Tohle bude jeden z mých nejbarevnějších článků posledních let. (Léto, no... Nechávám to plynout, ale už se těším na své odstíny šedi.) A taky je super optimistický. (To by se mi teda zachovat líbilo... I s odstíny šedi...) Takže enjoy, jestli to právě potřebujete...
Podařilo se mi letos v létě něco úžasného. Najít lehkost bytí. Oprostit se od všudypřítomného tlaku. Musíš tohle, musíš tamto... Naplňovat představy... Chrlit příspěvky... Chrlit další a další výsledky práce... Oprostit se od toho, co od nás aktuálně společnost očekává. Víc a víc a víc. A hlavně se mi podařilo oprostit od tlaku, který na sebe neustále vytvářím sama. Podařilo se mi ve chvílích nicnedělání opravdu nic nedělat. Nemít hlavu zacpanou myšlenkami a pochybami a obavami... Zní to jako banalita, ale pro mě je to něco tak fantastického, jako bych našla poklad. A vždycky, když jsem se cítila v úplné rovnováze a přítomná v daném okamžiku, někdo mi zavolal, nebo napsal, že chce obraz z výstavy, zboží, které jsem online nabídla... A mně se udělalo ještě líp, protože jsem věděla, že ani zítra, pozítří, za týden, na sebe nebudu muset tlačit.
Tohle není samozřejmost. A není to ani na vždy, protože život je proměnlivý. Tohle je ale přesně ten stav, ve kterém bych chtěla existovat. A zakusit ho je nesmírně osvobozující. A taky inspirující, abych ve chvílích, kdy to "drhne", věděla, k čemu chci směřovat a čeho dosáhnout...
Neznamená to, že bych vůbec nepracovala. Dovolila jsem si ale tvořit věci, u kterých nelze očekávat okamžitou návratnost v podobě peněz. Dovolila jsem si tvořit věci, od kterých nelze očekávat návratnost v podobě peněz nikdy, přesto ale mají nevyčíslitelnou hodnotu... A dovolila jsem si dopřávat si v plných doušcích inspiraci a zážitky a krásná setkávání, protože bez "výživy" nápady neporostou...
A taky jsem se konečně naučila sama sebou ocenit i zdánlivě podružné pracovní kroky, které jsem dříve dělala jen tak mimochodem, a pak se divila, proč jsem tak vyčerpaná, když jsem vlastně "nic neudělala".
Radostí mě naplnilo, když se na začátku měsíce v rozpáleném světě zatáhlo nebe a začalo lít. Byli jsme zrovna na chatě a všude byla mlha, rosa, voda. Jako bych se na skok ocitla v podzimním dni. Nádhera, dokonalost...
Radostí mě naplnila kytice na uvítanou... Starala jsem se mamce o kočičku a zahradu, a aby se jí hezky vracelo domů, uvázala jsem jí na stůl kytici ze zahrady. Vzpomněla jsem si na jinou kytku, kterou jsem postavila na stůl v tom stejném bytě, jen před dvěma lety a za úplně jiných okolností. V rohu totálního stěhovacího i životního chaosu jsem vytvořila aspoň trochu utěšený kout. Byla jsem tehdy na pokraji fyzického i psychického sesypání z vyčerpání. V roli stěhováka, malíře pokojů, montéra nábytku, terapeutky, personalistky, mediátora a já nevím čeho všeho dalšího... Po pěti letech, kdy jsem měla naloženo tak na tři lidské osudy, to vygradovalo tímhle přesunem, a já jsem byla fakt ráda, že jsem to jakž takž ustála. A velmi zásadně jsem si na to teď vzpomněla, když jsem dávala tuhle poslední kytku na stůl, s úsměvem na tváři a klidem v duši, v prostoru, ze kterého cítím radost a bezpečí...Všechno pomine. I to špatné, a to je naděje pro ty, co zrovna bojují... I to dobré, a to je připomínka pro ty, co se zrovna radují, že je potřeba si naplno vychutnat každý takový okamžik a nekazit si ho zbytečnými pochybnostmi...
Radostí mě naplnilo, když jsem se octla na Pardusu pod "frňákovníkem". Pod starodávnou hruškou, na kopci, který je naprosto magický, a kam jsem už dlouho nevyrazila a moc jsem si to přála. Chtěly jsme s kamarádkou Brigit někam na výlet. A ona patří přesně k těm lidem, kteří nehledají důvody a komplikace, proč to nejde, ale nadšeně souhlasí, když to jde. A tak jsme si udělaly výšlap z Hostýnku na Pardus a zpět a bylo to úžasné.
Radostí mě naplnil swingový večer na Nové osmičce. Pro jednou se peníze využily opravdu nějak smysluplně, na podporu kultury a komunitního života. Máme velkou výsadu, že letos je spousta akcí na "osmičce" dotovaná pořadateli, takže jsme si koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers užili zadarmo. My jsme si teda nezatancovali, protože na nás zrovna lezla nějaká letní chřipajzna nebo co, ale moc jsem si užila pozorování tanečníků. Vůbec jsem netušila, že je u nás ve městě taneční klub, který je zaměřený právě na swing. Krása to byla.
Radostí mě naplnilo pozorování zatmění slunce. Byla to tak výjimečná chvíle, která se za našeho života už opakovat nebude, a vlastně úplně obyčejná a nesmírně milá. Vyjeli jsme výtahem do osmého patra našeho paneláku a pozorovali jsme ubývající slunce přes všechny sluneční brýle, které jsme doma našli, včetně různých srandovních kousků, takže to bylo celé takové dost komické.
Vás třeba bude radostí naplňovat přítomnost originálku "Polednice" ve vašem domově. Polednicí se dříve strašily děti i dospělí, aby se nevystavovali polednímu žáru. Jakou má moc a sílu horko a sucho, začínáme velmi pociťovat na vlastní kůži. Pro mě je "Polednice" připomínkou toho, jak bezmocní jsme před přírodou, a že bychom se měli všichni začít chovat pokorněji a udržitelněji. Když bude chtít, spálí nás, jako slunce zacílené přes sklo na mravence. Kéž jsou nám zachovány letní dny, kdy je v poledne možná žár, ale večer se ochladí, zaprší a v noci si člověk vydechne. Tato srpnová Polednice voní po spadaných hruškách, bzučí kolem ní včely i vosy, za uchem jí panáčkuje zajíc ze strnišť a ozdobená je jeřabinami, heřmánkem i řebříčkem... Celkový rozměr obrazu v repasovaném rámečku s antireflexním sklem je 20 x 26 cm. Akvarel, perokresba dokumentním perem a neblednoucími fixami. Signováno, datováno. Cena 2400 Kč.
Tolik krásných záběrů.....
OdpovědětVymazatPřeji hezké dny.