Ústřední téma letošních prázdnin? Práce!

sobota 8. srpna 2015
Zní to divně, ale je to tak... A to práce hned ve dvou podobách. První podoba je ta příjemnější - zakázky od vás. Píšete mi, přejete si a já jsem v sedmém nebi. Že můžu vyrábět a tvořit právě pro vás... Krabičky, obrázky, přání, je to pestré... Jiní si užívají volno u vody, já zavřená doma s barvami. A jsem opravdu štěstím bez sebe, prostě mě to těší a naplňuje....

Druhá podoba už tak příjemná není. Je to ta práce, od které bych si měla právě zaslouženě odpočívat, ale nějak to nejde, protože na ni neustále myslím a pořád mi sedí za zátylkem. Už několik měsíců vás sem tam obtěžuji různými nářky ohledně práce, zřejmě dost neurčitými, což já sama nemám ráda... Takže co že se to děje? Prostě jsem se ve stávajícím zaměstnání vyčerpala, naprosto unavila, vydala ze sebe vše, co jsem mohla a vytvořila si vůči ní blok, který se mi nedaří zrušit. Nechala jsem se příliš převálcovat stejnými, stále se opakujícími a vracejícími se problémy. A už jde bohužel i o zdraví... Rozumějte, nepíšu teď ani tak o samotné podstatě učitelské práce. Ta je sice sama o sobě dost náročná, ale ještě nedávno mě bavila a měla jsem ji moc ráda. Bohužel, poslední měsíce se můj pracovní neklid začal přenášet i na ni... Jde přímo o mou pracovní pozici, o místo kde dělám, s kým dělám... V žádném případě na nikoho a na nic nechci plivat a nadávat. Jedná se totiž o můj osobní problém. Myslím, že člověk jiného ražení by byl na mém místě opravdu šťastný... Že jsem příliš zodpovědná, přecitlivělá, málo odolná vůči chaosu, který s sebou různé inovace přináší, a mám velmi malý pracovní nadhled. Potřebuju získat i jiné zkušenosti, to je to... Občas se mě někdo snaží uklidnit otřepaným: "Všude je něco." No, a já bych právě měla zakusit i to jiné "něco". Poznat tlak na části mozku, které ještě otlačené nejsou a ty slisované do placičky nechat odpočinout... (Jasně, nebudu se tvářit, že u nás ono "něco" chybí, je toho dost, ale jedná se o záležitosti, které rozumní lidé řeší za zavřenými dveřmi...)

Východisko se samo nabízí, že jo? Změnit práci. To bych moc ráda udělala, ale ono to není vůbec jednoduché... 

Jednak práce není. Prostě není. U nás v kraji... Nebo aspoň ta, kterou bych chtěla vykonávat. Jo, vymýšlím si. Nezlobte se na mě, nechci urazit žádnou z pracovních profesí, ale přece nepůjdu dělat něco, co mě nebude naplňovat vůbec, kde nevyužiju své schopnosti a ještě za poloviční peníze. To bych tak akorát vlezla z louže pod okap. Nemyslete si, nehledám jen ve školství. Ba právě naopak, úplná změna by byla vítána. Zatím ale prostě pátrám marně. Nebo možná práce je, ale já ji neumím najít. Víte o něčem?

Abych se vším sekla, uzavřela to a soustředila se na hledání, od toho mě dost zdržuje rodina. Nezlobím se na ně. Chápu je. Myslí to se mnou dobře. Ví, jaké to je být bez peněz a bez jistoty. Já to vím taky, už jsem si takových chvil zakusila až až. Proto cítím velkou zodpovědnost, hlavně vůči svému muži. Nechci ho v tom nechat samotného. To je asi hlavní důvod, proč jsem se ještě naplno nevrhla do podnikání. Taky bych nebyla štěstím bez sebe, kdyby mi oznámil: "Miláčku, jsem nešťastný v práci, odjíždím na výzkumnou expedici šimpanzů do deštného pralesa. O tom jsem vždycky snil. Budeš teď chvíli platit všechny poplatky, hypotéku a ostatní věci sama, jo?" Tak nějak se asi musí cítit, když mě nachází zhroucenou v slzách a vyhrožující výpovědí. V ohrožení. To mě moc mrzí... Na druhou stranu, někdy člověk musí skočit se zavřenýma očima, když to prostě jinak nejde. Jsem přece holka šikovná, ne? Asi bych si měla více věřit... I ostatní by mi mohli více věřit...

