou radost, že se celá zarámovaná série prodala a bude viset pospolu na jedné zdi... Díky i za přání! P.

      Smazat

Děkuji za komentář!