U nás za městem stojí u polní cesty krásný solitérní dub. V létě jsem šla na komentovanou prohlídku okolí nedaleké kaple v Hájku s místním historikem, který tu zná snad každý kámen a jeho příběh. A tak jsem se ho na ten strom poptala. K solitérním stromům se často váže zajímavá historie. Vypovídají o křižovatkách starých cest, bývaly vysazovány jako ochrana sakrálních památek. "Tento strom není ničím výjimečný. Býval tady dubový les, a tento strom měl prostě štěstí. Jako jediný vytrval." Pan Polášek si to asi ani neuvědomil, ale pro mě tahle jeho slova měla velkou sílu. Když chce člověk něčeho docílit, nebo když chce pokračovat nějakým směrem, prostě se musí smířit s tím, že přijdou i nepříjemné a těžké úseky. A aby je přečkal a mohl pokračovat dál veselejšími částmi, tak je jednak potřeba mít trochu štěstí, ale hlavně velké odhodlání a vytrvalost...

Letos je to úplně stejné jako vloni v březnu. Nepříjemné a tíživé pro drobné tvůrce. Vnímám, kolik lidí uzavírá své "krámy". Volání o pomoc, volání po podpoře... Vloni jsem před tou tíhou utekla na vysněnou cestu do Afriky, ale ono to na mě pak stejně dopadlo, a asi ještě s větší intenzitou. Letos neutíkám, ale snažím se pozorovat a pochopit, co se děje. Co se děje ve vnějším světě... Tyhle přelomy ze zimy do jara jsou poslední roky poznamenané fakt nepěknými věcmi, které se odráží do životů i psychiky lidí. Nemoci, války, politika... To moc ovlivnit nelze... Sleduji ale i to, co to dělá se mnou, jak to působí uvnitř... A to ovlivnit lze. Letos si hodně zvědomuji, že jsou pocity a děje, které se mi pravidelně opakují ve stejném období. A že je to nejspíš proto, že jsem je ještě nepochopila a nevzala si z nich to, co mám. A proto se ke mně vracejí... Jsou to uvědomění, která se těžko konkrétně formulují. Vlastně nejsou vidět, nejsou doprovázená žádnou velkou pompou jako jiné životní milníky. Ale já jsem za ně na sebe velmi hrdá, asi mnohem víc, než když jsem dokončila třeba vysokou školu. 

Vloni jsem tohle blbé období prožila v existenčních úzkostech, které jsem nakonec pílí a nápaditostí překonala a byl to parádní tvůrčí rok. Hodně mě to posílilo. Jako ten strom za městem... Že jsem vytrvala. Netvrdím, že se letos cítím úplně v pohodě. Ale už je to zase o kus lepší. (A to dost i díky tomu, že jsem v lednu místo panikaření hodně tvořila originály, a že se ty originály v únoru hodně prodávaly...) Místo rozptylování se hledáním zaměstnání, které stejně nechci, protože jestli jsem si něco ujasnila, tak to, že jsem umělkyně a tou se taky pokusím navždy zůstat, se snažím hledat cesty pro podporu mojí tvorby. Že si zasloužím přijímat podporu z těch správných zdrojů, protože ji dokážu přetavit v něco, co má hodnot mnohonásobně vyšší. Tohle je velké uvědomění - že to, co produkuji, má pro určitou skupinu lidí opravdu velký smysl. A že to je právě ta skupina lidí, na které mi záleží. Protože jsou to veskrze lidé laskaví, vlídní, empatičtí a toužící po harmonii, kterou svými činy vytváří v realitě. Ano, přesně takoví jste, mí milí zákazníci, a přesně vás je pro tento svět velmi potřeba. Možná se jen musíme naučit být více slyšet, stejně jako ti křiklouni, pro které je hlavní hodnotou "levnější pívo a buřty"...

Věřím, že stejně jako jsem vloni ledasco pochopila a naučila se, i letošní pochopení se promítne do reality a tahle pitomá březnová etapa proběhne zase mnohem lehčeji a radostněji. Když budu mít trochu štěstí a velkou vytrvalost... Jako ten strom za městem...

P.S. 1: Až budu příště smaltovat, mám velkou chuť udělat nějakou malou decentní cedulku s nápisem "Vytrval." a stromu ji darovat. Hodně mě teď oslovují takové "zásahy" do vnějšího světa. Prostě je to moje přirozenost, dělat ho hezčí. Na ty překrásné malby na stodolách (z minulého příspěvku) myslím furt... A je to hezké, když vidíte na plotě vkusné smaltované domovní číslo. A je to hezké, když z rezavých sudů na vodu vytvoříte pár tahy štětcem a kovářskou barvou epesní vyvýšené záhony... A je to hezké, když si někdo zahradu vyladí kusem umění a pověsí si třeba smaltovaný originál, který je odolný a vhodný do venkovních prostor. Tak až půjdu příště smaltovat, moc ráda vám vytvořím domovní číslo na přání (1600 Kč, 15 x 20 cm), nebo rovnou obraz. A kdyby se vám líbilo toto smaltované "Kolo roku", tak je k mání. 30 x 30 cm, připevnění přitlučením hřebíky skrz dírky v plechové desce. Můžete zatlouct přímo do plotu, stěny staré stodoly nebo na nějakou desku a umístit si do venkovního posezení... Stojí 8000 Kč.

P.S. 2: Ještě k těm sudům. Mohly jsme jít do hobby marketu a s polovinou úsilí něco koupit. Ale my jsme řekly ne! Teda, já jsem řekla ne a mamka jenom smířeně vzdychla. Využívat staré věci má velký smysl, aby se neprodukovala pořád další a další nekvalitní hmota... A pak se do toho zapojili kamarádi, kteří nám rezavé sudy na vodu darovali, další, kteří nám je rozřezali, i muž, který je se skřípěním zubů naložil do auta a odvezl na zahradu (to víte, zase bordel v autě...) A právě tyhle laskavosti od druhých, kteří vynaloží úsilí, aby vám pomohli dosáhnout něčeho, co má pro vás hodnotu, jsou zázračné.

P.S. 3: Taky jsem spálili Moranu. A místo "líta" jsem vytvořila malou fialkovou kokedamu. Staré pryč a nové sem. S nadějí, že už se to začne lámat k radostnějším dnům...

P.S. 4: Mám tady jeden originál. Nazvala jsem ho "Opůstěná". Ne opuštěná, ale prošlá půstem. Tedy očištěná, posílená, ozdravená. Ta, která přestála procesy příjemné i nepříjemné, nedostatek i výzvy, a vyšla z toho silnější, než kdy dřív... Většinou používám při tvoření originálů perokresbu, ale tentokrát jsem použila jen akvarel, abych docílila právě toho odlehčeného efektu. Obrat je formátu 30 x 30 cm, je signovaný a datovaný, a zatím bez rámu stojí 5000 Kč. S rámováním a paspartováním ráda pomůžu, zařídím...

P.S. 5: Jaro, díky! Že už zase kvetou jaterníky...