Taky mě dost trápí výčitky svědomí, jestli mě nepálí dobré bydlo. Jakože jsem nevděčná a vymýšlím si. Když se mám vlastně docela dobře. Tolik lidí je bez práce... Že jsem zhýčkaná, když spousta lidí řeší mnohem horší věci. Pak si ale zase řeknu, že se přece nemůžu srovnávat s kdekým, že mám na to, abych byla úspěšná a spokojená, že je to všechno o přístupu a odhodlání... 

A tohle se mi pořád dokola mele v hlavě. Chvíle odhodlání, že s tím seknu, potom záchvaty paniky, že s tím seknout nemůžu, a pořád dokolečka, už pěkných pár měsíců. Čekala jsem na prázdniny jako na smilování, že si trochu odpočinu, naberu síly a budu schopná to konečně nějak rozseknout. ale plácám se v tom pořád stejně...

Jestli jste dočetli až sem, tak vás hluboce obdivuju. Mě samotnou už to totiž prudce nebaví a zmáhá, ty neustále zacyklené myšlenky... Nikdy bych neřekla, že budu tak nerozhodná a neschopná vyřešit situaci, která mě trápí...


32 komentářů:

  1. Moja drahá. Toto mi niekoho pripomína... priam vybité baterky...ľudia sa boja vyhladať odbornú pomoc, majú predsudky...drzim palce, nech to zvládneš a nech sa máš veĺa zákaziek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já předsudky nemám, i touto cestou se hodlám vydat. Když není síla uvnitř mě, musí mi jí kousek půjčit někdo jiný... Díky moc za podporu! P.

      Vymazat
  2. Peti jakoby jsi psala o me. Ja byla v takove situaci pres 2roky....uplne.vyhorela...nevedela jak to vyresit.hned! Neslo to rychle ale nakonec se podarilo a ted nabiram zaslouzily "odpocinek" tk touzenou zmenu. Takze vubec se neomlouvej a nevysvetluj nikomu kazdy potrebujeme ke stesti neco jineho...co poradit? Proste se rozhodnout pro jednu cestu treba po kouskach a pk to najednou prijde. Uvidis ze jo :-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc Ti tu krásnou změnu přeju;-). A díky, že v tom nejsem sama;-). P.

      Vymazat
  3. Chápu, že tě to zmáhá, snad se ti to podaří nějak vyřešit ke tvé spokojenosti. Krásné léto.

    OdpovědětVymazat
  4. Na tohle je idealni materska. Jako pauza na urovnani si hodnot a toho, co chci delat dal. Ja pri materske dostudova obor, ktery me bavi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když je uvnitř všechno sevřené, miminko jen tak "nepřijde". Rozhodně se na to nemůžu upínat, to bych si to celé jen zhoršila... Ale ano, byla by to moc příjemná a vítaná změna... P.

      Vymazat
  5. Taky jsem učitelka. Ve školství 26 let. Už dvakrát se mi stalo, že se změnou ředitele se podmínky ve škole změnily tak, že už jsem v práci přestala být šťastná. Tak jsem šla. I když to u nás s prací taky není kdoví jaké, když jsem se rozhodla pro změnu, místo se našlo. A posunulo mě nějak, někam... Takže plně chápu, jak se cítíš... a můžu doporučit - když bude kam, jdi. Když tě práce nebude bavit, děti to poznají a o to hůř ti zase bude. Držím pěsti. Když se uvnitř rozhodneš, přijde podnět i zvenku..aspoň já to tak mám. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Ivo, díky moc za příklad, že to jde... Já už jsem rozhodnutá dávno, podnět zvenčí nepřichází, takže mi nezbude opravdu nic jiného, než sebrat odvahu a rozetnout to definitivně... Udělat konec, aby mohl být začátek. P.

