Líná rána

pátek 16. února 2018
Tento týden jsem byla na návštěvě u kamarádky, a abych stihla bus, musela jsem brzo vstávat, a spěchat, abych se mohla nasnídat a namalovat a obléct, a udělat prostě všechny ty věci, co se ráno před odchodem z domova stihnout musí. Už v autobuse jsem byla naprosto vyčerpaná. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo, každý den se takhle po ránu honit, a poslední rok, možná dva, chodit někam, kam jsem ani chodit nechtěla... A uvědomila si, znova, asi pomilionté, a zase velmi intenzivně, jak moc šťastná teď jsem. Nevstávám pozdě. Většinou kolem půl sedmé, když Tom odchází do práce. A to už se půl hodiny jen tak tvářím, že spím, a užívám si tepla vyhřáté postele. Pak si mě vezme do parády Matylda, která se hlasitě dožaduje své snídaně. Trochu se spolu pomucínkujeme, a já pak vyrazím do kuchyně, kočce sypnout do misek, a sobě uvařit kafe. Při vpravování kofeinu do žil brouzdám po netu, pročítám oblíbené blogy, odpovídám na emaily, občas vytvořím třeba nominaci na Fleru, někdy sednu k blogu, a napíšu pár řádků, jako to dělám právě teď... Když se káva dostane ke všem potřebným nervovým zakončením, je třeba ze sebe udělat člověka, protože ani doma nemusím a nechci vypadat jako neandrtálec, potom ustlat, a případně udělat drobný nejnutnější úklid, sklidit nádobí, uschlé prádlo, pozametat kočkolit v koupelně, a tak... No, a teprve po tomhle všem mi začíná mozek opravdu fungovat, a můžu se pustit do plnohodnotné práce. Třeba mě linčujte, ale já prostě potřebuju svou ranní hodinu, no dobře, někdy i dvě, kdy už jsem vzhůru, ale vlastně ještě nejsem, abych se mohla naplno věnovat nějaké smysluplné činnosti. A vůbec mi nevadí, když pak pracuju večer, někdy v noci, často o víkendových dopoledních, abych udělala, co je třeba. Můj biorytmus to tak vyžaduje, a já jsem ráda, že se jím můžu většinu dní řídit. Nejsem člověk, kterému by vyhovoval pevný pracovní režim. Neumím dělat osm hodin ve dnech, kdy se necítím dobře, a nevidím důvod, proč bych se měla pracovní dobou omezovat, když jsem nabušená energií, a mám chuť se práci věnovat. Tahle svoboda patří k "věcem", které ani pravidelný příjem či vyšší výplata nedokážou vyvážit. Moc dobře chápu, že se jí tolik lidí leká. Její druhou stránkou je totiž absolutní zodpovědnost za vlastní život. Najít tu správnou míru, a nesklouznout k workoholismu nebo naopak k přehnanému lenošení, to není jen tak. Ale když se podaří, tak je to, prostě... ach... Tak já jdu teda pracovat, mozek už naskočil, a mě čeká další krásná zakázka... Mějte se dneska moc fajn! A zkuste udělat aspoň jednu věc, co vám udělá opravdovou radost, a ne jen to, co se od vás očekává...♥


10 komentářů:

  1. Uz jsem te Peti nasla i na Instagramu :) moc hezke motivacni cteni, skoda, ze ja se k te svobode nemuzu dokopat :(

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jitul, přeju Ti, abys našla odvahu. A pokud by i ne, nic si z toho nedělej, protože to není vůbec jednoduchý a samozřejmý krok...;-) P.

      Smazat
  2. Moc ti to přeju.........já jsem z těch, co potřebují režim a pracovní dobu.......a už dlouho svoji práci nevnímám jako nesvobodu, protože ji miluji..............ale kdysi, přibližně v tvém věku jsem to měla podobně....a moc toužila po "svobodě".....a nenašla odvahu......proto bojuj! :-)....máma

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No jo, pokud se člověk najde ve svém povolání, tak je to ideál...;-) Mně prostě bylo souzeno porušit rodovou učitelskou linii:-). Díky! P.

      Smazat
  3. Peti pročítám a v dobrém závidím. Od včerejších cca 18 hodin jen chodím a upadám do trudomyslnosti, že zas bude pondělí, a že zas musím pět dní do práce, která mě nebaví a musím v ní být 8,5 h. Užívej si své vybojované svobody plnými doušky :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Blani, když víš, že je to na dobu určitou, a má to nějaký smysl v té práci setrvávat, tak se to vydržet dá...;-) A neboj, taky se k tomu svému vysněnému cíli dopracuješ...;-) Díky! P.

      Smazat
  4. Peti, jsem moc ráda, že ta tvoje návštěva u mě konečně proběhla. A omlouvám se, žes musela brzo vstávat, blíž prostě nebydlím. :) Klidné rána o víkendu si užívám o to víc, že je přes týden nemám. A je fakt, že dělat 8,5 hodiny ve dnech, kdy je mi mizerně, je ubíjející. Moc té tvojí svobodě fandím a třeba jednou příjdu na to jak si ji dopřát a čemu se věnovat, aby mě to opravdu bavilo.

    OdpovědětSmazat
  5. Ono mi to neuškodí, občas nuceně vstát, abych si pak svého volného režimu více vážila...;-)
    A těším se na další návštěvu, moc se mi u vás líbilo...;-)
    P.

    OdpovědětSmazat

Děkuji za komentář!