Když vyslovíš své přání, a konkrétně ho formuluješ, je větší šance, že se splní. Ani ne tak kvůli "vesmíru", který tě vyslyší, ale hlavně proto, že si ho tak nějak uchopitelně vytvaruješ pro sebe a víš, kam směřovat. No, a pak musíš samozřejmě taky jednat. Protože sedět na místě a čekat, že se splní, tak tak to bohužel nefunguje. Mně se teď jedno velké (modrotiskové) přání splnilo, a tak si dovolím pro sebe "namodelovat" další. Letos v lednu prožívám velký vděk a nádherné tvůrčí naplnění. Je to pro mě jako wellness pro duši. Tvořím, co mi dává smysl, a cítím, že mi pod rukama vznikají věci, které časem "nevyčpí". Dovolila jsem si na pár dnů, týdnů nenechat se sešněrovat praktickými okolnostmi, a ta lehkost tvoření je neskutečná a opojná. Dějí se mi tak krásné věci, prožívám úžasná setkání... No, ale udržitelné to zatím, bohužel, není. Jsem teď tak trochu sponzorkou sama sobě, a v následujících týdnech se zase dost zapotím, abych to vybalancovala. A to je přesně to ono moje přání. Aby se protnula tahle tvůrčí lehkost s finanční udržitelností. Abych nemusela volit mezi jedním a druhým. Mimochodem, tvůrčí lehkost neznamená, že zasněně hledím do tančících sněhových vloček a srkám kafe. I když i to je součástí toho procesu a je to potřeba. Většinu času ale především pracuju a tvořím, a to hodně. Ale místo myšlenky "jestli se to prodá", tvořím se záměrem "jakou to má duchovní hodnotu" a přesah do budoucna... Takže, milý letošní ledne, děkuju ti za všechno. Ukázal jsi mi, jak bych chtěla existovat. Pokusím se mít tuhle "cestu" pořád na dohled, křižovat ji co nejvíce a čase třeba kráčet už jen pro ní... 

Cítím se teď tak moc obdarovávaná. Osobní setkávání s lidmi, kteří mají rádi mou práci, moje obrazy, mou cestu, je to tak hřejivé a povzbudivé. Malý neplánovaný landart, zdobení stromů, čas strávený s kamarádkou fotografkou a nádherné snímky od ní... Pozvání do domu po babičce, do soukromého a intimního prostoru plného vzpomínek, povídání v místnosti "pod obrazy" a další řemeslnou krásou, ve které našel místo i jeden z mých starších originálků... Že napíšu kamarádce: "Nepůjdeme někdy tvořit modrotisk?" A místo pochyb a komplikací je odpovědí: "Jasně, kdy?" To je tak úlevné mít v životě lidi, kteří hledají možnosti a ne jen problémy. A že se to nakonec všechno nějak protne a zrealizuje a my opravdu nocujeme v tom domku "krásy a vzpomínek" a tvoříme modrotisk přímo v místě jeho vzniku ve Strážnici... A taky když mi kamarádka, která vyklízí byt plný haraburdí, ale i pokladů, posílá fotky věcí, jestli je chci k tvoření... A má radost, když chci, protože z nich něco bude. Mohla by to všechno rovnou vytěpat do odpadu, ale jí taky záleží na stejných věcech jako mně... Momentálně tu čeká kupka rámů k upotřebení, a i s dalšími věcmi, formičkami na pečení, bábovkovými formami, starými řešety, mám své plány... A tak si říkám, že svět je pořád plný báječných laskavých bytostí. Přála bych si, aby je bylo více "slyšet" v tom lomozu hlučných tupounů... 

Originál "Kolo roku" je prodaný. Mám neskutečnou radost a zároveň se mi ho nechce vzdávat; to je úplná definice rozporuplných pocitů. Více k němu na Instagramu.