      Vymazat
    2. Peťo, nejde jen o to vnitřní rozhodnutí, ale i o ten první krok. Něco udělat..pak už se věci dají do pohybu. Neboj se. Iva

      Vymazat
    3. Slibujete?:-). Zkusím to... Snad... Jestli konečně seberu odvahu. P.

      Vymazat
  6. Burn out syndrom neboli vyhoreni.Prichazi potajnu.Pokud je chut tvorit tak to jeste neni uplne to nejhorsi.Zmena je skvely napad a vubec bych se nebala zmenit profesi a proste zacit znovu.Preji hodne stesti a odvahy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Jitko, díky moc, obojí - štěstí i odvahu teď opravdu potřebuju! Syndrom vyhoření znám, i jeho příznaky, proto bych do jeho spárů nerada spadla zcela a naplno... Zlomeniny duše se léčí hůře než ty těla. P.

      Vymazat
  7. ...úplně cítím tíhu..jako balvan. Přeji, ať se rychle vše srovná a zapadne, tak jak má! A ten podnos...je nádhernej! Renata z Brna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Renato, tíha, to jste vyjádřila přesně... Díky za přání a kéž se brzy vyplní... (A díky za pochvalu podnosu;-)). P.

      Vymazat
  8. Hlavně si věřte! A věřte svým pocitů a neobviňujte se. Prošla jsem si před pěti lety tím samým a když už bylo hodně ouvej, cesta se otevřela jinam. Změnila jsem úplně práci a výrazně i obor. Začátek příšerný, nadávala jsem, co jsem to udělala, ale zpětně to vidím jako jedno z nejlepších rozhodnutí. Naučila jsem se nejen spoustu nových věcí a "obouchala se ", ale hlavně jsem zjistila, že to zvládnu! Že když budu chtít tak opravdu dokážu leccos. Tak držím palce! A hlavně - jakkoli se rozhodnete, bude to správně!!!! Maru

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maru, měla bych si opravdu začít více věřit. Nikdy jsem s tím neměla moc problém. Teď nějak nevím, kde jsem "po cestě" tuto schopnost poztrácela... Snad mi to vyjde jako Vám;-). P.

      Vymazat
  9. Milá Péťo,
    před 3 měsíci jsem změnila práci, protože jsem se cítíla stejně jako Ty. Své smutky z práce jsem si tahala domů, donekonečna je řešila s mužem, s přáteli, sama se sebou...Jenže to bala jen slova a nářky a pak jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat. Rozeslala jsem pár CV, oslovila jednoho člověka a do týdne jsem šla na pohovor. Pracuji ve stejném oboru a jak to tak čtu, nebavilo by Tě dělat personalistiku? Práce s lidmi, hodně kreativní, zajímavá a rozhodně ne stereotypní ;-) Co se týče podnikání, Ty se bát nemusíš. Vytváříš krásné věci, máš talent. Když oslovíš prodejce, galerie, určitě si od Tebe Tvé výrobky odkoupí. Jsou překrásné. Držím Ti pěsti a nic nelámej přes koleno. Monča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moni, jsem moc ráda, že Ti to vyšlo. Je to pro mě vzpruha, že to jde... Taky rozesílám a oslovuji, tak snad to brzy přinese své ovoce... S tím podnikáním je to ještě trochu složitější. Myslím, že už jsem získala dostatečné tvůrčí sebevědomí, nebojím se, že by nebyl zájem, momentálně ale asi nemám dost síly na to, abych to všechno rozjela na plné obrátky... P.

