Asi krize, nebo co...

pátek 3. května 2019
Vloni na levandulovém kurzu mi jedna z účastnic, která se profesně zabývá koučingem a osobním rozvojem, řekla, že když má člověk tendence k vyhoření, měl by se mít pořád na pozoru, protože je snadné k němu kdykoliv znova sklouznout. A tak se hlídám a hlídám, a stejně jsem to asi zase přepískla. Teda ne asi, určitě. Důležité je naučit se rozpoznávat signály těla i mysli, a moje oboje teď očividně bije na poplach... Je načase zvolnit...

Tělesné projevy jsou celkem jasné. Vysoký tlak, bolesti zad, nespavost, bušení srdce. Tělo je v neustálém napětí a neumí se "vypnout" ani ve spánku nebo během klidných chvilek, kdy by mělo relaxovat. Nad ránem víří hlavou miliony myšlenek, a proto ta nespavost. Dá se to překonat, a spousta lidí to dělá, berličkami v podobě stimulantů, léků... Organismus zaplavený stresem šlape pod tlakem dál, a z bušení srdce se časem vyvinou ukázkové panické ataky, z nespavosti deprese... Hmota už to nezvládá, a tak problémy deleguje do hlavy... Přitom na hmotné úrovni se vše odstraňuje mnohem snáz, tak bacha...

Není jednoduché si přepracování přiznat. Když jsem vyčerpaná, automaticky mi naskakují nesprávné vzorce zažrané v mozku, a já se začnu srovnávat. "Ona toho zvládá mnohem víc, musí tamto, a tohle, a já to nemusím, a stejně se sypu." A to je špatně, přátelé... Na to se nabalují pocity viny a neschopnosti, najednou máte tendenci potlačovat sami sebe, a místo odpočinku si na hrb berete trápení dalších lidí, protože si přece "nezasloužíte být unavení". V tomhle kolotoči už jsem pár let frčela, děkuji, nechci. Musím si neustále opakovat, že mi byla dána určitě tělesná i psychická výbava, a s tou jedinou můžu fungovat. To, že jiný zvládne víc, neznamená, že já se budu snažit dosáhnout jeho met. Prostě se rychleji unavím, než ostatní, no a co. A dost možná, že kdybych dokázala plně ocenit, co všechno zvládám já, a ne jen ti druzí, neměla bych potřebu se tolik srovnávat...

Když jsem unavená, mnohem snadněji do sebe nasávám negativitu. Poslední dny začínám být "parádně" protivná, i sama sobě. Tam, kde se jindy "zenově usmívám", se teď nechám lehce vtáhnout do stěžování si. Ne ne ne, tohle ne. Nadávání, brblání, pomlouvání, to všechno dělá člověk, který není spokojený, protože má zanesený organismus neštěstím, a potřebuje ho nějak ventilovat. Jenže takhle to nefunguje, každá přebytečná stížnost, každé ošklivé slovo o někom druhém, ty nánosy v těle jenom zvyšují. 

Místo, abych se radovala z práce, abych ji prožívala, abych vnímala krásné stavy, které tvorba nabízí, očekávám ocenění zvenčí. Jedu na výkon. A když se mi nedostane toho, co bych zrovna dostat potřebovala, jsem vzteklá a smutná. A taky začínám závidět. "Proč ona dostane tolik "lajků" za fotku pitomé kytky a já se tady pachtím s obrazem, a nikdo to neocení?" No, protože "ona" do své fotky vložila určitou energii, kterou lidé vycítí. A já, místo abych žasla nad obrazem, který jsem dokázala vytvořit, čekám pochvalu zvenčí. A upřímné ocenění se vynutit, nedá, to už vím dávno, že jo...

Zajímavé je, že když se takhle pracovně zacyklím, a jsem fakt vyčerpaná, moc to nešlape ani po finanční stránce. Drabu jak kůň, a odměna nic moc. A z toho vzniká další frustrace, že jo... Až se uklidním, uvolním, a přestanu se vzpouzet toku energie, najednou se to všechno samo seskládá, a co jsem vydala, to se mi zpětně vrátí. Opravdu to funguje, už jsem to zažila několikrát.

Projevem vyčerpání je i to, že najednou nevím, jak odpočívat, a jak jinak trávit volný čas než prací. Nic mě nebaví, nic mě netěší, a protože mám svou práci opravdu ráda, zase skončím u barev a papírů, ale léčebné to moc nebývá. A časem takhle dojdou i  nápady, a ony slzavé chvilky na prázdným papírem, protože to prostě nejde, ty jsou vážně ošklivé...

