Poslední slova...

pondělí 18. února 2019
Poslední dny, božská mana! Sluneční svit je vážně všelék, ach... Taky na vás působí tak, že máte najednou chuť smýčit, třídit, uklízet? Já jsem dokonce umyla dvě okna, což je skoro rovno zázraku... (Jenom jsem se k tomu zapomněla pořádně obléct, jako každý rok, takže mám požár v krku, jako každý rok. Jsem mamlas, no...) Místo, abych na sebe byla pyšná, považte, mytí oken, tak jsem večer měla pocit, že jsem pořád nějaká zvadlá, že mi chybí elán, nadšení do nových úkolů... A začala jsem se na sebe zlobit, že jsem taková placka placatá. A pak jsem se zlobila, že jsem se na sebe zlobila, protože to nikdy k ničemu nevede. Ráno moudřejší večera, tudíž jsem se dnes ráno hluboce zamyslela (cha!), a došla jsem k závěru, že prostě musím dokončit všechno rozdělané, jinak mě to k další práci nepustí. Jarní úklid je třa zrobiť i na pracovním stole... Takže jsem se pustila do úprav jedné zakázky, do kterých se mi moc nechtělo, a pak jsem naložila do auta obrazy čekající na zasklení či zarámování. Takové drbky na chvilku, ale člověku úplně svážou ruce. A že jsem byla tak statečná, po cestě jsem to vzala přes Bezručovu vyhlídku, užít si slunko a umotat pár korpusů věnců...

Nad městem bylo překrásně. Nízké slunce, nádherný rozhled. Prošla jsem se březovou alejí, která je mým věčným zdrojem materiálu, ani jsem nemusela nic stříhat, pod stromy jsem posbírala plnou náruč větví. Svazovala jsem větvičky k sobě, pusa se stále více usmívala, a pak telefon. "Můžu použít tvé verše z kondolence na parte? Dnes mi zemřel muž." Puse ještě nedošlo, že už se usmívat nemá, ale z očí skanuly slzy takřka okamžitě. A ještě víc, když jsem verše diktovala do telefonu, protože jsem nebyla u počítače, abych je mohla přeposlat. Snažila jsem se těmi slovy obejmout... 

Myšlenky se mi stočily úplně jiným směrem. Odchod toho člověka mě přímo osobně nezranil, tedy mimo účasti se smutkem jeho ženy, skoro jsem ho neznala, ale přesto jsem začala přemýšlet nad smrtí, koncem života... Co bych vlastně chtěla mít na parte napsáno já? A tak jsem vázala větvičku k větvičce, tvář nastavenou slunci, a v hlavě skládala slova, kterými bych se chtěla rozloučit se světem.

Není mi líto, že musím odejít.
Má cesta byla naplněna.
Neplačte, a běžte raděj žít...
Snad... Chcete-li... Splňte mi poslední přání.
Žijte tak, až do nebe budete povoláni,
abyste si taky mohli říct...
Odcházím šťasten, nechci nic víc...

Věřím, že mám před sebou ještě několik desítek let šťastného života. Pořád bych toho chtěla spoustu prožít, okusit, navštívit, dokázat, vytvořit... Ale asi by nebylo špatné mít  ta slova na paměti. A každý večer se sama sebe zeptat: "Stál dnešní den za to? Žiješ smysluplný život? Jsi šťastná?" Kéž můžu usínat pokaždé s odpovědí: "To si piš!"



Věnec z ostnatého drátu?

Sochy na Černé zemi.



Nemůžete se dočkat jarního tvoření? Tak si čekání zkraťte... Právě teď je ideální doba přichystat si korpusy věnců na jarní a letní sezónu. Venku už je hezky, na sluníčku přímo božsky, a přitom se větvičky ještě neobalily listím... A taky se teď hodně prosekávají příkopy a okolí cest, to je materiálu a materiálu! Tak motání zdar, než zas napadne sníh...

2 komentáře:

  1. Krásně jsi to napsala, Peťulko……...takhle jsem nebrečela ani včera na pohřbu...….tam jsem byla spíš vyděšená,ohromená, kolik známých, přátel....lidí mého věku se sešlo...……"už se kácí v našem lese"...….to je život.....máma

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, a my ho máme ještě obří kus před sebou, tak ho koukejme využít... P.

      Smazat

Děkuji za komentář!