      Vymazat
    2. Péťo, co to zkusit krůček po krůčku? Zkus si sepsat vše, co bude potřeba pro rozjetí podnikání a pak si odškrtávej ze seznamu. Mně osobně to moc pomáhá, když vidím, co jsem už zvládla - ať už mluvím o uklízení, nákupech, práci.
      Každopádně Ti moc a moc držím pěsti a věřím, že Ti to vyjde. Ten první a nejtěžší krok jsi zvládla. Přiznat si, že je člověk v práci nešťastný a identifikovat, co v něm tyhle pociti vytváří, je těžké.
      Nic neuspěchávej, protože jak se říká, vše má svůj čas :-) Krásné dny, Péťo, Monča

      Vymazat
    3. Moni, krůček po krůčku postupuju už docela dlouho... Myslím, že za ty roky jsem si vybudovala už docela stabilní "značku". Momentálně opravdu velmi cítím, že musím udělat ostrý řez... Opravdu díky moc za podporu. P.

      Vymazat
  10. Milá Petro,
    momentálně se plácám na místě a nevím co si počít přesně...vrhnout se do podnikání a tím pádem nejistota financí v rodině hypotéka dvě děti....a manžel sice dobrou práci má,ale já bych to psych.nezvládla utrácet naše úspory a čekat na zisk...nemám odvahu:-)a je to pořád dokola...rozesláno mám do několik stran a také bych nedělala něco co by mě aspon trochu nenaplnilo...mám jednu práci sice dál od domova za hodně nízké peníze,ale pracovní nápln úžasná ...i za cenu odsunutí mého podnikání hodně do pozadí ....mě brzdí strach a nepodpora ze strany rodiny...já se jen bavím na mateřské no ted už mi skončila dovolila jsem si 2 měsíce platit a nejít na prac.úřad to bych musela zastavit živnost a vlastně mám vše....úžasné logo:-) další věci na cestě....ale dost o mně kreslíte krásné obrázky a vrhla bych se do toho všemi možnými silami a trošku byla "sobecká" a šla si za svým i za cenu že penízky se nepohrnou hned...pokud manžel vydrží a podpoří Vás neváhala bych...radím to čeho se sama bojím,ale troufám si říci, že být bez dětí asi bych ohledy nebrala a šla si za svým:-)Takže vzhůru do práce a krom tedy hledání práce bych i posílala nabízela:-))))Držím pěsti ať to přijde jak má a stane se co má....těším se na další příspěvek ....Lucka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucko, to se v tom plácáme, co? No, snad se nám to oběma brzo podaří posunout k lepším vyhlídkám. Manžel bohužel nevydrží a nepodpoří, to se nedá nic dělat. Chápu ho, ale bude se muset smířit s tím, že to nějak všechno skoulím bez jeho požehnání. Díky moc za přání! P.

      Vymazat
  11. Ja sa prihováram za odchod zo školstva a už sa nevracať , neobzerať....tú ťažobu, ktorá sa učením zrodila, sňať...upriamiť sa na smer v živote, kde je pre Vás svetlo,radosť... a vykročiť, materiálne ,,požehnanie,, príde....dlžíte to samej sebe, ale aj deťom , ktoré by ste mali v takomto stave učiť...
    Verím vo Vás, pred časom sme sa ,,zrazili,, a poplakala som si tu...teraz viem, že to bol tá ,,ťažoba,,, ktorá je nezvaným hosťom a nikomu z nás to nepridáva...práve naopak...preč s ňou...to bude prvý krok !
    Ja som robila kľúčové rozhodnutia, bez ohľadu na financie...a tie potom vždy prišli...aj domov v dome sme začali budovať so štyrmi deťmi, s debetom na účte, s dôverou...a na splátky hypotéky manžela zazmluvnili až po jej podpísaní...a dodnes je to naša cesta , veriť kade ide naša cesta ,,života,, teda tá, ktorá prináša život a nie ničenie....a to ostatné potrebné,príde..:-)))))
    S požehnaním, prianím dobrej cesty :-)))....so svetielkom a silou vykročiť na ňu !!
    Vaša obdivovateľka A.V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Aleno, kéž bych byla tak odvážná jako vy... Vždycky jsem tu důvěru i správný cíl měla, teď se mi někam zatoulaly... Ale já je zase najdu, nebojte;-). Díky za všechna ta povzbudivá slova. P.