A upřímně, netěší mě ani blogování. Připadá mi, že už jsem všechno vyfotila, všechno napsala, všechno ukázala, že jsem nudná a okoukaná, a že to stejně nikoho nezajímá. Jak by někdo, kdo má baterku na nule, mohl inspirovat, že jo... Včera jsem byla na vernisáži. Vystavuju v Holešově na zámku, a vlastně nemám ani žádnou fotku, protože proč. Kdy jindy bych o takové události s nadšením psala... Ach jo...

Co s tím? Naštěstí už trochu vím, a trochu s tím umím pracovat, a nejsem tak bezradná, jako když jsem poprvé dopadla na hubu. Třeba i proto, že zvládnu signály zachytit v počátcích, kdy se to všechno mnohem snadněji  a rychleji napravuje a detoxikuje... Je to vlastně celkem "jednoduché". Co uděláte se sklenicí, když je prázdná? Prostě ji dolijete. A přesně to teď potřebuju udělat sama se sebou. Dočerpat se do šťastna. 

Přestávám si hrát na superhrdinku, která dokáže užonglovat tři projekty zároveň. Pěkně postupně a volným tempem. Možná o nějakou zakázku přijdu, ale nedá se nic dělat. Musím si svůj um více hýčkat, nejsem robot.

Peníze jsou od toho, abych si je užila, nikoliv abych se obávala, že dojdou. Takže jsem si objednala galoše a pršiplášť, po kterých jsem už dlouho toužila. Hmotné radosti jsou jen chvilkovou náplastí, to je potřeba si uvědomit, ale někdy pomůže i to. Zvlášť když si pořídíte něco, co vám pak bude sloužit a dělat radost ještě dlouho. Už žádná rýma po sbírání květinek v dešti!

Pohyb. Únava psychická se nejlépe léčí únavou fyzickou. To je známá věc. Poprvé se mi v hlavě rozblikala žárovka minulý týden, když jsem se neuvolnila ani po hodině funění při cvičení. "Aha, něco je špatně, začni s tím něco dělat." Mně nejvíc pomáhá chůze a dlouhé trasy. Pravidelné tempo kroků mi umožňuje učesat plynutí myšlenek. Takže mě teď trochu mrzí, že mi objednaný pršiplášť ještě nepřišel, protože déšť nedéšť, vyrážím ven. (P.S.: A jo, promokla jsem fest. Ale tak po májovém dešti se snad nic jiného než zkrásnět nedá, ne? O rýmě ani slovo, pssst!)

Příroda. V jakékoliv podobě. Zastavit se a vnímat. Vůně, zvuky, dotyky. Říká se, že bychom měli odložit mobily a foťáky a nepřijímat svět jen skrze čočku, ale mně tohle třeba dost pomáhá. Fotografické oko, které hledá krásné a ladné výjevy...

Důležité je najít si vlastní "vypínač mysli". Něco, co mi pomůže utéct od práce a odloučit se od ní. V tomhle směru mi nejvíce pomáhají knížky. Možnost zahloubat se do poutavého příběhu a ponořit se do jiného světa. Nevím, proč na to pořád zapomínám, a čtu tak málo...

Už teď se mi to chce všechno smazat, a vystavit jen krásné májové fotky. Protože na světe je přece krásně, zvláště takhle v květnu, po dešti, nebo i při něm. Ale ne, pěkně to tu nechám, abych si mohla chodit číst, jak jsem někdy vážně nepoučitelná...

P.S.: Právě mi přišla fotka čerstvě vylíhnutého synovečka, který se před chvíli narodil sestřenici. Takže ten pugét je, Leni, pro Tebe!♥ 
















21 komentářů:

  1. Ahoj Peti,
    díky za tohle sdílení (se).
    Právě jsem dokončila velký a obtížný projekt a místo abych se vznášela na obláčku, jsem spíš jak bouřkovej mrak.
    A teď je mi trochu jasnější, proč asi...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, to po velkých projektech bývá. Knížka, že? Gratuluji k vydání, a ať se líbí... Je to těžké, najednou vypnout, když jel člověk jak buldozer. Tak kéž se to povede, ať si můžeš vychutnat radost, která se teď k Tobě bude jistě vracet...;-) P.

      Vymazat
  2. Přesně tohle jsem si potřebovala teď přečíst, Peťulko…...máma

    OdpovědětVymazat
  3. Petro, také jsem se zacyklila a nějak nemůžu z toho kola ven :-o
    Hodně věcí mám načteno, naposloucháno, odžito, ale stále jsem asi nepoučitelná !
    Bohužel zdravotní problémy mě souží stále víc,...vím, že pomoci si musím sama, ale momentálně mě chybí energie,...
    Vaší tvorbu sleduji i na instagramu, čajíky ze Sonnentoru kupuji, nejen kvůli tomu, že jsou bio, ale i kvůli Vašim optimistickým obrázkům :-)
    A ty květiny bych já vázala úplně nejraději !
    Takže ať těch lepších květnových dní je dost :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ilo, je to paradox, že člověk nemá energii, aby si odpočinul, že? Naprosto chápu. Ale já to očividně podchytila včas, lenošení mi jde dobře...;-) Tak přeju to samé!♥ A díky moc za milý vzkaz. P.

