"...Ležela na hladině oceánu. Pozorovala míhající se těla pestrobarevných rybek a z pusy jí občas unikaly bublinky vzduchu, když ji i pod vodou zapomněla v úžasu zavřít. Jedna ryba s lidskýma očima se jí vůbec nebála a drze dorážela na její stín. "To je můj korál," křičela němými ústy. Zato ona se bála, ale tak hezky. Třeba murény, která se otírala o oranžovou sasanku a vypadala opravdu hrozivě ve svém podvodním království. Vytáhnout jí na vzduch, zcvrkla by se do nepatrné titěrnosti. Tohle je ale království ryb a ona je musí respektovat. Kousek dál, v mořské trávě, se zavlnilo šedé tělo mořského hada. Jako by si objednal hudební doprovod, začaly pod hadinu doléhat zvuky lidského světa. Bubny a píšťaly. Vynořila se pro nádech a taky aby se podívala, co se děje. Jedna z mnoha slavností. Tady se pořád něco slaví... Lidé v zelených krojích stáli na pláži. Najednou se z jejich středu vyčlenila skupina černě oděných mužů a začala se brodit s květinovými obětinami ke korálovému útesu, který odrážel divoké vlny volného oceánu. Chvíli je pozorovala, jak pohrouženi do modliteb k mořskému bohu zdolávají vodní masu a pak se znovu položila na hladinu a vychutnávala jeden ze nejmagičtějších okamžiků ve svém životě. Nádheru podmořského světa a hudbu lidí, kteří ji přišli uctít a vzdát jí čest..."
Nevím si rady s tím, jak postihnout celou tu nádheru, kterou jsme v uplynulých dvou týdnech prožili. Občas mám pocit, že se mi to vlastně jen zdálo a nebo že jsem si přečetla krásnou knihu. Náročná dvoudenní cesta přes půl planety nás krutě odřízla od vší té exotické nálady a nekompromisní návrat do procesu zkázu dokonal...
Zkusím vylovit z paměti aspoň pár útržků toho krásného snu a protože sny takové bývají, možná to budou jen torza a zmatené průpovědi a záblesky a náznaky. Ale ono vlastně Bali takové je, magické, jiné, úžasné... Snad mně i vám pomohou fotky, aby se mi podařilo vás do toho správného "tropického stavu mysli" (to psali v jednom chytrém průvodci) vtáhnout...
Nevím si rady s tím, jak postihnout celou tu nádheru, kterou jsme v uplynulých dvou týdnech prožili. Občas mám pocit, že se mi to vlastně jen zdálo a nebo že jsem si přečetla krásnou knihu. Náročná dvoudenní cesta přes půl planety nás krutě odřízla od vší té exotické nálady a nekompromisní návrat do procesu zkázu dokonal...
Zkusím vylovit z paměti aspoň pár útržků toho krásného snu a protože sny takové bývají, možná to budou jen torza a zmatené průpovědi a záblesky a náznaky. Ale ono vlastně Bali takové je, magické, jiné, úžasné... Snad mně i vám pomohou fotky, aby se mi podařilo vás do toho správného "tropického stavu mysli" (to psali v jednom chytrém průvodci) vtáhnout...
Tak tedy vítejte na cestě po Bali...
jak ja zavidim! ale taky preju, fakt. no krasa!
OdpovědětVymazatJá bych si taky přejícně záviděla...:-) Krása to opravdu byla - zdroj radosti na několik let dopředu:-). P.
Vymazattýý jo, to musela být nádhera!
OdpovědětVymazatByla! Neskutečná, překrásná... Ani tomu nevěřím, jaké štěstí máme... P.
VymazatÚžasná svatební cesta!
OdpovědětVymazatSouhlas:-). P.
VymazatPáni, Peti ....to je nádhera ...... krásné místo pro svatební cestu .....Marki
OdpovědětVymazatJe... Hned bych se vrátila... Kéž by šlo zavřít oči s octnout se na pláži... P.
Vymazat