Víkend za odměnu

neděle 14. října 2018
Nezačal vůbec vesele. Mámě umřel kocourek Bojínek. A kdo zvířata miluje stejně jako my, tak si dokážete představit, jak smutné je loučení s milovaným kožíškem. Cestu za mámou jsem měla v plánu tak jako tak, už se mi po rodném městě stýskalo, takže jsem nechala Toma doma "napospas" osudu s dostatečnou zásobou snadno pojídatelného jídla, a vyrazila jsem. Říjen se asi rozhodl, že už smutének bylo dost, a nabídl nám svou konejšivou hřejivou podobu. Daly jsme si sraz v Bystřici pod Hostýnem a vyrazily nahoru na kopec...




Mimochodem, Hostýn... (Trošku delší mimochodem.) Jestli jste vyrůstali v kraji pod nějakým dominantním kopcem či kopečkem, jakože asi dost pravděpodobně ano, protože kde v ČR není nějaký dominantní kopec nebo kopeček, zřejmě k němu máte nostalgický vztah, jelikož právě na tento kopec v dětství směřovaly vaše rodinné výlety. Ve Frýdku, kde teď žiju, se to tak má třeba s Lysou horou, která je pro místní turisty takřka posvátná, ale já jsem jí, upřímně, nikdy moc nepřišla na chuť... Mám ráda nižší, mírnější vrcholky, jelikož jsem vyrostla v kraji podhostýnském, tedy víceméně placatém, kde největší dominantou čnící do kraje je právě Hostýn. Moje vzpomínky z dětství jsou nacpaný autobus lidmi, babička a děda, později sestřenice Veronika, rohlík namazaný máslem a obložený uherákem a čaj s cukrem a citronem v lahvi od octa. Pamatujete na takové ty staré lahve od octa? To byl tehdy snad jediný plastový obal, který se dal použít jako bandaska... Na Hostýně mě zprvu zajímaly hlavně dřevěné barevné boudy nacpané dobrotami. Milovala jsem turecký med a takové ty gumové pendreky (to mi zůstalo). Taky mě vždycky fascinovaly pestrobarevné třpytivé růžence... Později jsem začala vnímat, že děda jezdí na Hostýn především do Baziliky, a krásnou atmosféru mší... Viděli jste někdy překrásný strop hostýnského kostela? Stovky hvězd... A ještě později jsem sem jezdila přijímat energetický náboj (ano, náboj, nikoliv nápoj), který tohle místo bezpochyby má. Už naši keltští předkové zde měli své oppidum, a asi moc dobře věděli proč. Přechod z Hostýna přes Pardus na Rusavu nebo malá soukromá pouť přes Slavkovskou louku, kolem Jankovického sousoší,  až do Holešova, někdy mlčky, někdy s povídáním, někdy vesele, jindy aby se rozchodil vztek a smutek, tak ty mám navždy pod kůží... I tentokrát jsme tu načerpaly sílu, v záři slunečních paprsků, v bazilice, ze svíčkové i plněných knedlíků, a pak i ve zlatém lese po cestě dolů... 






I v neděli ráno jsem vyrazila na procházku. Pod další kopec mého dětství a života, pod Želkov.  Nepřestane mě udivovat, jak to skvěle funguje. Že stačí poprosit, se srdcem otevřeným, a to, co potřebujeme, přijde... Jenom neblokovat a věřit... Prosila jsem o kousek radosti po uplynulých náročných dnech, a byla mi jí dána celá kopa. Octla jsem se v jednom ze svých nejkrásnějších snů. Rostliny se třpytily pod kapkami ranní rosy, kterou oživovalo nízké ranní slunce. Hostýn, na kterém jsem byla předchozí den, mi mával nad polem plným květin. V červnu jsem tu smutně hledala rozkvetlou krásu ve vyprahlé krajině, a říjen mi ji naservíroval v plné parádě. Čekala jsem vínovou a zlato, a potkala jsem fialové moře svazenky, divokou šalvěj, spousty kokošky pastuší tobolky... Ptáci na liduprázdné cestě cvrlikali jen pro mě, a brouci jim do rytmu bzoukali brumendo. Kobylka mi ochotně zapózovala, zato veverka vztekle mrskala ocasem jako naše Maty, když se jí něco nelíbí, a prskala na mě: "Vylez si pro mě nebo utikej, než začnu pálit oříšky..." A protože já po stromech lozit neumím, raději jsem pokračovala dál. Myslete si o mně třeba, že jsem sentimentální nebo pošahaná, ale já  jsem byla vší tou krásou pozemskou chvílemi tak dojatá, že se mi po tvářích kutálely slzy, a připadalo mi, že nevdechuji kyslík, ale duhu. (Byla jsem zcela střízliva, a ani intoxikována jsem nebyla, fakt...)  

Ok, pak se přímo přede mnou srazila dvě auta (nic vážného), a babi s dědou se asi po milionté poštěkali jak dva vzteklí psi, ale realito, máš smůlu, to posvátno, které jsem si v neděli ráno prožila, to mi nesebereš...














8 komentářů:

  1. Já to chápu. Je to krása!
    A kokošlu mám taky ráda, i když patří do jara.

    Ty lahve na ocet dobře pamatuju! Občas si na ně vzpomenu. V nich čaj hodně citrónovej. V chlebníku na branném cvičení nebo na výletě. Nenapadlo by mě, že někdo tak mladý si ty lahve taky pamatuje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kokoška atří do jara, ale každý rok v říjnu ještě jednou vykvete, nevím proč... Ovšem letos tedy v extrémní míře, to byly úplné náruče. Asi že předtím nedostala tolik příležitosti kvůli suchu, v Holešově to byl fakt extrém... Nevím, do kdy se ten ocet takto prodával, ale asi už prostě nebudu tak mladá osoba...:-D Díky, Liško! P.

      Vymazat
  2. Peťo,co my už oplakali kočiček a vždycky jsme si říkali už žádnou....a pak když přišla,tak jsme si zase říkali... na co jsme tak dlouho čekali.?
    Já jsem taky unešená,půlka října a venku je tolik krásného materiálu.Doma už to není kam dávat.
    Všechny zavařovačky jsou zaplněné,víš ...takový ty starý,moje nejoblíbenější vázy.

    A já ty láhve samozřejmě taky dobře pamatuji a dokonce moje mamka jednu má a když koupí ocet tak ho přelévá.To je nostalgie.:)))
    db

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je jasný, Dášo, já jsem taky mamce říkala, aby se tomu neuzavírala, a že až se jí tam přitoulá nějaký čtyřnohý bezdomoveček, tak že stejně neodolá... Nejdřív to ale musí přebolet, Bojínek byl mamčin miláček, neskutečně hodné zvíře...

      Nevěřila bych, že si ještě teď uvážu takovouhle modrobílou nádheru, už jsem byla v období věnců, ale tohle bylo, jak kdyby mi někdo stříknul přímo do žil pořádnou dávku hormonu štěstí...:-)

      Musí to být superkvalita, když to vydrží toliké působení octa...:-) Není plast jako plast:-D A ani se nedivím, je to slušivé retro:-)

      Díky za vzkaz, Dag.! P.

      Vymazat
  3. Láhev od octa jsme s sebou s nastávajícím měli i na prvním porevolučním zájezdě do zahraničí. Dodnes úžasné foto,v ruce octová flaška se šťávou a na pozadí Monte Carlo.. Ivča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jaký to bylo super eko, že se recyklovalo...:-) Flašku od octa do každé rodiny a na každou památeční fotografii!:-) Díky, Ivčo. P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!