      Vymazat
  4. Chtěla bych toho napsat milion ... jenže já neumím stručně a přece vám komentářem nezahltím blog. Tak jen tohle: ♥♥♥ ... a hodně (sebe)lásky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Renčo, klidně "zahlcujte", já si počtu ráda...;-) Každopádně děkuju moc, přesně v té (sebe)lásce to přesně spočívá. Celý život se učíme...:-) Krásné dny! P.

      Vymazat
  5. Všetko, čo píšeš sedí, už toto je veľa, mám Ťa veľmi rada....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ...už toto je veľa...na ceste k lepšiemu a stačí na to dobré v Tebe aj v nás...pomáhaš, inšpiruješ, neopakuješ:-)

      Vymazat
    2. Alenko, děkuju moc, taky Tě mám ráda, a jsem šťastná, že Tě tu mám...:-* P.

      Vymazat
  6. Peťulko chápu a rozumím, nechť to všechno přepereš v ten správný čas a zase frčíš na vlně energie a inspirace :) a okoukaná a nudná určitě nejsi :-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Blaňuli, jsi zlato...:-* Tolik krásných zadání mě čeká, tak snad se zase brzo "rozběhnu":-). P.

      Vymazat
  7. Krásně napsané,přesně jste vystihla moje pocity, moc mi pomohlo si to přečíst.
    Děkuji!!!
    I.N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mám pak radost, že to mělo opravdu smysl sepsat...;-) Ať je dobře! P.

      Vymazat
  8. Ještě, že jsi to nesmazala...protože tohle pomůže řadě z nás. Já například ty signály nerozpoznala, snad příště budu již poučenější:-). Každopádně díky za tuto zkušenost, držím palce, ať jsi brzy zase plná energie.
    Jindra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jindro, já jsem taky poprvé netušila, co se to se mnou děje. A pořád se divila, proč jsem tak nemocná a unavená a nešťastná. Tělo zaplavené stresem. To už nechci nikdy dopustit. Takže poctivě chytám i první signály:-). Díky moc, a taky ať je dobře, přeju...;-) P.

      Vymazat
  9. Martina Slovácko14 května, 2019 20:30

    Holky zlaté, brzdete všechny zavcasu, věřte, že nic nestojí za to aby Vas zastavila až nemoc a to tak že už není cesta zpátky. Já tu taky neustále byla pro děti manžela, starala se 10 let o manželovu babičku a všem neustále pomáhala. Dalších 12 let jsem pracovala jako terénní pečovatelská, víkendy, svátky atd. No a když začaly zdravotní problémy, tak jsem od lékařů slyšela, po 40 něco bolí, musíte si zvyknout...... No a já si zvykala, až jsem zkolabovala a zjistilo se že mám revmatoidní artritida 3.c.stupne s mnoha ložisky v drobných i velkých kloubech. No a najednou jsem zjistila, že spoustu věcí na které jsem se těšila už dělat nemůžu. A tak vás prosím, odpocivejte a užívejte všeho, teď a hned. Přeji krásný den Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Marťo, moc děkuji za sdílení Vaší zkušenost. Napsala jste to přesně. Vám přeju, ať Vás nemoc příliš netrápí, a v rámci možností můžete přece jen dělat, co Vás těší...;-) P.

      Vymazat
  10. Peťo, nepíšeš náhodou o mě? :D
    Všechny tyhle stavy dobře znám... Zakázala jsem si o sobě mluvit nehezky (nadávat si třeba, když se píchnu do prstu špendlíkem, nebo zapomenu na nějakou drobnost). Nesrovnávat se je základ, i když sociální sítě tomu zrovna nepomáhají. Vždycky když "to" na mě jde, zaměřím se na jídlo - pravidelné a zdravé a pohyb - procházka nebo jóga. Na soc. sítě přispívám minimálně a konkurenci nesleduju. Tím se to zacyklení pomaličku přemění...
    Ale hlavně je potřeba to tak nějak přijmout, že jednou je to lepší a jednou horší. Ale každý den jednou skončí a začne nový :) hlavu vzhůru a malými krůčky kupředu ;)
    Jo a s focením to mám stejně, pro mě největší relax!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zito, tak což o to, raději bych psala o Tobě než o sobě, a já byla plná elánu a sil...:-) Ale ne, samozřejmě Ti nepřeju nic špatného...;-) Každý tvůrce je prostě někdy vyčerpaný, co tvůrce, každý tvor, že jo...:-) Dobře je, když se to naučí rozpoznávat, a nekope se kolem sebe. Díky moc za vzkaz a ať se daří! P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!