U Oringle: Na rozcestí

Odpradávna lidé věřili, že rozcestí cest jsou magická místa. Ale ne ty naše dnešní hlučné a uspěchané křižovatky, které musíme řídit značkami a světelnými znameními, abychom se vůbec domluvily, kdo zrovna může pokračovat v cestě. To byla rozcestí dávná, v polích a lukách, daleko za lidskými obydlími, kde se člověk o obdělanou půdu dělil spravedlivě s hmyzem, ptáky a polní zvěří. V lidových pověrách kolují příběhy o tom, jak čert v člověčí podobě pokouší poutníky, aby je svedl z té správné cesty, jelikož právě na křižovatkách se svět lidský a podsvětí střetávaly nejúžeji. Pro ochranu nevinných duší se na rozcestích často stavěly drobné sakrální stavby, kříže, boží muka či kapličky, a k těm se sázely stromy, které měly poskytnou stín i ochranu před deštěm nejen poutníkům, ale i samotným stavbám…

Pod vzrostlou lípou jsi našla odpočinek, ochranu i jistotu, že pokračuješ správně, když ses vydala zrána na svou pouť. Možná za rodinou, možná za prací, možná na sběr rostlin… Kdo ví, co jsi v poledním horku, znavená dlouhou chůzí a slunečním žárem, viděla? Tam za kapličkou, máchal to křídly holub nebo tvůj anděl strážný? A ve zlátnoucím obilí, byla to něčí kráva, která utekla z pastvy, komu čouhaly z klasů rohy a kdo řinčel zvonci? A třeba i tebe z dáli v mihotavém světle někdo pozoroval, jak s košíkem sbíráš květiny a obilí, a spletl si tě s Bludičkou nebo dokonce Polednicí… A nebo snad viděl někoho, kdo pokradmu sledoval tvoje kroky a čekal, až vkročíš někam, kam bys neměla? Zkus se taky někdy zatoulat na křižovatku polních cest. Poslouchat křik dravců a poslouchat i příběhy krajiny, které tu vypráví...

(Originál "Na rozcestí". Akvarel, perokresba neblednoucím perem, stálobarevné fixy. Formát A3. Podlepeno grafickým kartonem. Rám repasovaný, nabarvený a dekorovaný akrylovými barvami, zalakovaný. Celkový rozměr v rámu 45 x 55 cm.)

Na jedno moje nejmilovanější rozcestí jsem pověsila smaltovanou cedulku. "Svět touží po rovnováze. Proto jsou nedaleko sebe DOBROtice a ŽELkov." Myšlenka vznikla vloni v rámci výzvy "Krajina a znamení", ve které jsem sice neuspěla, ale proč bych nemohla tenhle malý umělecký počin realizovat na vlastní triko. Netuším, co s cedulkou bude, až tudy budu příště procházet. Jestli bude pořád viset na stromě... Nebo bude spadlá a zarostlá plevelem pod ním... Nebo se někomu zalíbí tak moc, že si ji odnese s sebou. Inu, uvidíme. Celý ten den byl dokonalý. Višně z polního stromořadí... Temné nebe a zlatá pole... Nikde nikdo, jenom já a kamarádka a místa, kde se cítím, jako bych letěla. Až mi bylo hanba, jak je mi krásně, když jsme v dáli pozorovali hustý černý dým, který se valil z hořící tovární budovy ve Zlíně...

A další prototyp letních dokonalých dnů jsem prožila na chatičce v Beskydech. Už tradiční víkend s kamarády a dlouhé toulání po kopcích. Jaké já mám štěstí, na jak nádherných místech můžu být. Ve svěží zeleni lesa, u chladivé vody v horském potoce, že si můžu natrhat maliny do hrnku, pozorovat koníky na loukách... Jaké já mám štěstí, že to moje nohy ujdou a plíce udýchají, i když je letos moje kondice mizerná.

A taky mám konečně svoji malovanou židli s područkami. Na lodžii. Kafe jsem na ní ještě neměla, čekám, až vyschne lak.

A taky už jsem dvakrát snídala s kamarádkami v kavárně pod věží. A raduju se, jak se výstavě daří. Dnes se prodalo největší plátno z výstavy, a dříve taky dva smaltovaní andělé. Ach...

Jak krásné léto prožívám. A zase je mi hanba, protože se všechny ty úžasnosti dějí na pozadí velikého strachu o člověka, kterého máme nesmírně rádi. A nebo to štěstí prožívám tak moc právě proto, protože tváří v tvář takové situaci se najednou všechny ostatní problémy zdají být marginální, a každé štěstí obrovské...

P.S.: A ten text a obraz jsem měla vymyšlený dávno před tím, než mi ho ten blbeček hnusnej slizkej svojí divokou jízdou a tupostí zaktualizoval... Jen aby bylo jasno, tahle se na křižovatkách rozhodně nechová!

P.P.S.: Na fotkách vidíte i zakázkový obraz "Lada". Máte-li podobně půvabné zadání, ráda se vám budu taky věnovat.