Po týdnu babušení doma jsem potřebovala vypadnout aspoň na krátkou procházku... S novými nůžkami, pro něco do vázy. Obrazy a výhledy byly poněkud chmurné... Teda až na ten, kdy jsem potkala paní, která se procházela s retrívrem a kočkou. "Kocurku, poď!" volala, a kocurek šel... Jinak jsem si ale říkala, že to babí léto frnklo až moc rychle. Zima fuj, šero fuj, smog fuj. "A žádné kvítí", myslela jsem si... Tak to mívám vždycky, když vyrazím na květinovou procházku. "Nikde nic, to nic neuvážu," mrmlala jsem si a brblala, a pořád šla po cestě, a pak mě najednou osvítilo a konečně jsem odbočila do trávy... A tam mi najednou spadly šupiny z očí a já našla poklady. Třeba zelené obilí a čerstvou kokošku... Jako fakt? V říjnu? A kousek dál voňavou mátu... Najednou ta zdánlivě nezajímavá masa odkvetlé louky vůbec nevypadala tak nezajímavě. Měla jsem pocit, že se zmenšuju a zmenšuju, a stávám se součástí nějakého kouzelného mikrosvěta. A když jsem se pak vracela domů, byla jsem vlastně docela ráda, že už je tma jak v pytli. Jednak jsem do kytice mohla nakrást pár bobulí z keřů podél chodníku (pssst), a taky na mě nebylo vidět, jak vláčím náruč plnou chrostí.. Musím vypadat docela podivně, když si tak vykračuju po sídlišti a za vším tím křovím nejsem ani vidět...
Núžky, šáchorie a křoví, neutrál na prírodno, dnu i vonka, modravo, mlhavo ...nádherný výdych a nádych ( u teba jedinečný )!
OdpovědětVymazat....doma to neutralizujem, inšpirujem sa, nadychujem:-)
:-* Ty mi to vždycky tak krásně napíšeš... že na to nejde vymyslet nic jiného než... děkuji:-). Pročítám, prožívám...;-). P.
Vymazat