U Oringle: Zemětřesení

Někdy nám život ukáže cestu, kterou jsme chtěli šlapat už dlouho, a tak se po ní vydáme. Pak ale přijde zemětřesení, a cesta se nám rozpadne pod nohama, a my se najednou octneme ve vzduchoprázdnu. Vrátit se zpět nelze, a jak dál, nevíme. Jak už to tak ale bývá, rozcestí se nakonec vždycky vyloupne, a je jen na nás, kterou trasu si zvolíme jako pokračování. Zastavit se, a dobře si to promyslet, to není vůbec od věci. Odpočinout si, a urovnat si v hlavě, co má smysl s sebou nést dál, a co už více nevláčet...

Rýha v duši se časem zahojí, a až přestane bolet, vznikne díky ní rozlehlejší plocha, kterou se vstřebá ještě více lásky, štěstí a radosti. Pokud se teda nerozhodneme pro cestu hořkosti a sebelítosti. A to já teda ne... Mám skvělé světlušky, které mi na tu cestu svítí, rodinu, přátele, lásku, a které mě nenechají zvolit si špatný směr. A když sama nemůžu, prostě mě kousek poponesou. Díky za to.

Ustaluji se pomalinku v rovnováze, vracím se do své kůže. Rýha už se víceméně zahojila. Jsem připravená zase vázat, kreslit, tvořit, žít...