Knihy ze seznamu přečíst, všichni všechny a povinně, řekla češtinářka, tedy já...
Na začátku léta jsem, jako vždy až moc nedočkavě, zhltla dvě báječné knížky. Rybí krev od Jiřího Hájíčka a Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Po delší nucené, ale možná i nutné době půstu jsem znova přičichla k tomu, jak příjemná je možnost vnořit se do cizího příběhu. Obě zmíněné knihy jsou velmi silné, i s několika denním odstupem jsem v nich pořád lapená, k některým pasážím mám dokonce potřebu se vracet, což se mi zas až tak často nestává... Jako správný feťák bych potřebovala svoji další dávku, nejlépe ještě silnější než tu předchozí, jenže nějak nevím, kde ji sehnat a taky mám trochu strach, abych si neublížila nekvalitním materiálem. Prožívám tudíž knižní kocovinu... Napadlo mě, že by podobným "zoufalcům", jako jsem já, přišlo pár literárních tipů vhod... Abyste měli klíč k mému seznamu... Tíhnu k české literatuře a současným autorům, takže zahraniční rady ode mě nečekejte. Pasu po knihách, ve kterých se často objevuje konflikt minulého se současným, ve kterých se hrdinové vydávají po stopách minulosti, aby se lépe vyrovnali s tím, co prožívají. Folklórní a vesnické prvky jsou u mě vyhledávanou vrstvou textu.
Miloš Urban v Hastrmanovi staví do kontrastu sepjetí lidí žijících v 19. století s koloběhem přírody, které se odráží v různých rituálech a obřadech, rovněž schopnost využívat jejích darů bez drancování, proti současnému surovému zneužívání přírodních zdrojů a neschopnosti vážit si krajiny a vnímat její příběhy. Druhá část knihy bývá někdy kritizovaná jako nadbytečná, podle mě však vyvolává přesně to, co má - pocit pořádné facky a nepříjemnou kocovinu po první idylické části knihy. Jiří Hájíček v Selským baroku otevírá téma kolektivizace v 50. letech, násilné odtržení člověka od půdy a tím způsobenou devastaci vztahu k přírodě, kterou vnímá jako velkou křivdu způsobenou minulým režimem na našich generacích. Já taky. Jak má člověk z paneláku cítit pouto se zemí, když má tak maximálně muškáty za oknem... V Rybí krvi pak opět popisuje, jak na člověka působí přetržení pojítek s minulostí a domovem, zde v podobě bourání vesnic kvůli stavbě Temelína. Ještě se mi stahuje žaludek, když si vzpomenu na pasáže popisující strhávání střech a stěn stavení, ve kterých se žilo, milovalo, rodilo i umíralo... Tučková se obrací k magické krajině Kopanic, tedy Bílých Karpat. A zase se vše točí kolem ztráty schopnosti využívat, ale ne zneužívat, přírodní energie, a to v podobě lidového léčitelství a magie. Nebyl problém číst až do noci i několik hodin v kuse, zato usnout a nemít bizardí sny a jít se beze strachu po tmě vyčůrat, to jo... Do seznamu přidávám i román Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala, který mi byl kdysi podstrčen jako četba k vypracování referátu, já jsem jej proto nepěkně odbyla (protože kdo píše referát dříve než den předem, nechť se přihlásí...) a do teď mě to mrzí. Chystám se na druhé kolo, abych si ho mohla vychutnat tak, jak by si zasloužil. Sledovat historické zvraty dvacátého století jako kulisu obyčejných životů je téma lákavé, Zmeškalem výborně zpracované. Jaromíra Kolárová se z výčtu současných autorů poněkud vymyká, knihu Můj chlapec autorka sepsala v cca 70. letech. Tematicky nám s ostatními tituly ale docela pěkně souzní. Kolárová ukazuje na proměnách života nižší třídy (slovy autorčinými) charakter různých časových údobí. Nevadí ani její víra v socialismus, v knížce je totiž výstižně popsáno a vysvětleno, proč se k němu lidé upínali, bez hesel a klišé, osobně, niterně... Při četbě mě nejednou napadlo, že by bylo pěkné mít sepsané malé soukromé dějiny naší rodiny. To by bylo počteníčko... Na konec nechávám Markétu Pilátovou, která nás vrací k současným spisovatelům, ale odklání se tematicky. Pilátová se soustředí na prostředí Jižní Ameriky, ve které sama dlouho žila a čtenáře může napadnout podobnost s oblíbeným magickým realismem. Proč ji zmiňuji? Protože se mi na jejích textech líbí to, co česká literatura mnohdy postrádá. Zaprvé optimističtí hrdinové, ale ne nijak směšně, naopak velmi uvěřitelně, a zadruhé happy end.
A to by mohlo pro dnešek stačit. Podrobnější návod ke čtení vám nedám, pěkně se tím prokousejte sami... A když už víte, co ráda čtu, napjatě čekám, pro co zaběhnout do knihovny...
Miloš Urban v Hastrmanovi staví do kontrastu sepjetí lidí žijících v 19. století s koloběhem přírody, které se odráží v různých rituálech a obřadech, rovněž schopnost využívat jejích darů bez drancování, proti současnému surovému zneužívání přírodních zdrojů a neschopnosti vážit si krajiny a vnímat její příběhy. Druhá část knihy bývá někdy kritizovaná jako nadbytečná, podle mě však vyvolává přesně to, co má - pocit pořádné facky a nepříjemnou kocovinu po první idylické části knihy. Jiří Hájíček v Selským baroku otevírá téma kolektivizace v 50. letech, násilné odtržení člověka od půdy a tím způsobenou devastaci vztahu k přírodě, kterou vnímá jako velkou křivdu způsobenou minulým režimem na našich generacích. Já taky. Jak má člověk z paneláku cítit pouto se zemí, když má tak maximálně muškáty za oknem... V Rybí krvi pak opět popisuje, jak na člověka působí přetržení pojítek s minulostí a domovem, zde v podobě bourání vesnic kvůli stavbě Temelína. Ještě se mi stahuje žaludek, když si vzpomenu na pasáže popisující strhávání střech a stěn stavení, ve kterých se žilo, milovalo, rodilo i umíralo... Tučková se obrací k magické krajině Kopanic, tedy Bílých Karpat. A zase se vše točí kolem ztráty schopnosti využívat, ale ne zneužívat, přírodní energie, a to v podobě lidového léčitelství a magie. Nebyl problém číst až do noci i několik hodin v kuse, zato usnout a nemít bizardí sny a jít se beze strachu po tmě vyčůrat, to jo... Do seznamu přidávám i román Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala, který mi byl kdysi podstrčen jako četba k vypracování referátu, já jsem jej proto nepěkně odbyla (protože kdo píše referát dříve než den předem, nechť se přihlásí...) a do teď mě to mrzí. Chystám se na druhé kolo, abych si ho mohla vychutnat tak, jak by si zasloužil. Sledovat historické zvraty dvacátého století jako kulisu obyčejných životů je téma lákavé, Zmeškalem výborně zpracované. Jaromíra Kolárová se z výčtu současných autorů poněkud vymyká, knihu Můj chlapec autorka sepsala v cca 70. letech. Tematicky nám s ostatními tituly ale docela pěkně souzní. Kolárová ukazuje na proměnách života nižší třídy (slovy autorčinými) charakter různých časových údobí. Nevadí ani její víra v socialismus, v knížce je totiž výstižně popsáno a vysvětleno, proč se k němu lidé upínali, bez hesel a klišé, osobně, niterně... Při četbě mě nejednou napadlo, že by bylo pěkné mít sepsané malé soukromé dějiny naší rodiny. To by bylo počteníčko... Na konec nechávám Markétu Pilátovou, která nás vrací k současným spisovatelům, ale odklání se tematicky. Pilátová se soustředí na prostředí Jižní Ameriky, ve které sama dlouho žila a čtenáře může napadnout podobnost s oblíbeným magickým realismem. Proč ji zmiňuji? Protože se mi na jejích textech líbí to, co česká literatura mnohdy postrádá. Zaprvé optimističtí hrdinové, ale ne nijak směšně, naopak velmi uvěřitelně, a zadruhé happy end.
A to by mohlo pro dnešek stačit. Podrobnější návod ke čtení vám nedám, pěkně se tím prokousejte sami... A když už víte, co ráda čtu, napjatě čekám, pro co zaběhnout do knihovny...
1. Miloš Urban - Hastrman
2. Jiří Hájíček - Selský baroko
3. Jiří Hájíček - Rybí krev
4. Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně
5. Tomáš Zmeškal - Milostný dopis klínovým písmem
6. Jaromíra Kolárová - Můj chlapec a já
7. Markéta Pilátová - Má nejmilejší kniha
7. Markéta Pilátová - Má nejmilejší kniha
...Krásná "slohovka" pančelko.. A stydím se, seč můžu, protože knihu jsem naposled přečetla před několika lety o dovolené na pláži. Ale za to klasiku - Rozmarné léto :o)...miluji ten jazyk!
OdpovědětVymazatAle protože jsi mě hezky navnadila, nejspíš opráším své členství v místní knihovně, vyměním žárovku nad hlavou a zajdu na oční pro víc dioptrií...
Tak dej pak vědět, co sis v knihovně vybrala a jak se ti líbilo...:-) Pokud získám dalšího závisláka do řad čtenářů, budu jen ráda:-)
Vymazatza zoznam odporúčanej literatúry veľmi pekne ďakujem, chodievame do knižnice celá rodina, sme tu asi taká lokálna atrakcia :-)
OdpovědětVymazat:-) že v knihovně pozdravuju, snad je dobře vybavená:-) těším se na dojmy z četby...:-)
VymazatTak Žítkovské bohyně jsem před týdnem na dovolené dočetla, zhltla jsem tu knihu během dvou dnů, byť kolem mně poletovaly děti... navíc jsme v minulých letech 2x Bílé Karpaty navštívili, takže o to víc mě kniha lapila... Na ostatní knihy kouknu, děkuji za tipy ;-) Já teď mám připravenou na čtení od Tučkové "Vyhnání Gerty Schnirch"
OdpovědětVymazatNa "Gertu" se taky chystám! Prý je stylově podobná "Bohyním" a velmi dobře napsaná, tak se těším...
Vymazat