O intuici, strachu a přijímání...

sobota 9. září 2017
Tento týden jsem si prošla velmi zvláštním duchovním prožitkem, který si zaslouží, abych si ho do značné míry uchovala jen pro sebe... Nicméně, jsou věci, které bych si ráda zaznamenala... Z celého "procesu" jsem si uchovala především tři klíčová slova, která by mi měla zůstat na paměti: intuice, strach a přijímání. 

Intuice je to, co se snažím poslouchat čím dál víc, co toužím rozvíjet, a s čím bych měla pracovat. Zatím mě nezklamala. Používat mozek je nezbytnost, ale poznala jsem, že je fajn, když někdy mlčí, a nechá promlouvat emoce, city, a také vjemy, které člověka převyšují...

Strach, o tom už jsem toho napsala hodně. Můj hlavní úkol je proti svým strachům bojovat. Jsem ráda, že jsem na tohle právě díky intuici přišla už dávno, a jsem ráda, že mi to bylo potvrzeno i někým dalším. Člověk si za celý život nasbírá různé prožitky a traumata, a je jen na něm, jak si je zpracuje. Já jsem strachy a obavami přímo sešněrovaná. Díky zkušenosti, kterou jsem si prošla, a nádhernému pocitu, který přišel, když jsem jeden z největších strachů porazila, moc dobře vím, že se nevyplatí, se jimi nechat pohltit...

Přijímání. Velmi záhy jsem si vytvořila dojem, že si všechno v životě musím vydřít a zasloužit... Že musím lidem pomáhat, dělat jim radost, být užitečná. To proto, že se mi v dětství nedostalo přijetí a pozornosti od člověka, který je pro děcko nesmírně důležitý. Zavděčit se všem, to jsem chtěla. Nedělat chyby, být dokonalá, plnit očekávání. Dřít a makat. Z každého neúspěchu vznikaly další strachy, z chyb pocity viny, kolotoč workoholismu se nebezpečně roztáčel. Vážím si hodných a laskavých lidí. Chci být taky taková. Ale jen člověk, který je hodný a laskavý především k sobě samému, může rozdávat lásku ostatním, aniž by ho to zničilo. Jako by nic, co jsem dokázala, nestačilo. Potřebovala jsem víc úspěchu, víc splněných cílů, víc dosažených met. Jak jsem z tohoto kruhu vyskočila, a udělala jsem něco, co jsem toužila udělat jenom já sama, to už víte, pokud sem chodíte číst pravidelně. Musela jsem se dostat na dno, abych pochopila, že přece nemůžu samu sebe takhle ničit. Díky tomu mi došlo, že musím přijmout samu sebe, takovou, jaká jsem. Že jenom já sama dávám svým činům, skutkům i úspěchům hodnotu. A že si lásku a přijetí od druhých nemusím ničím zasloužit. Že v rodině a přátelství se podmínky nekladou... 

A tak přijímám. Dárky, s vděčností a úsměvem. Užívám si je. Alenko, moc děkuju! Bandaska je úžasná! Dášo, sušené hortenzie i bodláky jsou skvělé. Myslím, že to až do adventu nevydržím, neskutečně se na věnec "třepu"! Přijímám pochvalu a vlídné slovo. Těším se z nich, nezdráhám se, že si je nezasloužím. Přijímám kritiku, která mě může posunout dále. Nevnímám ji jako útok, ale jako možnost. Z vyloženě zlých slov se snažím si nedělat vůbec nic. Přijímám své chyby a nedostatky. Nehroutím se, když se mi něco nepovede, neutápím se v pocitech viny. Pokud je to potřeba, omluvím se, nebo se snažím situaci napravit. Rozumný člověk mou snahu ocení, a nikdo jiný za starosti nestojí... Přijímám, co život přináší. Zlé se dá v dobré obrátit. Ale pozor, funguje to i obráceně. I všechno krásné se může stát špatným. Záleží, jakýma "očima" se na svět díváme...


Od minulé neděle se toho seběhlo tolik. Byl to opravdu napěchovaný týden. Od krásného nedělního zážitku v Čejkovicích, až po dnešek, kdy mám konečně čas zasednout, a všechno si to v hlavě zopakovat...  Přiznávám, že takhle "v pohybu" běžně nebývám, a že se i trochu těším, že příští týden bude usedlejší, a že budu mít více času na práci. Nasbírala jsem inspirace a tvůrčí energie až až, a je potřeba ji zužitkovat! V úterý jsem v Campaně fotila učitelské portréty, i fotky pro děti na památku. Setkala jsem se s mnoha milými lidmi, které jsem už dlouho neviděla, a věřím, že je teď budu vídat zase častěji... Středa byla věnována sebepoznání a péči o duši. Bylo to tak intenzivní dopoledne, že jsem zbytek dne většinou prospala. Ve čtvrtek se uskutečnila "seance", kterou jsem odkládala celých šest let. To jen abyste věděli, proč jsou v koláži kraslice... Poprvé jsem se s Martinou setkala opravdu už před před šesti lety. Padly jsme si do oka, povídaly si, a slíbily si tehdy, že se potkáme znova, a zkusíme vyrobit madeirové kraslice. Pak jsme se dlouho neviděly... No, a až teď to konečně klaplo. V září jsme vrtaly a zdobily vajíčka... Pesimista by řekl, že máme letos sakra zpoždění. Já jsem velmi ráda, že mě hned napadlo: "Tak takhle brzo jsem Velikonoce ještě nechystala." Je to paráda, že mi hlava už zase funguje právě takhle... Ty nádherné kraslice zdobené voskem bohužel nejsou moje práce. K tomu mi chybí ještě hodiny a hodiny vykreslování ruky... Dostala jsem je darem. Já jsem ráda, že jsem se naučila vrtat, aniž by mi skořápka pukla v ruce, a překonala svůj ostych vůči zdobení voskem. Moje první dílko je to, co "snáší" modrý ptáček, to vajíčko pod jeho dupkou... No, a v pátek jsme s kamarádkou zpracovaly a zavařily velké množství zeleniny a bylinek. V létě, když bývá nejvíc surovin, se mi do zavařování většinou vůbec nechce. Syslení na mě jde většinou až s podzimem. Tak mám aspoň pár skleniček výborné čalamády. A bude-li dobrá konstelace, i na nějakou tu dýni třeba dojde...





2 komentáře:

  1. Ja ďakujem, vniesla si mi do života harmóniu, ktorú si môžu podarovať len ľudia...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zatím se kochám, ale už přemýšlím, jak ji "zaměstnám...;-) P.

      Smazat

Děkuji za komentář!