Neumím být nemocná

čtvrtek 13. února 2014
Jakmile mi každá činnost připadá strašně složitá a i z obyčejných úkonů jsem naprosto vysílená, vím, že je zle. Neumím být totiž nemocná. Od pondělka se den co den ploužím do práce a přesvědčuju se, že se mi prostě jen nechce a že to přejde. V práci, vybičována pracovním adrenalinem, na neduhy zapomenu, čímž sebe i okolí (které můj stav vůbec nepozoruje, ale můj chorý mozek si myslí, že ano) přesvědčím, že jsem zdravá. Doma pak skuhrám a nadávám a usínám před osmou. Když se ve čtvrtek ráno probudím s bolehlavem a pálením v krku, říkám si, jestli bych přece jen neměla ležet v posteli. Připadá mi, že se na mě Tom dívá jako na hypochondra (zase ten chorý mozek), a když beru mobil, abych zavolala šéfové, mám co dělat, abych se nerozbrečela. Jako bych páchala zločin, když chci zůstat doma nemocná. Pak se ještě hodinu trápím a užírám, jestli přece jen do té roboty nepůjdu, co chudáci suplující kolegové a že nám uteče spousta učiva, až vysílením usnu. Po čtyřech hodinách horečnatého spánku mě probudí hlad (ha, nejsi nemocná, když máš hlad, říká chorý mozek). Odpotácím se do kuchyně a zjistím, že v odpoledním sluníčku je vidět každý flek na lince, že v šuplíku na příbory jsou drobky, že ve spížce jsou vysypané potraviny... Nakonec po dvou hodinách stojím ve vypulírované kuchyni a je mi na omdlení z vysílení a hladu (protože najíst jsem se zapomněla). Opět upadnu do mátožného spánku a když mi večer volá šéfová, tak jí s předstíranou veselostí sdělím, že už jsem úplně v pohodě a že zítra těch šest vyučovacích hodin v kuse jistojistě zvládnu. Nepoučitelná. 


7 komentářů:

  1. No jéje, tenhle scénář důvěrně znám. Nejhorší je, když se nemůže jen tak zůstat doma, ale musí se k doktorovi. To je vždycky o něco delší, a když je pak člověku o kapku líp, tak si připadá jako ještě větší hypochondr. Ale z venku se to radí dobře - takže - kurýruj se, ať je brzy opravdu dobře!

    OdpovědětVymazat
  2. :-( tak to jsme na tom stejně, od včerejška mě škrábe v krku, tak snad to zítra ještě doklepu a o vík doléčím. Já jsem zase poctivý nemocný...hlavní je odpočinek!!!, tekutiny!!! a C!!!.Tak odpočívej :-)

    OdpovědětVymazat
  3. "chorý mozek" mě pobavil... :) To já když jsem nemocná tak nemám ani ten chorý mozek a nemluvím a nic nedělám.. pokud nemusím do školy, já "naštěstí" do práce nemocná nemůžu... :)

    přeji brzké uzdravení ;)

    OdpovědětVymazat
  4. No tak teď se tu fakt bavím, protože jsi dokonale popsala scénář, který se odehrává i v mé hlavě a u nás doma :D, i s tím telefonátem šéfové a pak doma uklízením místo ležení... no ale musíme myslet přece jen i trochu na sebe. Zůstat pěkně doma a nic nedělat, jen odpočívat! :)

    OdpovědětVymazat
  5. :D supr článek :)) Já jsem docela poctivý pacient, snažím se poslouchat svoje tělo. Přeju brzké uzdravení! :)) paa K*

    OdpovědětVymazat
  6. :) Asi tak nějak i u nás doma :) Akorát to odpotácení se do postele se nekoná, když mám za zadkem děti :) Ale ani sednout si na gauč s hrníčkem čaje neumím.. přesně... jakmile uzřu nějaký drobek, flíček... tak nějak zapomenu, že jsem nemocná. O to víc si to připomínám po úklidu :) :)
    Krásný víkend a a't bacilové dají pokoj! Jola

    OdpovědětVymazat
  7. Náhodne som natrafila na názov príspevku. Ten ma viedol hneď k myšlienke - to musí byť učka! Tak som šla domnienku overiť. Je, presne rovnaká ako ja a tisícky iných, lebo vieme, že za nás sa tam musí vždy niekto postaviť a osnovy nepočkajú. Prajem skoré uzdravenie.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář!