U Oringle: Velikonoce na Hukvaldech

Chata v oboře na Hukvaldech byla naším letošním velikonočním útočištěm. Výpravy na hrad a do vesničky jsou krásné, stejně tak jako trasa k hlavní bráně, ale upřímně, nejraději mám výšlapy do "zakázaného území", na nejvyšší z kopců v ohradě, do království daňků a muflonů. Do ticha, šumění stromů a moře čerstvého vzduchu... Mám tyhle naše Palkovické hůrky nesmírně ráda. Nízké, oblé, ne příliš turisty navštěvované, klidné a plné síly. Podle mě se a každém z nich dříve naši předkové scházívali k různým rituálům. To kouzlo z nich přímo sálá. I z Kazničova, kopce nad chalupou, ze kterého máte nižší vrchol s hradem jako na dlani.

Kytice z Hukvaldské obory. Nevíte prosím někdo, jak se jmenuje ta rostlinka s vínovými vršky?

Obětinka. Věnec jako poděkování lesu a vůbec celé přírodě. Rok ve Svatojánu: "Dnes už naštěstí krvavé oběti nevykonáváme, můžeme ale pro bohy vegetace také položit pod keř to nejhezčí jablíčko, které máme, jablko je totiž prastarým symbolem plodnosti. Můžeme také uplést věnec z různých zelených rostlin, nejlépe tisu, buku, jedle, vtŕby a smrku, a připevnit jej na rovnoramenný kříž z pečlivě oloupaných bezových větví. Takový věnec se vyráběl dávno před Kelty i křesťany, a použité rostliny byly zasvěceny bohyni střežící podsvětí, semena a duše zemřelých i nenarozených..." To píše Eva Francová k prastarým rituálům jarní rovnodennosti. Já jsem umotala kolo ze jmelí, mechu, břečťanu, větví kaštanu, a oné neznámé rostliny, která v oboře momentálně hojně roste. Místo jablka jsem darovala červenou kraslici, místo kříže jsem obětinky pověsila přímo na strom. Vyslala jsem své prosby i poděkování.