U Oringle: Jak jsem pověsila obraz

Když jsme onehdá snídaly s malířkou Ivanou topinky s pomazánkou, která zbyla z předešlého dne z přípravy jednohubek na otevření galerie, v žilách nám proudila vyprchávající zásoba kubánského rumu a obě nás třeštila hlava až to pěkné nebylo, povídaly jsme si o umění. Jak jinak. I přes kocovinu jsem se cítila v tom bytě s původními dveřmi a vysokými stropy neskutečně vzletně. Svěřit někomu, kdo dokázal v umělecké sféře prorazit, všechny své tužby i strachy, bylo neskutečně úlevné a povzbuzující zároveň. Přišla řeč i na výstavy a jejich přípravy a náměty a vůbec. A tím pádem i na mé tři obrazy, které skromně čekají, až přijde jejich chvíle a já se konečně dokopu splnit si sen a uspořádám výstavu. Jenže výstava dost dobře nejde udělat jen ze tří obrazů, že... A na to, abych udělala další, se kterými budu fakt spokojená, se nějak nedostává energie... Z práce, do práce, občas něco na zakázku... začarovaný kruh. "Tak proč si je zatím nepověsíš doma, aby tě motivovaly," ptala se Ivana. No jo, proč vlastně? A tak jsem aspoň jeden z nich pověsila. A až se mi podaří ulít nějaká koruna z rozpočtu, rám dostane i další... A jednou třeba i ten třetí. Možná to bude jejich jediná příležitost, jak se blýsknout...

(Dneska je blbej den a já jsem strašnej škarohlíd a protiva...)