      Vymazat
  12. Och, jak důvěrně to znám. to utrpení každé ráno a přemlouvání, že tam zas musím. už na dvorku firmy nechut a odpor. každou neděli večer deprese, že zítra to zas začne. už i chřipka pro mě byla radost... hlavně když tam nemusím (a to už mi přjde fakt hardcore... to je přece ujetý). kdo nezažil, nepochopí. myslím, že život je moc krátky, abychom ho takhle promrhali. i já se upínala na mateřskou, na které ted díky bohu jsem. ale dnes a denně přemýšlím, co pak. i když to pak přijde až za pár let. ale samo se to nevyřeší.... takže už kuju pikle a směřuju snad někam, kam bych ráda. i když zadarmo to nebude. a krom muže o tom nikdo neví, poněvadž všichni by si nepochybně klepali na hlavu..... takže i jakožto VŠ vzdělaná bych se chtěla vyučit a pak to zkusit. na tajňačku, s prckem, s pochybnostmi, s hypotékou... no znáte to.. ale co jiného. i cesta je cíl. hlavně když to zkusíme. já prostě nemůžu strávit život v praci, která by mě sežrala a vzala veškerou radost ze života. a říkat, že je to jen práce a hlavně, že přišla vyplata, to na mě neplatí. tak třeba to dáme spolu. Vy i já, každá po svém. a spousta dalších ženských k tomu. hlavně když máme ty svoje muže, co nás podrží.. držte se, jdem do toho :) Já vám tu nikdy komentář nenechala, ale ted jsem musela... Jana z HK

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jste hodná, že jste napsala;-). Držím Vám palce, ať Vám vše vyjde. Myslím, že stále více lidí se bude vracet k "práci rukama", ke kořenům...
      Neříkám, že učení není důležité - je to jedna z nejdůležitějších prací. Když je ale podpora učitelů nulová, není divu, že většina dříve nebo později frnkne pryč...
      Tak se, Jano, držte, užívejte si mateřství a s ním příchozí potřebný nadhled, a přeju Vám, abyste byla moc šťastná;-).
      P.

      Vymazat
  13. Pedagogickou činnost není potřeba věšet na hřebík - umím si představit nejeden kreatvní seminář víkendový nebo nějaká večerní setkávání se skupinkou lidí jedou týdně ... sama nebo se s někým spojit, ve dvojici ... asi jde o to, KDE, o prostor., vhodný, příjemný, světlý, ... najmout si ve škole? Jinde? Něco se najde. Taky jde jít se zeptat na obec, vedlejší město apod a oni něco třeba nabídnou, levně, nevím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není potřeba ji věšet na hřebík na vždy, ale teď je třeba spočnout... Aspoň na chvíli. Třeba mi to začne chybět a budou i kurzy. Díky za nápady;--). P.

      Vymazat
  14. Peťulo,
    delší dobu jsem tu u tebe na blogu nebyla, většinou nekomentuji pod příspěvky, ale tentokrát mi to nedá.
    Není to jednoduchá cesta, ano rozhodování, ale držím palce, ať vše dobře dopadne a ty jsi spokojená!♥ Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jitko, díky moc;-). Nebojím se těžké cesty, spousty dřiny, ani překážek, hlavně když mě to bude bavit a naplňovat... Díky moc za zastavení;-). P.

      Vymazat

Děkuji za komentář!